ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1679.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1679/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250, proti žalované H. P. , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 80/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2012, č.j. 1 Co 326/2011-65, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. října 2011, č.j. 11 C 80/2011-47, zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala na adresu žalobce a na adresu JUDr. I. J., advokáta se sídlem v J. H., dopis obsahující omluvu ve znění: Omlouvám se žalobci za výroky obsažené v dopise ze dne 4. 6. 2009 adresovaného JUDr. I. J., a to jmenovitě „….. odešel za svojí pozdější ženou – prostitutkou, která mu dávala plno peněz ….“, „..... svou hloupostí nás připravil o nemovitosti v K.…..“, „….. živila jsem ho čtrnáct let…..“, „….. jediné, co si přeji, aby z vězení vůbec nevyšel….“, „….. pan M., největší sobec na světě…..“, a dále za označení žalobce jako „zmetka“, a kterou se žalobce domáhal po žalované zdržet se pomluv a urážek na adresu žalobce a zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně projednal předmětnou věc podle §11násl. občanského zákoníku (dálen jen „obč. zák.“). Vyšel z toho, že žalovaná uvedla v dopise ze dne 4. června 2009 adresovaném na výzvu tehdejšímu zástupci žalobce advokátu JUDr. I. J. výroky, ve kterých spatřuje žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv. Soud však neshledal, že by obsah dopisu byl způsobilý se dotknout osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 obč. zák., konkrétně jeho cti a důstojnosti, přestože označil některé výroky za expresivní. Konstatoval, že výroky nepřesáhly rámec emotivní situace, která existuje mezi účastníky. Dále uvedl, že označení žalobce za „zmetka“ je sice hanlivé, nikoli však hrubě urážlivé. Pokud se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se pomluv a urážek na jeho adresu, nebylo v řízení prokázáno, že by k nim ze strany žalované docházelo. Uzavřel, že z výše uvedených důvodů nebylo možné vyhovět ani nároku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2012, č.j. 1 Co 326/2011-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaslat na adresu žalobce a JUDr. I. J., advokáta se sídlem v J. H., dopis obsahující omluvu: „ Omlouvám se žalobci za jeho označení jako zmetka v dopise ze dne 4. 6. 2009 adresovaného JUDr. J. .“; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že v případě výrazů uvedených v dopise advokátovi (s výjimkou výrazu „zmetek“) nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. U označení žalobce žalovanou za „zmetka“ odvolací soud konstatoval, že i když žalobce svou čest a jméno sám zpochybnil svou trestnou činností, neopravňuje to žalovanou k užití uvedeného pojmu, jehož obsahem je jednoznačně jeho hanlivé označení, které je bez dalšího urážlivé a nelze je pokládat za adekvátní reakci žalované na žádost adresovanou jí advokátem žalobce. Bylo tak způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce a jako přiměřený právní prostředek ochrany žalobcovy osobnosti soud označil za dostačující požadovanou písemnou omluvu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 16. dubna 2012 přičemž právní moci nabyl dne 19. dubna 2012.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 30. dubna 2012 vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce ze dne 7. května 2013. Dovolatel napadá rozsudek v části výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Domnívá se, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti předkládá otázky, které podle jeho přesvědčení nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny:
- zda jsou výroky, vůči nimž se žalobce dovolává ochrany podle §11 obč. zák. způsobilé dotknout se cti a důstojnosti dotčené osoby,
- zda se ten, kdo se domáhá ochrany osobnosti pro urážlivé a pomlouvačné výroky, může domáhat toho, aby soud uložil žalované straně povinnost zdržet se pomluv a urážek na jeho adresu,
- zda se soud musí meritorně zabývat uplatněným nárokem na finanční náhradu nemajetkové újmy, pokud shledá alespoň zčásti důvodným nárok na ochranu osobnosti podle §11 obč. zák.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřila vlastnoručně sepsaným podáním ze dne 22. května 2013 žalovaná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti výrokům uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterými byl ve věci samé potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2011, není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé (§41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatel nepřípustně uplatnil fakticky mimo jiné též dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle §237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo např. jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. V souzené věci, ač dovolatel formuluje právní otázky, které jsou podle jeho názoru zásadního právního významu, není možné je klasifikovat jako otázky tohoto požadovaného charakteru. Pokud se týče prvních dvou dovolatelem vyjádřených problémů, pak ve skutečnosti směřují k řešení dané konkrétní projednávané věci, která byla soudy obou stupňů při zcela standardní aplikaci ustanovení §11 násl. obč. zák. posouzena na základě zjištěného skutkového stavu. V případě otázky třetí, její řešení zcela přehledně vyplývá z ustanovení §152 odst. 2 věta první o.s.ř. Nadto je zřejmé, že ani nedopadá na danou věc, protože z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je seznatelné, že se věcí uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.) zabýval, o čemž svědčí mimo jiné Vrchním soudem učiněný závěr, že „ vzhledem k uvedeným okolnostem je přiměřeným právním prostředkem ochrany žalobcovy osobnosti pouze jím požadovaná písemná omluva adresovaná žalobci a JUDr. J. jako adresátu dopisu žalované“.
Je pak pro úplnost třeba připomenout, že napadené rozhodnutí neřeší právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. která by podle tohoto ustanovení měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto nemohl být hodnocen jako rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť dovolatel nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu