ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1938.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1938/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, proti žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 198.750,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 116/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, č. j. 20 Co 37/2013-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V dovoláním napadeném rozsudku Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2012, č. j. 10 C 116/2008-216, potvrdil ohledně částky 101.055,- Kč a změnil jej ohledně částky 97.695,- Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 107/98 (dále „posuzované řízení“).
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že posuzované řízení souviselo s řízeními vedenými u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 71/98 a 13 C 251/2000, za jejichž nepřiměřenou délku byl žalobce již odškodněn, proto od výsledného zadostiučinění odečetl částky, které již byly žalobci přiznány za nepřiměřenou délku těchto řízení. Tento postup opřel o právní názor Nejvyššího soudu, který se k věci vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, kde dovodil, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení“. Tato souvislost byla podle odvolacího soudu dána tím, že obsah potvrzení o zaměstnání, který je předmětem posuzovaného řízení, se odvíjí od výše průměrného měsíčního výdělku žalobce, jež byla předmětem řízení vedených pod sp. zn. 13 C 71/98 a 13 C 251/2000.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byla žaloba ohledně částky 97.695,- Kč zamítnuta. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud „při krácení celkové výše zadostiučinění“ odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu a napadené rozhodnutí v tomto ohledu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobce taktéž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konečně žalobce přípustnost dovolání odvíjí od toho, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního i dovolacího soudu, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, když se nevypořádal s návrhem na provedení důkazu spisem jiného soudu.
Důvodnost dovolání pak spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky, zda bylo přerušení posuzovaného řízení produktivní. Podle žalobce totiž soud v posuzovaném řízení rozhodnutí v řízeních vedených pod sp. zn. 13 C 71/98 a 13 C 251/2000, kvůli kterým bylo posuzované řízení přerušováno, nikterak nepoužil, a mohl tedy věc rozhodnout již v roce 1998. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud snížil zadostiučinění o celou částku přiznanou v řízení pod sp. zn. 13 C 251/2000, ačkoliv posuzované řízení bylo přerušeno kvůli tomuto řízení na sedm měsíců. Žalobce nepovažuje řízení vedená pod sp. zn. 13 C 71/98 a 13 C 251/2000 za jedno řízení pro účely kompenzačního řízení, přesto je tak odvolací soud posuzoval a částky přiznané v těchto řízeních nejprve sečetl a poté je odečetl od vypočítaného zadostiučinění v posuzovaném řízení, čímž došlo de facto k jeho dvojitému krácení. Žalobce se dále neztotožňuje s postupem odvolacího soudu, který zvýšil význam předmětu posuzovaného řízení pouze o 10%, když dospěl k závěru, že se význam řízení nepochybně snižoval (s ohledem na dobu jeho trvání a to, že žalobce se od 1. 1. 2012 stal poživatelem starobního důchodu). Odvolací soud ho totiž nepoučil, z jakého důvodu se ho dotazoval, zda je poživatelem starobního důchodu. Odvolací soud v tomto směru ani neprovedl důkaz příslušnými spisy, především pak spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Ad 64/2011, a vůbec se jím nezabýval. Jedná se o tzv. opomenutý důkaz, jež zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání v této věci může být přípustné pouze, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, Nejvyšší soud konstatoval: „Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části“.
V dovolání žalobce uvedl, že jeho přípustnost spatřuje v tom:
„a) že se odvolací soud při krácení celkové výše zadostiučinění o 111.525,- Kč odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu),
b) že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
c) že se odvolací soud při hodnocení kritéria ‘význam předmětu řízení pro poškozeného’ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 v té části, kde vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s návrhem na provedení důkazu spisem jiného soudu) i Ústavního soudu České republiky.“
V prvním bodě žalobce odvíjí přípustnost dovolání od toho, že se měl odvolací soud „při krácení celkové výše zadostiučinění o 111.525,- Kč“ odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by identifikoval, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, což zakládá vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Podobně v druhém bodě žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, aniž by v dovolání uvedl, o jaké, Nejvyšším soudem dosud nevyřešené, otázky jde. Přitom taková okolnost musí být z dovolání zřejmá, jinak nelze v důsledku absence uvedené náležitosti přípustnost dovolání posoudit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Konečně v případě třetího bodu žalobce sice uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, ale opět není uvedeno, při řešení které právní otázky se měl odvolací soud od dovolatelem uvedené judikatury odchýlit. Odchýlení se „při hodnocení kritéria ‘význam předmětu řízení pro poškozeného’“, aniž by bylo dále blíže specifikováno, nelze považovat za otázku hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Navíc z dovolání lze seznat, že žalobce ohledně významu řízení namítá vadu řízení v podobě tzv. opomenutého důkazu, tj. nesprávné skutkové zjištění, nikoli odchýlení se při právním posouzení tohoto kritéria.
Pro úplnost lze uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, konstatoval, že újmy utrpěné žalobcem v souvisejících řízeních je třeba vznímat jako újmu jedinou, aby bylo vyloučeno nebezpečí duplicitního odškodnění. Souvislost řízení je pak dána, pokud „rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních“. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že rozhodnutí v řízeních pod sp. zn. 13 C 71/98 a 13 C 251/2000 byla významná pro rozhodnutí v posuzovaném řízení, protože obsah potvrzení, který je předmětem posuzovaného řízení, se odvíjí od výše průměrného měsíčního výdělku žalobce, který byl předmětem řízení pod sp. zn. 13 C 71/98 a 13 C 251/2000. Otázka, zda jsou rozhodnutí v těchto řízeních určující pro výsledek posuzovaného řízení, je otázkou příčiny a následku a jedná se tedy o skutkový závěr (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1120/2013 a tam uvedená rozhodnutí), jenž nelze dovoláním napadnout (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání postrádá způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ačkoliv se jedná o náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu