ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1958.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1958/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. Š. , a b) B. Š. , zastoupených JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966, proti žalované Ing. L. H. , zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem Advokátní kanceláře Camrda, Premus, Vychopeň, Zeman, Vachoušek a partneři, se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 255, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 382/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 22 Co 597/2012-289, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , zatímco dále v textu označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soud http://nsoud.cz ) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno dne 7. května 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného §237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11).
Dovolání žalované (dále již „dovolatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 22 Co 597/2012-289, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je - z hlediska v judikatuře řešené otázky smlouvy o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva (k nemovitému majetku) - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
I když právní názor odvolacího soudu ohledně prvně uvedeného důvodu neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu ze dne 26. listopadu 2008, kterou uzavřeli žalobci se společností Office partner, s. r. o., tj. s ohledem na ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázanost rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2012, sp. zn. 7 T 73/2011, pokud jde o trestněprávní jednání Z. Š. popsané v cit. rozhodnutí, a mj. skutek, že „Z. Š. žádnou finanční částku v souvislosti s uzavíráním smlouvy o půjčce žalobcům nevyplatil“ , dovolací soud nesdílí, neboť tento skutek se neupíná k žalované tvrzenému jednání společnosti Office partner, s. r. o., jež měla se žalobci dne 26. listopadu 2008 uzavřít smlouvu o půjčce (tato společnost měla žalobcům půjčit částku 400.000,- Kč) - (k tomu srov. právní závěry, jež vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, především, že „Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán tr. čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty tr. činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku.“ ), lze se ztotožnit s jeho dalším právním názorem o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva, a to ve vazbě na judikované závěry v rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně zaregistroval(y), že „ve smlouvě zcela absentuje ujednání o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele by mělo splnění existujícího dluhu žalobci po okamžiku řádného a včasného splacení celé částky, tedy poté, co by nastala rozvazovací podmínka zakotvena v článku 12. této smlouvy…“ V rozhodnutí R 45/2009 Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil mj. právní názor, že zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu), a dále, že takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít pozdní uspokojení pohledávky z jiných zdrojů . Nelze tedy uzavřít, že by se odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci odchýlil od dovolacím soudem judikovaných právních závěrů; naopak, důsledně z nich vycházel a správně, s přihlédnutím k relevantní právní úpravě, je promítl v rámci právního posouzení této věci. Nelze proto dovodit, že by byla naplněna jedna z podmínek předvídaných v §237 o. s. ř. pro přípustnost podaného dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu