ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2503.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2503/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce K. G. , zastoupeného JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 19, proti žalované Orbis Real, s. r. o., se sídlem v Praze 4, K Hájovně 262, IČ: 25114832, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 5, o zaplacení 784.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 202/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č.j. 20 Co 465/2008-68, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.717,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Richarda Gürlicha, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, K Hájovně 262.
Odůvodnění:
[Žaloba] Žalobce podal dne 26. června 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 4 proti žalované žalobu, jíž se domáhal vydání rozsudku, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 748.150,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (s úrokem z prodlení). V žalobě mj. uvedl, že dne 23. prosince 2006 uzavřel s žalovanou „závaznou objednávku č. 0497/06 na zakoupení vozidla Hyundai Tucson 2,0 GRDI VGT 140 k (dále též „automobil“) v hodnotě 748.150,- Kč. Žalobce na koupi vozidla postupně ve třech splátkách zaplatil zálohu v plné výši, tj. v částce 748.150,- Kč. Za žalovaného jednala zaměstnankyně žalobce paní J. Ď., která svým podpisem potvrdila příjem objednávky žalovaným a příjem zálohy zaplacené žalobcem. Předpokládaný termín dodání vozidla byl dohodnut na den 30.4. 2007.“ Žalobce v žalobě dále uvedl, že „Jednání o koupi probíhalo tak, že žalovaný (správně žalobce) se dne 22. 12. 2007...dostavil do provozovny žalovaného na adrese U Pyramidy 721, 252 43 Průhonice, kde s přítomným prodejcem...paní J. Ď. projednal možnost koupi vozidla Hyundai Tucson 2,0 GRDI VGT 140 k...P. Ď....ještě týž den telefonicky (žalobce) ubezpečila, že jeho požadavky (žalobce požadoval speciální výbavu automobilu s tím, aby byl vyroben v r. 2007) lze splnit a že dalšího dne lze, tj. 23. 12. 2006, podepsat závaznou objednávku a složit zálohu 20.000,- Kč. Jelikož žalobce jel z K....p. Ď. mu nabídla službu spočívající v tom, že k podpisu objednávky a k zaplacení zálohy nemusí jezdit až do Průhonic, že vše vyřídí někde blíž. Sešli se proto dne 23. 12. 2006 v P. v prostorách KFC, kde žalobce podepsal a převzal žalovaným vystavenou objednávku, fakturu č. 1690908 na částku 20.000,- Kč včetně DPH a stvrzenku č. 2656271 o zaplacení. Zálohu zaplatil k rukám paní Ď. K žádosti paní Ď. žalobce zaplatil jako další zálohu na kupní cenu dále částku 300.000,- Kč včetně DPH na základě žalovaným vystavené faktury č. 1690915 ze dne 27.12. 2006 a částku 428.150,- Kč včetně DPH na základě žalovaným vystavení faktury č. 1690921 ze dne 28. 12. 2006. Faktury podepsala paní J. Ď. a také převzala hotovost. Oproti zaplacení obdržel žalobce stvrzenku 2656276 a 2656279 o zaplacení vystavenou jménem žalovaného a fakturu s razítkem žalovaného a podpisem paní Ď. a s vyznačením, že záloha byla zaplacena. Žalobce zaplatil zálohy na stejném místě v P. v prostorách KFC. To, že mu bylo umožněno, aby kvůli tomu nemusel v průběhu vánočních svátků jezdit až do Průhonic, považoval za dobrou službu zákazníkům prodejny. Žádost žalovaného o vyplacení záloh paní Ď. odůvodnila tím, že vůz měl být speciálně upravován (kožené potahy a vyhřívání a další) a takto na přání zákazníka upravený vůz je posléze těžko prodejný. Zákazník zaplacením zálohy dává najevo svůj vážný zájem o vůz.“ Žalobce v žalobě dále tvrdil, že „žalovaný nedodal vozidlo v dohodnutím termínu do konce 30. 4. 2007 a nedodal jej ani později...Po uplynutí lhůty pro dodání vozidla volal žalobce do provozovny, kde mluvil s jiným prodejcem a ten mu sdělil, že neeviduje žádnou objednávku na jméno žalobce ani složení zálohy na kupní cenu. Poté se žalobce dozvěděl, že zaměstnankyně paní Ď. objednávku nevyřídila a převzatou částku si ponechala. Na jmenovanou byla podána obžaloba pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 c tr. zák. k Okresnímu soudu Praha-západ....Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce odstoupil od objednávky dopisem ze dne 11. 5. 2007 adresovaným právnímu zástupci žalobce a vyzval žalovaného k vrácení zálohy na kupní cenu...“ Žalovaná zálohu žalobci nevrátila, a proto žalobce se tohoto peněžitého nároku domáhá podanou žalobou.
[Rozsudek soudu prvního stupně] Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2008, č.j. 43 C 202/2007-39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 748.150,- Kč se specifikovaným příslušenstvím. Vzal za prokázané, že žalobce jednal s J. Ď., která byla zaměstnána jako prodejce vozidel u žalované společnosti „s tím, že žalobce se s touto nejprve kontaktoval telefonicky, poté osobně, v provozovně žalované společnosti. V tuto chvíli ale nedošlo k uzavření žádné kupní smlouvy, objednávky, ani k zaplacení žádné finanční částky, až následně, na základě domluvené schůzky, v provozovně KFC žalobce podepsal s p. Ď. závaznou objednávku a celkem ve třech splátkách jí zaplatil částku 748.150,- Kč, oproti předání příjmových dokladů a faktur podepsaných p. Ď. a opatřených razítkem společnosti žalované.“ Podle soudu prvního stupně žalovaná za jednání (své bývalé zaměstnankyně) J. Ď., neodpovídá, „když v rámci trestního řízení bylo prokázáno, že žalované společnosti žádné finanční prostředky p. Ď. od žalobce předány nebyly, nebyla ani uzavřena platná závazná objednávka, kupní smlouva, nebo jiná smlouva, ze které by bylo možno dovodit, že mezi žalobcem a žalovanou společností vznikl nějaký smluvní vztah.“ Žalovaná za toto jednání své bývalé zaměstnankyně neodpovídá.
[Rozsudek odvolacího soudu] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č.j. 20 Co 465/2008-68, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně příslušenství za dobu od 24. prosince 2006 do 11. května 2007 potvrdil (výrok I.), dále zamítavý meritorní výrok změnil tak, že uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci „748.150,- Kč s 9,5% úrokem ročně od 12. 5. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75 % úrokem ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 a za dobu od 1. 1. 2009 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.“ (výrok II.). Konečně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že uložil žalované, aby na této náhradě zaplatila žalobci k rukám jeho advokáta celkem částku 186.404,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná není vázána jednáním J. Ď. ve smyslu §15 dost. 1, 2 obch. zák., „které je ve vztahu k §20 odst. 2 obč. zák. speciálním ustanovením o jednání jménem podnikatele, dopadajícím na daný případ. Jmenovaná byla zaměstnankyní žalovaného v pracovní pozici prodejce vozů a byla tudíž oprávněna činit jeho jménem všechny úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází, tedy zejména uzavírat kupní a leasingové smlouvy…Podle skutkových zjištění soudu I. stupně J. Ď. po předchozím jednání s žalobcem v provozovně žalovaného sjednala se žalobcem závaznou objednávku ze dne 23. 12. 2006 č. 0497/06. Tato objednávka je opatřena razítkem žalovaného a podpisem (Ď.) a jejím předmětem bylo objednání vozidla Huyndai Tuscom 2.0 CRDI VGT 140k za cenu 748.150,- Kč s předpokládaným termínem dodání 30. 4. 2007. Třemi (specifikovanými) fakturami (opatřenými vždy razítkem žalované a podpisem J. Ď.) byly žalobci vyúčtovány zálohy na objednaný automobil v celkové výši 748.150,- Kč, kterou žalobce uhradil tak, že tyto částky osobně předal vždy J. Ď. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že J. Ď. jednala jménem žalované v rámci svého pracovního pověření a překročila-li své zmocnění převzetím zálohy na kupní cenu vozu, nemohl o tom žalobce vědět, neboť lze důvodně předpokládat, že je-li někdo zmocněn k uzavření kupní smlouvy, je oprávněn též převzít plnění z této smlouvy. J. Ď. byla prodejcem žalované, žalobce s ní prvotně ohledně objednání automobilu jednal v provozovně žalované, předal jí veškeré doklady nutné k uzavření závazné objednávky a nemohl tak mít žádné pochybnosti o tom, že jmenovaná je oprávněna jednat za žalovanou. Okolnost, kde byla objednávka uzavřena, je nerozhodná, neboť uzavírání kupních smluv mimo provozovnu prodejce není neobvyklé. Žalobce při vstřícnosti jednání J. Ď. také důvodně předpokládal, že následné jednání s ní mimo provozovnu, včetně předání a převzetí záloh na kupní cenu, je nadstandardní službou žalované, zvlášť za situace, kdy zaplacení výše záloh bylo vždy jmenovanou potvrzeno na fakturách, opatřených razítkem žalované a žalobci byly vystaveny doklady (stvrzenky) o jejich zaplacení, opatřené podpisem jmenované a razítkem žalované. Odvolací soud uzavřel, že jednání (tehdejší) zaměstnankyně žalované J. Ď., „jež sjednala se žalobcem právní úkon, mající všechny náležitosti kupní smlouvy (§588 a násl. obč. zák.), žalovaného zavazuje.“ Žalobce předal kupní cenu automobilu ve výši 748.150,- Kč žalované prostřednictvím jeho zaměstnankyně, „přičemž pro vztah účastníků není rozhodné, že ta ji následně zpronevěřila a žalovanému neodevzdala. Pakliže žalovaný žalobci předmět koupě do 30. 4. 2007 ani později nedodal, žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy dopisem ze dne 11. 5. 2007. Odstoupením od kupní smlouvy došlo k jejímu zrušení ex tunc a žalobce má proti žalovanému právo na vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 748.150,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení (§§451, 456 a §458 obč. zák.). Okolnost, že žalobci byl pravomocně přiznán nárok na náhradu škody ve shodné výši v trestním řízení proti J. Ď., je pro vztah účastníků tohoto řízení nerozhodná.“
[Dovolání žalované] Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 dost. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny dovolací důvody, tzn. ve smyslu §241a dost. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), podle písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a podle třetího odstavce cit. ustanovení (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
[Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.] K tomuto dovolacímu důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly v řízení najevo. Existuje logický rozpor v hodnocení důkazů odvolacím soudem, který pominul skutečnost, že si žalobce počínal při koupi automobilu naprosto nestandardně. Objektivní pochybnosti o tom, že J. Ď. jedná za žalobce (správně za dovolatelku) byly v řízení před soudy obou stupňů prokázány. V tomto směru dovolatelka argumentuje, že nikde v České republice ani jinde v Evropě nedochází k uzavírání kupních smluv (objednávek) na automobily mimo provozovnu prodejce v restauracích KFC, ani nedochází k platbě takto vysokých částek v hotovosti; vždy se tak děje převodem na účet. Již tato okolnost musela v žalobci vzbudit důvodnou pochybnost, zda J. Ď. za žalovanou jedná. Dovolatelka dále namítá, že žalobce „podepsal dokument nazvaný závazná objednávka č. 0497/06“ , jehož součástí jsou všeobecné obchodní podmínky, které se týkají financování koupě prostřednictvím leasingu. Žalobce ačkoliv měl zaplatit J. Ď. v hotovosti kupní cenu, zavázal se podpisem předmětné objednávky s uvedenými podmínkami uzavřít leasingovou smlouvu a hradit kupní cenu prostřednictvím leasingu. Dále odvolací soud pominul rozhodnou skutečnost, když v rámci hodnocení důkazů se nezabýval formou platby vyjádřenou uvedenými podmínkami. Žalobce namísto toho uhradil (zálohu) částku 20.000,- Kč. „Toto mělo v žalobci také vzbudit důvodnou pochybnost, když vznikl rozpor mezi tím, jakou částku fakticky zaplatil a jakou částku se zavázal zaplatit.“ Žalobce měl provádět všechny platby formou bankovního převodu, platby v hotovosti pak pouze při podpisu předávacího protokolu k závazně objednanému automobilu.
[Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] Tento dovolací důvod dovolatelka vymezuje tvrzením, že Okresní soud pro Prahu – západ ve věci sp. zn. 14 T 68/2007 kvalifikoval jednání J. Ď. tak, že svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Uvedený okresní soud se v předmětném trestním řízení zabýval tím, zda došlo k uzavření kupní smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Tento závěr byl přitom zásadní právní skutečností pro právní kvalifikaci trestného činu v daném trestním řízení, neboť podle ustálené judikatury soudu se o zpronevěru nejedná mj. tehdy, pokud jsou peníze převzaty jako záloha na kupní cenu (tzn. pro případ existence kupní smlouvy; dovolatel zde odkazuje na judikát Rt 23/2004). Absenci uzavřené kupní smlouvy pak Okresní soud Praha – západ zohlednil nejen v právní kvalifikaci trestného činu, nýbrž také v samotném výroku o vině, ve kterém je výslovně konstatováno, že škoda vznikla žalobci. Tyto závěry v otázce viny jsou pak v souladu se závěrem soudu o nároku na náhradu škody, který byl žalobcem uplatněn v trestním řízení, a jenž mu byl soudem přiznán v plné výši. Předmětný trestní rozsudek byl v okamžiku rozhodování soudu prvního stupně v této věci, tak posléze odvolacího soudu, pravomocný. Dovolatelka má proto za to, že civilní soudy byly tímto rozhodnutím trestního soudu podle §135 o. s. ř. vázány. Dovolatel má za to, že skutečnost, zda mezi žalobcem a žalovaným byla či nebyla uzavřena kupní smlouva, je skutečností, u které nelze připustit dvojí, resp. odlišné posouzení, neboť by to znamenalo právní nejistotu všech účastníků předmětných řízení. Rozhodnutím cit. trestního soudu se cítil být vázán i soud prvního stupně v této věci; pokud odvolací soud rozhodl v rozporu s cit. rozsudkem okresního soudu, zatížil tak podle dovolatelky dané řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ke konstatování odvolacího soudu, že okolnost přiznání žalobci nároku na náhradu škody ve shodné výši v trestním řízení proti J. Ď. je pro vztah účastníků nerozhodná, dovolatelka namítá, že takto odůvodněný závěr odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.
[Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] Dovolatelka má za to, že odvolací soud na daný případ ustanovení §451 a násl. obč. zák. aplikoval nesprávně, když pominul, že jednou z podmínek bezdůvodného obohacení je ta skutečnost, že k bezdůvodnému obohacení došlo na úkor někoho jiného. Je-li pravomocně rozhodnuto o tom, že v důsledku jednání třetí osoby (zde J. Ď.) vznikla žalobci škoda ve výši 748.150,- Kč, tzn. v důsledku jednání třetí osoby došlo ke zmenšení majetku žalobce (s tím, že ke vzniku této škody došlo bezprostředně po předání této částky žalobcem J. Ď.), pak nelze shledat, že se na úkor žalobce o tuto částku mohl kdokoliv jiný po zhruba pěti měsících opětovně bezdůvodně obohatit. Z toho dovolatelka dovozuje, že má-li žalobce nárok na náhradu škody vůči třetí osobě, nelze mu za stejných skutkových okolností přiznat též nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tyto dva nároky vedle sebe neobstojí.
Ze všech uvedených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[Vyjádření žalobce k dovolání žalované] K dovolání dovolatelky se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil žalobce. Dovolání považuje za nedůvodné. Odvolací soud se správně ztotožnil se žalobcem, který nemohl mít povědomost, že vystavené doklady nejsou zavedeny do účetnictví žalované, protože neměl možnost si tuto informaci ověřit. Žalobce postupoval vždy podle pokynů J. Ď. (tehdejší zaměstnankyně dovolatelky), kterou kontaktoval v prodejně dovolatelky. Vždy dodržel, co po něm zástupkyně dovolatelky (paní Ď.) požadovala. Podle pokynů zaplatil požadované částky a podepsal i všeobecné podmínky, o nichž mu uvedená zaměstnankyně dovolatelky vysvětlila, že jsou jednotné pro všechny formy prodeje vozů. V dnešní době není skutečně ničím neobvyklým, je-li smlouva uzavřena mimo provozovnu prodávajícího, neboť v nadstandardní péči o zákazníka se prodejci předhánějí. Nelze ani souhlasit s názorem dovolatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen princip vázanosti soudu rozhodnutím v trestním řízení. Tento princip odvolací soud dodržel, k porušení ustanovení §135 o. s. ř. nedošlo. Z dokazování vyplynulo, že J. Ď. jednala za právnickou osobu (dovolatelku) podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., byla v pracovním poměru k dovolatelce a z ustálené judikatury je patrno, že při jednání pracovníků právnických osob vůči veřejnosti je především podstatné, jak se jejich oprávnění jeví navenek. V daném případě tedy J. Ď. jednala ze své kompetence prodejce vozidel v návaznosti na předmět činnosti dovolatelky a žalobce nemohl vědět, že při právním úkonu činěném za právnickou osobou jde o exces. Pro posouzení odpovědnosti dovolatelky je naprosto nerozhodné, že v odsuzujícím (trestním) rozsudku bylo obžalované J. Ď. uloženo škodu nahradit. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky jako nedůvodné zamítl.
[Použití občanského soudního řádu ve znění do 30. června 2009] Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění do 30. června 2009.
[Dovolání není důvodné] Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je ve smyslu §237 dost. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 dost. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných námitek a poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
[K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení)] Předně je třeba konstatovat, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a dost. 2 písm. a) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v tom směru, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu spojuje dovolatelka s tvrzením, že odvolací soud při meritorním rozhodování nereflektoval pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. července 2007, č.j. 14 T 68/2007-64, jímž byla J. Ď. uznána vinnou, že „jako prodejce vozů společnosti Orbis Real, s. r. o., po uzavření objednávky s kupujícím K. G., na koupi vozu zn. Hyundai Tuscon 2,0 dne 23. 12. 2006 na pobočce společnosti Průhonice, ul Pyramidy 721, od tohoto následně převzala od 23. 12. 2006 do 29. 12. 2006 postupně ve třech splátkách hotovost v celkové výši 748.150,- Kč jako kupní cenu za předmětné vozidlo, přičemž tyto finanční prostředky společnosti Orbis Real, s. r. o. nepředala, ponechala si je a použila pro svoji potřebu a způsobila tak K. G. škodu ve výši 748.150,- Kč, tedy přisvojila si cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, tím spáchala trestný čin zpronevěry podle §248 dost. 1, 3 písm. c) tr. zákona…“, a kterým byla podle §228 dost. 1 tr. řádu obžalované J. Ď. uložena povinnost „uhradit na náhradě škody poškozenému K. G., škodu ve výši 748.150,- Kč“ , resp. že odvolací soud v tomto směru učinil závěr, který je podle dovolatelky nepřezkoumatelný. Sama dovolatelka však ve svém dovolání cituje předmětnou pasáž z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud stručně a jasně zdůrazňuje, že okolnost, že dovolatelce byl cit. trestním rozsudkem pravomocně přisouzen nárok na náhradu škody ve shodné výši proti J. Ď., je pro vztah účastníků v této věci nerozhodná. Je tedy zřejmé, že odvolací soud na tuto okolnost, kterou dovolatelce považuje za zásadně významnou pro meritorní rozhodnutí, seznatelně reagoval (vypořádal se s ní v odůvodnění svého rozsudku), takže v tomto směru k naplnění dovolacího důvodu podle §241a dost. 2 písm. a) o. s. ř. podle přesvědčení Nejvyššího soudu nedošlo. Dovolatelkou učiněná námitka pochybení odvolacího soudu při aplikaci §135 odst. 1 o. s. ř. pak nesouvisí s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž správně souvisí s dalším dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241a dost. 2 písm. b) o. s. ř. (viz níže).
[K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování)] Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (hodnocení odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř.). Zmíněným dovolacím důvodem lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Přitom skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, nebo ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1293/2006, in www.nsoud.cz ).
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud jednak a) pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly najevo (tj. že si žalobce při koupi automobilu počínal naprosto nestandardně, že podepsal závaznou objednávku, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky ohledně laesingové smlouvy, ačkoliv zaplatil J. Ď. v hotovosti kupní cenu, a že se odvolací soud vůbec nezabýval formou platby vyjádřenou zmíněnými obchodními podmínkami), a dále že b) v hodnocení důkazů odvolacím soudem existuje logický rozpor.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ovšem vyplývá, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., jež stanoví, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při hodnocení důkazů odvolací soud zohlednil i skutečnost, že k objednávce byly připojeny všeobecné obchodní podmínky, jakož i fakt, že „žalobce složil jako zálohu při podpisu závazné objednávky 20.000,- Kč namísto zálohy ve výši 10.000,- Kč s tím, že ani tato okolnost „neopodstatňuje závěr, že (žalobce) měl mít podezření ohledně správnosti jednání J. Ď. jako zaměstnankyně žalovaného.“ Z rozsudku je také zřejmé, že odvolací soud si byl vědom toho, že všeobecné obchodní podmínky se vztahují k financování prostřednictvím leasingu, avšak že současně (v rámci čl. IX) „předpokládaly možnost financování závazně objednaného vozidla z vlastních prostředků objednatele a vztahovaly se i na uzavření běžné kupní smlouvy ohledně objednaného vozu.“
Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelka prostřednictvím posledně zmíněného dovolacího důvodu fakticky polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, kterýmžto způsobem ovšem – jak již shora bylo ve světle judikatury Nejvyššího soudu připomenuto – dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. založit nelze.
[K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci)] Dovolatelka konečně uplatnila také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že ten (ve stručnosti shrnuto) při rozhodování nezohlednil dosah rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. července 2007, č.j. 14 T 68/2007-64 (jímž byla J. Ď. uznává vinou ze spáchání shora cit. trestného činu zpronevěry a bylo rozhodnuto o náhradě škody), a to ve vazbě na ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. dovodila, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele (srov. R 22/1979, in ASPI). Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, in www.nsoud.cz ). Výrokem trestního rozsudku o náhradě škody není soud sice v občanském soudním řízení vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., ale pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody v adhézním řízení brání projednání stejné věci v občanském soudním řízení v tom rozsahu, v jakém bylo o náhradě škody rozhodnuto [(§159 odst. 3, resp. nyní §159a odst. 5 o. s. ř.), srov. např. R 22/1979, in ASPI).
I v tomto případě proto rozsah vázanosti civilního soudu shora cit. trestním rozhodnutím byl limitován osobou, jež svým jednáním založila svou trestněprávní odpovědnost (a touto osobou byla J. Ď., která u dovolatelky v inkriminovaném období byla zaměstnána jako prodejce osobních automobilů) a dále spáchaným trestným činem z hlediska znaků příslušné skutkové podstaty (v tomto případě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák.).
Podle ustanovení §248 odst. 1 a 3 tr. zák., platného v době rozhodování uvedeného trestního soudu, znaky trestného činu zpronevěry byly v trestním kodexu uvedeny takto: „(1) Kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty (...)
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo
b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo
c) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.“
V tomto případě (vycházeje z cit. trestního rozsudku Okresního soudu Praha – západ) trestněprávní odpovědnost J. Ď. byla založena tím, že si „jako prodejce vozů“ dovolatelky, „po uzavření objednávky s kupujícím K. G....na koupi vozu zn. Hyundai Tuscon ....na pobočce společnosti Průhonice, ul. U Pyramidy 721, od tohoto následně převzala ...postupně ve třech splátkách hotovost v celkové výši 748.150,- Kč jako kupní cenu za předmětné vozidlo, přičemž tyto finanční prostředky společnosti Obis Real s. r. o. nepředala, ponechala si je a použila pro svoji potřebu.“ Tímto skutkem, jenž podle shora cit. (pravomocného) trestního rozsudku okresního soudu naplnil znaky trestného činu zpronevěry, jíž se dopustila J. Ď., byly soudy i v tomto civilním řízení ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázány. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud tuto vázanost trestním rozsudkem respektoval a z rozsahu skutkového rámce, relevantního z hlediska naplnění znaků popsaného trestného činu, při meritorním rozhodování o žalobou uplatněném nároku nijak nevybočil. Odvolací soud ovšem již nebyl vázán právním názorem obsaženým v odůvodnění trestního rozsudku o obsahu, resp. neexistenci závazkového právního vztahu mezi dovolatelkou a žalobcem.
Odvolací soud rovněž správně – ve vztahu k adhéznímu výroku o náhradě škody trestního rozsudku – zaujal právní názor, že tato okolnost (roz. zmíněný adhézní výrok) není vzhledem k jinému okruhu účastníků řízení právně relevantní okolností pro rozhodování v této (civilní) věci (netvoří překážku věci rozsouzené). I když odvolací soud tento svůj správný právní názor v odůvodnění svého rozsudku dále (blíže) nerozvedl, je (z kontextu odůvodnění jeho rozsudku) zřejmé, že tuto otázku posuzoval z hlediska případného dosahu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., jež stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu. Jednalo se tedy o posouzení, zda adhézní výrok o náhradě škody obsažený v cit. trestním rozsudku ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku o vrácení peněžitého plnění (v důsledku odstoupení od kupní smlouvy) představuje či nikoli překážku věci pravomocně rozhodnuté. K aplikaci §159a odst. 5 o. s. ř. by bylo nutno v této věci přistoupit tehdy, pokud by se jednalo (posuzováno mezi zmíněným adhézním výrokem a nyní uplatněnou civilní žalobou) o stejnou věc, jež byla pravomocně rozsouzena.
O stejnou věc ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. se přitom jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se těchže osob, resp. též jiných osob, pro které je výrok rozhodnutí závazný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, in ASPI). V této (civilní) věci je ovšem okruh účastníků jiný, než ve zmíněné trestní věci, resp. který vyplývá z uvedeného pravomocného trestního rozsudku.
Vycházeje z těchto normativních a judikatorních souvislostí nutno tedy přisvědčit závěru odvolacího soudu, že zmíněný adhézní výrok v trestním rozsudku nepředstavuje právně relevantní okolnost, kterou by bylo nutno zohlednit při rozhodování o žalobcem uplatněném nároku v této (civilní) věci, tedy (jinými slovy řečeno) nepředstavoval překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř., ani jím (odvolací) soud ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. nebyl vázán. Proto ani v tomto směru dovolací argumentace dovolatelky nebyla uplatněna důvodně. Pro úplnost nutno zdůraznit, že zatímco ve skutkové větě výroku cit. trestního rozsudku o vině se uvádí, že J. Ď. s žalobcem uzavřela objednávku na předmětný automobil (viz rozsudečný výrok o vině – arg.: J. Ď....je vinna, že jako prodejce vozů společnosti Orbis Real, s. r. o. po uzavření objednávky s kupujícím K. G....“ ), v odůvodnění písemného vyhotovení téhož rozsudku (na str. 3 in fine) okresní soud naopak vychází ze závěru, že „od počátku neexistovala žádná konkrétní objednávka, na kterou by se vázala kupní smlouva a následné zaplacení kupní ceny.“ Podstatné ovšem je to, co je uvedeno ve skutkové větě výroku trestního rozsudku o vině obžalované, vycházející též ze závěru o existenci objednávky, o převzetí od žalobce (ve třech plněních) celkové částky 748.150,- Kč s tím, že obžalovaná „tyto finanční prostředky společnosti Orbis Real s. r. o. nepředala...“
Jak vyplývá z obsahu spisu, ze skutkových zjištění a ze závěru odvolacího soudu, žalobce uzavřel s dovolatelkou (za kterou se žalobcem jednala tehdejší zaměstnankyně J. Ď.) kupní smlouvu o prodeji zboží na objednávku ve smyslu §613 obč. zák. (odvolací soud sice posledně cit. ustanovení občanského zákoníku explicitně neuvádí, vychází však z existence kupní smlouvy uzavřené na základě objednávky). Podle posledně uvedeného ustanovení věci lze prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohonuté lhůtě a není-li lhůta dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem. Nestane-li se tak, objednatel je oprávněn od smlouvy odstoupit. Odstoupením objednatele od smlouvy není dotčeno jeho právo na náhradu škody. V této souvislosti k trestní věci shora je třeba ještě zmínit, že podle trestní judikatury Nejvyššího soudu spáchání trestného činu zpronevěry přichází v úvahu za situace, jestliže peníze v podobě zálohy sice byly poskytnuty prodávající právnické osobě na podkladě kupní smlouvy, takže přešly do jejího vlastnictví (majetku), ale pachatel jako fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu (např. jako statutární orgán) si je přisvojil a použil pro svoji potřebu; trestný čin je v tomto případě spáchán ke škodě prodávající právnické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007, in www.nsoud.cz ). I v uvedené trestní věci skutková věta rozsudečného výroku o vině obžalované J. Ď. byla formulována tak, že na základě objednávky žalobce předal obžalované Ď. celkem částku 748.150,- Kč jako kupní cenu na předmětné vozidlo, „přičemž (obžalovaná Ď.) tyto finanční prostředky společnosti Orbis Real, s. r. o. nepředala, ponechala si je a použila pro svou potřebu.“
Z uvedeného je zřejmé, že ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se dovolatelce nepodařilo zpochybnit (věcnou) správnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. K postupu předvídanému ustanovením §243a odst. 2 (provádění dokazování k prokázání důvodů dovolání), který v dovolání navrhovala dovolatelka, pak nebyly splněny podmínky (v dovolacím řízení nevyvstala potřeba verifikovat důvody dovolání).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z vyložených důvodů věcně správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
[Náklady dovolacího řízení] O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a dovolatelce, jejíž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 26.131.50 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod č. 5 ve spojení s 10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 5.286,30 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 31.717,80 Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta, který žalobce v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. dubna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu