ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1962.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1962/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. Bc. J. P. , zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy a o odstranění následků zásahu do osobnostních práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 535/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. 72 Co 513/2011 – 75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. 4 C 535/2009 – 54, zamítl žalobu o 100.000,- Kč (výrok I.), zastavil řízení o žalobě v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované odstranit následky zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti a zničit biologický vzorek žalobce uložený do Národní databáze DNA a věc v tomto rozsahu postoupil Policii České republiky (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku II. odvolací soud zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k projednání věci v prvním stupni. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Zaplacení uvedené částky se žalobce po žalované domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní. K tomuto úkonu došlo dne 13. 6. 2007, v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve Vazební věznici Brno.
Soud prvního stupně s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, dospěl k závěru, že takový postup byl učiněn v souladu s §42e odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Žalobce byl povinen se takovému odběru podrobit, a to i za pomoci donucení nebo hrozby donucení. Nejednalo se tedy o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“.
Žalobcem uplatněný nárok byl nadto promlčen (§32 odst. 3 OdpŠk).
Odvolací soud se ve svém rozsudku zabýval správností závěru soudu prvního stupně stran promlčení žalovaného nároku a s jeho posouzením se ztotožnil. Počátek běhu šestiměsíční promlčecí doby byl správně stanoven na den 13. 7. 2007, kdy byl žalobce podroben úkonu, od kterého odvozuje vznik své újmy. Již od tohoto dne žalobce objektivně disponoval všemi relevantními informacemi, na jejichž základě mohl předmětný úkon pociťovat jako úkon negativně zasahující do jeho imateriální sféry. Subjektivní promlčecí doba pak uplynula dříve, než žalobce uplatnil svůj nárok u soudu. Okamžik uplatnění nároku vztáhly soudy již k datu 2. 3. 2009, v kterýžto den podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Řízení o této žalobě bylo následně zastaveno pro nedostatek předběžného projednání vzneseného požadavku u žalované.
V další části odůvodnění odvolací soud vyložil argumenty pro své rozhodnutí obsažené ve výroku II.
Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce „má výrazné pochybnosti o správnosti právního závěru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 12. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008“, že nárok na finanční kompenzaci za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv podléhá promlčení. Domnívá se také, že úprava promlčení obsažená v §32 odst. 3 OdpŠk je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, což podle něj zakládá důvod pro postup soudu podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozdílná délka promlčecí doby týkající se kompenzace nemajetkové újmy v penězích „podle §13 odst. 2 obč. zákoníku a podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vytváří ústavně nekonformní základ pro zvýhodnění státu, které ve svém důsledku popírá ústavní princip rovnosti stran.“ Námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy. Nadto je žalobce toho názoru, že újma, kterou utrpěl, stále trvá, jde o psychický stav, pocit, který může časem zesílit či odeznít, případně se může projevit s větším časovým odstupem. Den kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tedy není možné chápat tak, „že dne 13. 7. 2007 bylo vůči žalobci postupováno nesprávně a tímto okamžikem mu vznikla újma.“ Právní praxe není ustálena v názoru, zda samotný den realizace nesprávného úředního postupu spadá v jedno s vědomím, že vznikla újma. Dost dobře se v tomto názoru ani ustálit nemůže, protože nejde o právní otázku, ale o skutkové zjištění vyplývající z konkrétních a neopakovatelných okolností každého případu. Soudy by nicméně měly vycházet z toho, že o újmě se nikdo nedoví, aniž by ji nejprve pocítil. Žalobce od 13. 6. 2007 pociťuje nemajetkovou újmu každý den, a každý den se tedy dovídá o újmě. Z logiky odůvodnění odvolacího soudu by naopak platilo, že poškozený může újmu pociťovat jen po dobu šesti měsíců. Náhrada nemajetkové újmy za delší dobu by pak nepřipadala v úvahu. Žalobce ovšem pociťuje újmu i nadále, což je podtrženo tím, že negativní důsledky odběru vzorku DNA stále trvají. Žalobce se bránil proti uvedenému postupu v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, postupoval v dobré víře v ochranu osobnosti podle občanského zákoníku a činil tak v době, kdy judikatura Nejvyššího soudu vyjadřovala právní názor o nepromlčitelnosti nemajetkové újmy. Řízení je též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud se nezabýval všemi dovolacími důvody. Žalobce navrhly, aby dovolací soud řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení souladu §32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem. Dále navrhl, aby dovolací soud v napadených výrocích rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s výroky i odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz a čl. II. bod 7. zák. č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
K námitce dovolatele, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, nemohl dovolací soud v rámci úvah o přípustnosti dovolání přihlížet (viz předchozí odstavec).
Dovolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení o dovolání a postoupení věci Ústavnímu soud k posouzení souladnosti §32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem, a to zejména proto, že sám Ústavní soud při několika příležitostech k podobnému postupu rovněž důvod neshledal (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12; obě usnesení jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud taktéž neshledal zásadní právní význam v úvahách týkajících se počátku běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí doby v daném konkrétním případě. Ostatně oba soudy vycházely ze znění §32 odst. 3 OdpŠk, v němž je počátek této doby odvozen od okamžiku, kdy se poškozený o újmě dozví, což znamená, že se dozví o nepříznivých důsledcích, které nastaly v jeho poměrech. Soudy neodvozovaly počátek běhu promlčecí doby automaticky od okamžiku, kdy došlo k úřednímu postupu, jehož nesprávnost je žalobcem tvrzena, nicméně dospěly k závěru, že obě skutečnosti spadly v tomto případě v jeden okamžik.
Z hlediska logického i z hlediska znění uvedeného ustanovení je rozhodné, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že v jeho poměrech nepříznivé důsledky úředního postupu nastaly, nikoliv od toho, jak dlouho tyto důsledky trvají (trvaly), či snad od okamžiku, kdy pominuly. Poškozený se o vzniku újmy dozvídá (začíná újmu pociťovat) v jeden okamžik, což samozřejmě nevylučuje určitou dobu trvání pocitu újmy, ani její kvalitativní změny v průběhu plynutí času. Stejné závěry ostatně platí i v případě promlčení práva na náhradu škody; počátek běhu subjektivní promlčecí doby se zde také stanoví k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (a to tom, kdo za ni odpovídá). V logice dovolacích námitek by pak k promlčení takového práva nikdy nedošlo, neboť poškozený by se o způsobené škodě dozvídal i každý den po dni, v němž by se o ní dozvěděl poprvé (a to patrně do doby, než by byla škoda nahrazena). Tato právní úvaha zcela jednoznačně vyplývá z aplikovaného právního předpisu, a proto nebylo možno dovodit její zásadní význam.
Kdy se o nemajetkové újmě poškozený dozvěděl v konkrétním případě, je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení (což žalobce sám správně konstatuje).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, uvedl, že změna právního názoru ohledně promlčitelnosti nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, se nemohla dotknout legitimního očekávání žalobce, neboť zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k obč. zák. zákonem speciálním a upravuje speciální promlčecí lhůty. Žalobce tedy nemohl očekávat, že se jeho nárok nepromlčuje, když zákon č. 82/1998 Sb. ve svých ustanoveních §§32-35 promlčecí lhůty a jejich běh upravuje (citovaný rozsudek, jakož i dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou přístupné na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III., v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu