ECLI:CZ:US:2012:4.US.3252.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3252/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky C.A.T. GROUP, s. r. o., se sídlem Karlínské náměstí 3/170, 186 00 Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, AK Sokolovská 22, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 54 Co 92/2012-111 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její věci pro porušení jejího práva na náhradu škody zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále žádá zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, z důvodu porušení principu rovnosti, a to v případě, nebude-li možno napadené zákonné ustanovení ústavně konformně vyložit.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 č. j. 54 Co 92/2012-111 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2011 č. j. 14 C 42/2011-78, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého je stěžovatelčin nárok podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. promlčen v šestiměsíční promlčecí době. Ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. není diskriminační k různým skupinám poškozených, neboť odlišné promlčecí lhůty jsou stanoveny i v jiných právních předpisech.
Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil její námitku rozporu ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s článkem 1, článkem 3 a článkem 36 odst. 3 Listiny. Vycházejíc z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 vyjadřuje přesvědčení, že napadené zákonné ustanovení vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, jimž byla způsobena škoda při výkonu veřejné moci. Nelze totiž nalézt žádný relevantní důvod pro odchylnou právní úpravu promlčení v jednotlivých případech, jestliže obecná úprava promlčení v ustanovení §32 odst. 1 citovaného zákona stanoví dobu tříletou, která odpovídá obdobným nárokům občanskoprávní povahy.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod ke zrušení rozsudku městského soudu spatřuje v tom, že bylo v její věci a k jejímu neprospěchu aplikováno. Soulad citovaného zákonného ustanovení s Ústavním pořádkem Ústavní soud již přezkoumával v řízení ukončeném usnesením IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012 (dostupné, stejně jako usnesení dále citovaná, na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů tehdy učiněných nemá důvodů se - jak je z dále uvedeného patrno - ani nyní odchýlit.
Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody způsobené státem je třeba hledat nejen v článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu, jenž musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19.]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již ze zmiňovaných ustanovení Listiny plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012].
Výše uvedené důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012], jsou plně použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty.
K tomu se patří doplnit, že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu Ústavní soud označil nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů.
Je-li ústavní konformita lhůty posuzována z hlediska rovnosti, je třeba předeslat, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, některého z politických práv podle článku 17 a násl. Listiny apod. [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.)]. Ústavně neakceptovatelnou nerovnost shledal Ústavní soud v případě dvou skupin subjektů, kdy nerovnost byla výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů uplynutím lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevřela [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), odst. 27]. Rovněž ve stěžovatelkou dovolávaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) Ústavní soud zrušil tehdejší ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro bezdůvodné činění rozdílu mezi těmi poškozenými, jimž v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla újma na majetku spočívající pouze ve vynaložených nákladech řízení, a těmi, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina měla nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody.
V projednávaném případě však úspěšné uplatnění nároku není podmíněno splněním další dodatečné podmínky a ani stanovenou šestiměsíční lhůtu nelze z hlediska její délky považovat za nedostatečnou v tom směru, že by reálně ztěžovala či dokonce vylučovala domožení se práva. Určitá stěžovatelkou vnímaná disproporce v postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecí lhůty není takové intenzity, aby reálně negovala její ústavně zaručené právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu.
Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr o ústavní konformitě ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. Návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení je proto zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka důvodnost své ústavní stížnosti opírá výlučně o aplikaci zákonného ustanovení, jež Ústavní soud neshledal protiústavním, je třeba podanou ústavní stížnost rovněž posoudit jako zjevně neopodstatněnou. K tomu Ústavní soud dodává, že jeho poslání spočívá v kontrole ústavnosti, a proto může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části; jeho úkolem není reparace následků, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo včas [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)].
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu