ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2544.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2544/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti žalované České spořitelně, a.s., IČ 4524482, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/64, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 204/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č.j. 1 Co 225/2011-169, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v jednání žalované, která poskytla její údaje do bankovního registru klientských informací s tím, že se jedná o ručitele. Tento zápis je podle žalobkyně nepravdivý a zásadním způsobem jí brání v získání bankovního úvěru. Uvedla, že se žalovanou podepsala pouze ručitelský závazek za úvěrovou smlouvu, kterou se žalovanou uzavřel její tehdejší manžel. Domnívá se však, že dohoda o ručení je absolutně neplatná, protože úvěr byl součástí SJM a ručitelem může být pouze osoba odlišná od dlužníka. Na základě dohody o vypořádání SJM po rozvodu manželství zůstal závazek z úvěrové smlouvy ve výlučném vlastnictví bývalého manžela. Požadovala proto, aby soud žalované uložil zajistit výmaz záznamu o žalobkyni jako neplatiči z databáze EURISC Czech.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2011, č.j. 32 C 204/2010-47, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vzhledem k ustanovení §38 odst. 7 a §38a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, byla žalovaná oprávněna a povinna předat údaje do registru vytvořeného Českou národní bankou, že ručitelský závazek žalobkyně platně vznikl a trvá, takže údaje jsou pravdivé, a proto obsah záznamů není vůbec objektivně způsobilý zasáhnout do občanskoprávní sféry. I kdyby údaj byl nepravdivý, nedošlo k zásahu do osobnostních práv chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože žalobkyni vznikla újma pouze v tom, že jí nebyl poskytnut úvěr. Jedná se tedy o záležitost majetkovou, nikoli o zásah do osobnostní sféry.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č.j. 1 Co 225/2011-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěry, zejména s tím, že evidencí žalobkyně v databázi nešlo o neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, když ani nebyla označena jako neplatič, ale jako ručitel. Poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 162/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3833, podle kterého uzavírá-li jeden z manželů smlouvu o úvěru a ve smlouvě vystupuje jako dlužník, je z této smlouvy zavázán a oprávněn jen on a k její platnosti není třeba souhlasu druhého manžela a na ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., podle něhož práva věřitelů nesmějí být dohodou manželů o vypořádání společného jmění dotčena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost fakticky odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Domnívá se, že za společný závazek manželů v SJM nemůže ručit jeden z manželů, takže prohlášení o ručitelském závazku žalobkyně a dohoda věřitele a ručitele jsou absolutně neplatné, žalobkyně není klientem banky, takže banka nebyla oprávněna poskytnout její údaje do databáze a není v souladu s právem ČR, že je zapsána v Bankovním registru klientských informací jako neplatič za situace, když pohledávku drží, resp. vlastní nebankovní subjekt. V této souvislosti uvádí, že po rozhodnutí soudu prvního stupně byla pohledávka postoupena nebankovnímu subjektu, tuto skutečnost žalobkyně uplatnila u odvolacího soudu, ale ten ji ve svém rozsudku vůbec nezmiňuje. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. prosince 2011, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., řádně zastoupenou advokátem, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na tom, že 1) poskytnutím údajů o žalobkyni do databáze nedošlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv chráněných ustanovením §11 obč. zák., protože jedinou újmou, kterou utrpěla, bylo, že nedosáhla poskytnutí úvěru a údaj, že je ručitelem (nikoli dlužníkem) není pejorativní, 2) ručitelský závazek platně vznikl a trval a 3) žalovaná byla oprávněna údaje o žalobkyni do databáze předat.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Žalobkyně ve svém odvolání nenapadá závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo k zásahu do její osobnostní sféry, protože údaje v databázi nejsou dehonestující, ale zpochybňuje jeho závěry o platnosti ručitelského závazku a oprávněnosti poskytnutí údajů žalovanou do Bankovního registru klientských informací, resp. také namítá vadu řízení.
Jestliže tedy nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že předáním údajů o žalobkyni žalovanou do databáze nedošlo k porušení jejích osobnostních práv chráněných ustanovením §11 obč. zák., není splněn zákonný předpoklad, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, přičemž by bylo nadbytečné zabývat se důvody uvedenými v odvolání, které se nevztahují k uvedené právní úpravě.
K výtkám dovolatelky naplňujícím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je třeba uvést, k okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nemůže. Obdobně je tomu i v případě, že je uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř. se totiž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 nepřihlíží.
Protože v této věci tak není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací s přihlédnutím k §241b odst. 2 o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu těchto nákladů nárok, avšak v dovolacím řízení žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu