ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3280.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3280/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. J. S., zastoupené Mgr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 437/217, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 219/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, č. j. 22 Co 35/2012-19, takto:
I. Dovolání do výroku I. se zamítá a do výroku II. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7. 12. 2011, č. j. 22 C 219/2011-12, zamítl návrh žalobkyně, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a aby jí byl ustanoven právní zástupce (výrok I. a II.), odmítl žalobu ze dne 18. 8. 2011 doplněnou podáním ze dne 3. 11. 2011 (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, s tím, že na žalobkyni nelze pohlížet jako na osobu nemajetnou a její poměry tak nelze považovat za odůvodňující osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř., neboť žalobkyně neuvedla, proč by na ní nebylo možné spravedlivě žádat, aby přistoupila ke zpeněžení svého pozemku. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva, když žalobu bylo nutné odmítnout. Žaloba nadále trpí vadami, které brání jejímu věcnému projednání: není zřejmé, z jakého konkrétního skutku žalobkyně požaduje náhradu škody a nemajetkové újmy, žalobní tvrzení jsou natolik vágní, že nelze rozpoznat, proti průběhu kterého soudního řízení žalobkyně konkrétně brojí, není ani jasné, v jakých konkrétních dopadech do své majetkové sféry žalobkyně spatřuje vzniklou škodu a jaké přiměřené zadostiučinění požaduje za vzniklou nemajetkovou újmu. Ze žaloby nevyplývá, zda žalobkyně odvozuje vznik tvrzené škody od soudního rozhodnutí či od nesprávného úředního postupu, popřípadě od obou těchto skutečností a v jakém poměru, a žalobkyně rovněž nesdělila, zda u žalované nárok předběžně uplatnila a s jakým výsledkem. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vad řízení. Odmítnutí žaloby vnímá dovolatelka jako nevyhnutelný důsledek zamítnutí návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce, v čemž spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí. Ve vztahu k zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce dovolatelka uvedla, že soudy v jejím případě rozhodují rozdílně a nepředvídatelně, a vidí proto nezbytné, aby dovolací soud stanovil obecným soudů adekvátní mantinely pro rozhodování ve věci ustanovování zástupců z řad advokátů dle ust. §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. Neustanovení právního zástupce žalobkyni představuje dle dovolatelky vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy odmítnutí žaloby. V dalším dovolatelka brojila proti důvodům odvolacího soudu o neustanovení právního zástupce a navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení bylo vydáno dne 15. 6. 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. Proti výroku II., o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení, však není dovolání nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), a dovolání není přípustné ani proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky I. a II. usnesení soudu prvního stupně, kterými byl zamítnut návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti části výroku I. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III. soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je dovolání přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., přičemž k ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud jako k úpravě obsoletní nepřihlížel. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka proti odmítnutí žaloby brojila tím, že neustanovení právního zástupce žalobkyni představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. představují zejména vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci a činnost soudu s tím související, jakož i jiný procesní postup soudu, který může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (např. pokračování řízení a vydání rozhodnutí v době, kdy mělo být řízení ze zákona přerušeno). Za vadu řízení však nelze považovat soudní rozhodnutí vydané v průběhu řízení, neboť se jedná vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit, a proti kterému občanský soudní řád stanoví samostatné opravné prostředky. Soudní rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o neustanovení právního zástupce obsahuje hodnotící závěr soudu, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové části rozhodnutí, a nejedná se tudíž o procesní vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož se nejedná o nesprávný procesní postup soudu, nemůže se jednat ani o zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., a ani o odepření možnosti pokračovat v soudním řízení, neboť posuzované řízení je od soudních poplatků osvobozeno podle §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a advokáta si mohla žalobkyně k ochraně svých zájmů zvolit v průběhu odvolacího řízení (srov. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 776/05, uveřejněný ve Sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu sv. 41 N 103/2006).
Proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně ani přes výzvu soudu neodstranila vady žaloby, které brání jejímu věcnému projednání, pak dovolatelka žádným způsobem nebrojila. Nejvyšší soud k tomu vyjadřuje, že nebylo povinností žalobkyně být právně zastoupena, a nebylo-li jí přiznáno právo na ustaveného zástupce, pak s ní dle obsahu spisu soud prvního stupně jednal při výzvě k odstranění vad žaloby procesně konformním způsobem a že rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu závěru o přetrvávající neprojednatelnosti žaloby nelze mít za nesprávné.
Jelikož usnesení odvolacího soudu je z hlediska důvodu uplatněného dovolatelkou (§242 odst. 3 o. s. ř.) správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalované žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu