ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3355.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3355/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce MVDr. F. Š., CSc. , zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 134/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, č. j. 17 Co 55/2012-26, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, č. j. 17 Co 55/2012-26, se v rozsahu potvrzení usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2011, č. j. 4 C 134/2011-20, o zastavení řízení zamítá ; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 22. 11. 2011, č. j. 4 C 134/2011-20, ve výroku I. zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 15/2008, ve výroku II. řízení zastavil a ve výroku III. žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce specifikovaných řízení vedených u Okresního soudu v Břeclavi v souvislosti s tím, že nemohl pronajímat v žalobě uvedené nemovitosti za nájemné v místě a čase obvyklé v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2005.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně i soud odvolací shodně dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím je již předmětem řízení zahájeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 15/2008, které nebylo do jejich rozhodnutí pravomocně ukončeno. Ve věci je tedy dána překážka litispendence a soudu nezbývá než řízení zastavit podle §104 odst. 1 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále také jen „o. s. ř.“). Co se týče návrhu žalobce na přerušení řízení, soudy shodně uzavřely, že pro takový postup nejsou dány podmínky ust. §109 o. s. ř., resp. není z povahy věci možné přerušit řízení, ohledně kterého nejsou splněny podmínky řízení, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to do celého jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že soudy došly v rozporu s listinnými důkazy ve spise k závěru, že se jedná o stejnou věc, ač věc vedená u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 15/2008 se týká období do 14. 1. 2008 a tato věc se týká období od 15. 1. 2008 do 9. 11. 2011. Žalobce dále uvádí, že o věci rozhodoval místně nepříslušný soud a že o jeho návrhu na přikázání věci k projednání Okresnímu soudu ve Svitavách z důvodu vhodnosti nebylo rozhodnuto. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu odvolacího i usnesení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. 6. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání v rozsahu, jímž žalobce napadá výrok usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na přerušení řízení, není dána. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti usnesení ve věci samé, jímž usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení (ani usnesení odvolacího soudu toto usnesení potvrzující) není. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. pak nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 203/2003; zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce namítá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Takové případné pochybení nelze považovat za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. za situace, kdy soud nedospěl při zkoumání své místní příslušnosti k závěru, že není soudem místně příslušným, a žalovaný námitku místní příslušnosti neuplatnil. Je třeba uvést, že žalobce vyjádřil svou volbu místní příslušnosti již podáním žaloby, možnost podat námitku nedostatku místní příslušnosti mu tedy, na rozdíl od žalovaného, nepřísluší. Soud pak zkoumá námitku místní nepříslušnosti jen s omezením vyplývajícím z ust. §105 odst. 1 o. s. ř., posoudí-li svou místní příslušnost nesprávně, anebo účastník opomene uplatnit tuto námitku při prvním úkonu, který mu přísluší, je případný nedostatek místní příslušnosti nadále zhojen a soud se stává k projednání a rozhodnutí věci soudem místně příslušným (srov. ust. §11 odst. 1 o. s. ř., viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 699 – 703.).
K námitce, že nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce na přikázání věci z důvodu vhodnosti k projednání Okresnímu soudu ve Svitavách, je nutno uvést, že žalobce byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2011, č. j. 4 C 134/2011-14, podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. vyzván, aby opravil nebo doplnil svůj nesrozumitelný návrh na přikázání věci, což však neučinil. Za této situace nelze nerozhodnutí o jeho návrhu považovat za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žádné další vady řízení žalobce nenamítal a dovolací soud ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezjistil. Proto se zabýval věcným posouzením předmětu dovolání.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, neboť shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je ve věci dána překážka věci zahájené (tzv. překážka litispendence). Podle ust. §83 odst. 1 o. s. ř. překážka věci zahájené brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení, jinými slovy, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.). Výkladem ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovodil, že o překážku věci zahájené podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence je pak vydání usnesení o zastavení řízení.
Ze spisů Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 10 C 15/2008 a sp. zn. 4 C 134/2011 je zřejmé, že uplatněné nároky ve výši 200.000,- Kč s příslušenstvím vůči žalovanému vycházejí ze shodných tvrzení o nemajetkové újmě, která měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce v žalobách specifikovaných řízení vedených u Okresního soudu v Břeclavi v souvislosti s tím, že nemohl pronajímat v žalobě uvedené nemovitosti za nájemné v místě a čase obvyklé v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2005, a mají tak stejný skutkový základ. Obě uvedená řízení se týkají téhož předmětu a týchž účastníků a uplatněné nároky vyplývají ze stejných skutkových tvrzení, na jejichž základě byly uplatněny (ze stejného skutku).
Nejvyšší soud se nemohl zabývat námitkou žalobce, že věc vedená u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 15/2008 se týká období do 14. 1. 2008 a tato věc se týká období od 15. 1. 2008 do 9. 11. 2011, neboť žalobce tuto skutečnost uvedl nově až v dovolacím řízení. Jedná se tedy o skutkovou novotu uplatněnou až v dovolacím řízení, z jejíhož pohledu nelze správnost napadeného rozhodnutí poměřovat (§241a odst. 4 o. s. ř.). Podle ust. §154 odst. 1 o. s. ř. musí soud prvního i druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni vyhlášení svého rozhodování.
Je proto třeba uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce v rozsahu, jímž napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. (výrok II.), podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Konečně dovolání v rozsahu výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, stejně jako dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, je absolutně nepřípustné. Předmětné výroky nejsou rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti nim není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu