ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3436.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3436/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. J. , zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem Advokátní kanceláře HKDW Legal, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti žalované BAU-STAV a. s., se sídlem v Karlových Varech, Loketská 344/12, identifikační číslo osoby 14705877, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o určení vlastnického práva k nemovitosti a o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 134/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2012, č.j. 56 Co 500/2011-541, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále již „o. s. ř.“).
Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. července 2011, č.j. 19 C 134/2010-437, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Napadené rozhodnutí bylo posouzeno v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Vrchního soudu ze dne 31. ledna 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v Právních rozhledech č. 4/1994, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu