ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3541.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3541/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. Eleny Stonjekové , advokátky se sídlem v Praze 8, Na Bendovce 289/2a, správkyně konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE, spol. s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 8, Na Pecích 40, identifikační číslo osoby 40763854, proti žalované KINGO, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, U Bílého mlýnku 648, identifikační číslo osoby 25070711, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 200/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2012, č.j. 54 Co 579/2011-114, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lumíra Veselého, advokáta se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. září 2011, č.j. 5 C 200/2010-95, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se domáhala vůči žalované určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 7. března 2003. Věc byla původně projednána jako vzájemný návrh ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 8/2008, v němž se žalovaná KINGO, s. r. o., domáhala vůči žalobkyni JUDr. Eleně Stonjekové určení, že „ze soupisu konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE s.r.o. se vylučují nemovitosti: budova, K., stavba technického vybavení a pozemková parcela zapsané v katastru nemovitostí, katastrální pracoviště Praha pro katastrální území K., obec P“ . Tato věc byla projednána u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008, č.j. 58 Cm 8/2008-85, vyhověl žalobě a rozhodl o vyloučení citovaných nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE s. r. o. V odvolacím řízení ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. října 2009, č.j. 13 Cmo 21/2009-113, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze a ve výroku o vzájemné žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodl, že není dána příslušnost krajského soudu dle ust. §9 odst. 1 o. s. ř. Řízení ohledně návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí dále pokračovalo tak, že věc byla usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. Ncp 292/2010-63, přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se již jako správkyně konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE, s. r. o., v jiném řízení domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí a o jejím návrhu bylo již shora citovanými rozhodnutími pravomocně rozhodnuto. Otázka platnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti byla již jako předběžná otázka v těchto soudních řízeních řešena, proto ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Dále dospěl k závěru, že ve věci určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí nemůže být dán naléhavý právní zájem správkyně konkurzní podstaty v situaci, kdy bylo již pravomocně rozhodnuto o vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty úpadce, neboť není dán preventivní charakter žaloby na určení neplatnosti citované smlouvy dle §80 písm. c) o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy směřuje ke stejnému cíli, kterým je ručení vlastnictví dotčeným nemovitostem. Žalobkyně na takovém určení nemá naléhavý právní zájem a otázka platnosti smlouvy ze dne 7. března 2003 byla již Městským a Vrchním soudem podrobně zkoumána jako předběžná otázka se závěrem, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, žalobkyně jako správkyně konkurzní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního titulu pro nabytí do vlastnictví, neboť i v případě úspěchu v řízení o určení platnosti smlouvy by ve svém právním postavení nebyla takovým rozhodnutím nikterak dotčena, nedošlo by k vyřešení otázky důležité pro konkurz. Je tedy zřejmé, že v tomto řízení je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Tuto problematiku řeší navíc řadu let ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR (viz. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 20 Cdo 408/2009, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009, sp. zn. 23 Cdo 544/2011, sp. zn. 33 Odo 557/2004 a další).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod zřejmě spatřuje v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvedla, že za otázku zásadního právního významu považuje to, zda „je závazný pro soudy nižšího stupně názor, který vyslovil Vrchní soudu v Praze v odůvodnění svého rozsudku č.j. 13 Cmo 21/2009-113, kterých se dané rozhodnutí týká a dále obsah cit. rozsudku Vrchního soudu v Praze, když Vrchní soud vyslovil, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem a to ze zákona, neboť řízení slouží potřebám konkurzu, z čehož nepochybně plyne, že nalézací a odvolací soud měly o meritu věci rozhodnout, nikoli rozhodnout tak, jak rozhodly pouze v procesní rovině a věci se tzv. „zbavily““ . Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 9.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně mimo jiné uvedla, že dovolání postrádá zákonné náležitosti, když zde nejsou uvedeny dovolací důvody. Navíc řízení před oběma soudy nebylo postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky doloženého právního vzdělání dovolatelky [(§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Je proto bez právního významu námitka žalobkyně učiněná ohledně přípustnosti dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka však dovolací důvod ve svém dovolání explicitně nevymezuje, avšak z obsahu dovolání lze dovodit, že jej spatřuje v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud potvrdil jako věcně správné (§219 o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Dovolací soud je toho názoru, že v posuzovaném případě provedl soud prvního stupně dokazování v dostatečném rozsahu a z provedených důkazů také zjistil všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci podle §159a odst. 5 a §104 odst. 1 o. s. ř. Proto mu ani nelze úspěšně vytýkat, že popřípadě neprovedl i další důkazy a že odvolací řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka napadla správnost právního názoru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o. s. ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o. s. ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla - v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány - projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o. s. ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o. s. ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o. s. ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že věc byla projednána u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008, č.j. 58 Cm 8/2008-85, rozhodl o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE s. r. o. V odvolacím řízení ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. října 2009, č.j. 13 Cmo 21/2009-113, potvrdil rozsudek Městského soudu a ve výroku o vzájemné žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodl, že není dána příslušnost krajského soudu dle ust. §9 odst. 1 o.s.ř. Řízení ohledně návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí dále pokračovalo tak, že věc byla usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. Ncp 292/2010-63, přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že o návrhu žalobkyně bylo již shora citovanými rozhodnutími pravomocně rozhodnuto. Otázka platnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti byla již jako předběžná otázka v těchto soudních řízeních řešena. Lze se proto ztotožnit s názorem, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou představuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008, č.j. 58 Cm 8/2008-85, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č.j. 13 Cmo 21/2009-113.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř., lze - vzhledem k řečenému - pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. usnesením zamítnuto.
Žalovaná má podle §243b odst. 5 a §142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 15.000,- Kč, redukovaná ve smyslu §13 odst. 1 cit. vyhl. o 50%, tj. na částku 7.500,- Kč, kterou je třeba ve smyslu §18 odst. 1 téhož advokátního tarifu dále snížit (vzhledem k tomu, že advokát žalované učinil v tomto dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby spočívající v sepisu shora již uvedeného písemného vyjádření k dovolání) o 50%, tj. na částku 3.750,- Kč. Poté je nutno připočíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH (850,50 Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.900,50 Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalované, a to k rukám jejího advokáta, jak je uvedeno shora (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. února 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu