ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3750.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3750/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. V., zastoupeného Dr. Martinou Jankovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 3, proti žalované České republice - Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 89/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č.j. 1 Co 93/2012-63, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2012, č.j. 32 C 89/2011-36, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zajistila na vlastní náklady na webové stránce Ministerstva financí České republiky v rubrice Aktuality nepřetržitě na prvním místě v pořadí ostatních zpráv po dobu jednoho měsíce, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku jednorázově v denících Mladá fronta DNES, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny, zveřejnění tiskové zprávy ve znění: „ Ministerstvo financí České republiky se omlouvá panu L. V. za to, že na tiskové konferenci ze dne 17. 2. 2011 byly ministrem financí M. K. a zaměstnancem ministerstva M. C. v rozporu se zákonem zveřejněny osobní údaje pana L. V. Ministerstvo financí České republiky lituje, že politické zájmy byly nadřazeny profesionálnímu výkonu veřejné správy. Ministerstvo financí České republiky prohlašuje, že pan L. V. nebyl nikdy v souvislosti s kauzou týkající se podezření ze zpronevěry peněz vyplacených v souvislosti s předsednictvím České republiky Radě Evropské unie z trestného činu obviněn.“ Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 500.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2012, č.j. 1 Co 93/2012-63, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. a II. výroku s výjimkou poslední věty omluvy potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), výrokem II. změnil výrok III. rozsudku týkající se nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Věc posoudil podle ustanovení §11násl. obč. zák. Konstatoval, že v daném případě bylo zveřejněno jméno a příjmení žalobce na tiskové konferenci, kterou uspořádala žalovaná v rámci informování veřejnosti o výsledcích šetření Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR, týkající se podezřelých obchodů společnosti PROMOPRO, spol. s r.o. Podle závěru odvolacího soudu tak žalovaná realizovala právo veřejnosti na informace přiměřeným způsobem, čímž nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, konkrétně do práva na čest a vážnost ve společnosti. Z toho důvodu nebylo lze dovodit odpovědnost žalované podle §13 obč. zák.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 26. července 2012 a právní moci nabyl dne 27. července téhož roku.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 24. září 2012 včasným dovoláním. Přípustnost tohoto dovolání je podle dovolatele založena na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Za otázku zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena považuje:
- zda a kdy výkon státní moci, který je aprobován jen v zákonem stanovených mezích a způsobem, který zákon stanoví, je způsobilý zasáhnout do dobré pověsti, cti a soukromí osoby a přivodit porušení práv na ochranu její osobnosti.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a domnívá se tak, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Toto nesprávné právní posouzení vidí především v tom, že uspořádání mimořádné tiskové konference zasáhlo do jeho osobnostních práv, ve vztahu k jeho cti, důstojnosti a právu na soukromí v rozporu s ustanoveními zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a ustanoveními zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a ustanoveními zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, a že tato tisková konference nebyla přiměřenou realizací práva veřejnosti na informace. Domnívá se, že se jednalo o exces z uplatňování práva veřejnosti na informace. Soudy obou stupňů tak porušily princip vyváženosti práva na ochranu osobnosti a svobodu projevu, neboť jednomu právu tak byla dána bezdůvodně přednost před právem druhým a současně ohrozily ústavní princip presumpce neviny. Dovolatel namítá procesní vady rozsudku odvolacího soudu, neboť tento se ve svém odůvodnění nezabýval námitkami dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí prvního stupně a dále, že byť dovolatel napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, odvolací soud potvrdil výroky I. a II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně s výjimkou jedné věty, přičemž ohledně této věty napadený rozsudek nezměnil ani nezastavil odvolací řízení. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2012 ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé, že dovolatel nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a ve své podstatě (§41 odst. 2 o.s.ř.) i podle §241a odst. 3 cit. zákona (tj., že rozhodnutí má vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle §237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, které by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak takovou konkrétní právní otázku, která by v souvislosti s aplikací ustanovení §11násl. obč. zák. činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží, když sám v této souvislosti mimo jiné přiléhavě výslovně odkázal i na konstantní judikaturu dovolacího soudu. Dovolatel takto neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.
Protože z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu