ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.383.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 383/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem Most, SNP 1872, proti žalované Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 6.654,40 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 42 C 162/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č.j. 25 Co 95/2012-10, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2011, č. j. 42 C 162/2010-81, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 6.654,40 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně uvedl, že trestní řízení vedené proti žalobci bylo zahájeno usnesením ze dne 4. 4. 2003, jímž bylo žalobci sděleno obvinění pro několik trestných činů, jichž se měl dopustit řadou skutků. Řízení bylo vedeno i proti dalším spoluobviněným, šlo o celou řadu skutků. Ve věci rozhodoval soud prvního stupně celkem třikrát, dvakrát rozhodoval soud odvolací. Trestní stíhání proti žalobci skončilo ke dni 1. 12. 2009 pravomocným zastavením trestního stíhání. Trestní stíhání tedy trvalo celkem šest let, osm měsíců, což soud prvního stupně hodnotil jako dobu nepřiměřenou. Celková nepřiměřená délka řízení nebyla způsobena nečinností soudu, ale tím, že v řízení bylo stíháno více obžalovaných a jednalo se o velké množství skutků. V řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona. Žalobci v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení nevznikla citelná nemajetková újma, byl totiž v průběhu trvání řízení (v listopadu 2004) odsouzen v jiném trestním řízení za závažnou trestnou činnost k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který nastoupil a dosud vykonává. Posuzované trestní stíhání žalobce bylo zastaveno právě z důvodu, že žalobce byl odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trest, který by mu hrozil v tomto trestním řízení, by již uložený trest nepřevyšoval, a to za situace, kdy nebylo možné provést řádně dokazování proto, že řada svědků byla neznámého pobytu a soud je nemohl vyslechnout, další vedení trestního stíhání by tak bylo neúčelné. Při hodnocení závažnosti způsobené nemajetkové újmy přihlédl soud k tomu, že žalobce byl již čtyřikrát trestně stíhán a ve třech případech vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody. Poslední trest vykonává od 3. 4. 2003 do současnosti. Za této situace se soudu prvního stupně jako přiměřené zadostiučinění jevilo konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, což již žalovaná učinila.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2012 č.j. 25 Co 95/2012-10, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že soud konstatuje, že v trestním řízení vedeném proti žalobci, zahájeném dne 4. 4. 2003 a posléze vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4T 27/2006, bylo porušeno žalobcovo právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že délka trestního řízení byla nepřiměřená a že za tím vzniklou nemateriální újmu je dána odpovědnost státu, a souhlasil i se závěrem, že ve smyslu §13a odst. 2 zákona se v dané věci jeví jako dostačující konstatování porušení práva žalobce na projednání věci a rozhodnutí v přiměřené lhůtě. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 1112/2011) zohlednil také to, zda byl poškozený osobou opakovaně trestně stíhanou, případně se dokonce v průběhu trestního řízení nacházel ve výkonu trestu pro jiné trestné činy. Takové mimořádné okolnosti mohou vést k závěru, že dostatečně účinným prostředkem nápravy je konstatování porušení práva jako základní forma morální satisfakce. V přezkoumávané věci žalobce byl, jak sám v žalobě uvádí, kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista (pro jiný charakter trestné činnosti, než pro který byl stíhán v posuzovaném trestním řízení), byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, vykonával v průběhu posuzovaného trestního stíhání trest odnětí svobody. Žalobce tedy měl s trestním řízením, s postavením obviněného a obžalovaného (i odsouzeného), zkušenost a podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v souladu se zákonem ve výkonu trestu odnětí svobody pro jinou trestnou činnost. Odvolací soud nepřehlédl, že samotný způsob skončení trestního stíhání, tj. zastavení trestního stíhání podle §223 odst. I trestního řádu za použití §172 odst. I písm. d) trestního řádu a §11 odst. I písm. b) trestního řádu představuje pro žalobce zásadní satisfakci. Trestní soud v posuzovaném trestním řízení v usnesení, jímž trestní stíhání zastavil, konstatoval, že důvodem zastavení trestního stíhání je to, že další trestní stíhání žalobce je neúčelné s ohledem na délku trestního řízení a s ohledem na okolnosti spojené s jeho zatím nevykonanými tresty odnětí svobody a na případné ukládání trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a že je třeba připustit, že další řízení by odporovalo ústavním požadavkům na rychlý a spravedlivý proces a stejná práva všech obžalovaných v procesu. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu dovozující, že §31 a odst. 2 zákona je ustanovením, u kterého je na místě aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 401/2010), odvolací soud proto změnil podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku o věci samé tak, že konstatoval, že trestním řízením vedeným proti žalobci ode dne 4. 4. 2003 a posléze vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4T 27/2006 bylo porušeno žalobcovo právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, dle kterých platí, že konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, jak to učinila již žalovaná, je pro žalobce dostačujícím zadostiučiněním, a to i přesto, že trestní řízení je obecně považováno za řízení se zvýšeným významem pro poškozenou osobu. Dovolatel má za to, že v tomto případě není a nemůže být dostačující pouhé konstatování porušení práva, a to zejména z důvodu celkové délky řízení (6 let, 7 měsíců a 26 dnů), z důvodu postupu orgánů veřejné moci (poškozený svým jednáním nezavdal příčinu k protahování řízení) a zejména z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného (jednalo se o trestní řízení, které mělo pro žalobce veliký význam a bylo pro jeho osobu bytostně důležité). Za irelevantní považuje závěr soudů obou stupňů, že žalobce je osobou, která byla již čtyřikrát trestně stíhána s tím, že ve třech případech vykonávala nepodmíněný trest odnětí svobody. Dovolatel dále poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami a tvrzeními žalobce (např. oddíl podání nazvaný "sekundární důvod") a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009. Žalobce dále uvedl, že v předmětném řízení bylo nutné aplikovat rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, a to např. rozhodnutí ve věci Vrána vs. Česká republika. Dovolatel konečně odkázal na své podání doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 30. 7. 2012, které je svojí povahou dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že toto své podání činí nedílnou součástí dovolání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnuti ve věci.
Vyjádření k dovolání žalobce nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. 4. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není však důvodné.
Podle ust. §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle ust. §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ), vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ či „Soud“).
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, bod II.).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, bod I. či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Předně je třeba připomenout, že i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi respektuje přístup ESLP, z něhož vyplývá, že jen za zcela výjimečných okolností konkrétního případu se za porušení práva na přiměřenou délku řízení nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný) – srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu (právní věta č. 3).
Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v judikatuře Evropského soudu. Zde se uvádí zejména rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96) nebo rozsudek senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98. V prvním případě se jednalo o trestní řízení proti stěžovateli, které trvalo sedm let, dva měsíce a dvacet devět dní, stěžovatel byl v jeho průběhu držen ve vazbě a byl odsouzen za spáchání násilných trestných činů. Soud zde přihlédl zejména k závažnosti spáchaných trestných činů a v tomto důsledku způsobené složitosti řízení. Ve druhém případě se jednalo o rozvodové řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Soud připustil, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení, avšak připomněl, že délka tohoto řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek byl Soud toho názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva.
I v daném případě je ale nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma (§31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. Evropský soud pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).
K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, a to již např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. V něm se jednalo o náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce požadoval v penězích, ačkoliv soudy nižších stupňů mu přiznaly náhradu ve formě konstatování porušení práva. Žalobce v této věci požadoval zadostiučinění za trestní řízení proti němu vedené, které skončilo po šesti letech tak, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu ublížení na zdraví a trestného činu výtržnictví. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Nejvyšší soud zde uzavřel, že „nemajetková újma způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, v době ode dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích.
Nejvyšší soud má za to, že závěry vyjádřené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 lze vztáhnout i na přezkoumávanou věc. I zde se jedná o řízení, které trvalo přibližně stejnou dobu, a i když nedošlo k odsouzení žalobce, odvolací důvod přesvědčivě vyložil důvody procesního postupu trestního soudu a jejich vliv na úvahu procesního soudu o proporcionální satisfakci. V souzeném případě je nutno přihlédnout k tomu, že žalobci se dostalo satisfakce již tím, že k zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 1 trestního řádu došlo za použití §172 odst. I písm. d) trestního řádu a §11 odst. I písm. b) trestního řádu, neboť trestním řízením vedeným proti žalobci ode dne 4. 4. 2003 a posléze vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4T 27/2006 bylo porušeno žalobcovo právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud neshledal, že by řízení před odvolacím soudem trpělo vadami, tvrzenými žalobcem v dovolání. Pominutí obsahu podání, které dovolatel učinil součástí svého odvolání takovou vadou být nemůže, neboť obsahuje odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou ovšem odvolací soud přiléhavě k okolnostem věci aplikoval. Dovolací soud rovněž nepřihlédl k podáním, která dovolatel učinil součástí svého dovolání, protože odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 30/2011).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu