ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.4081.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4081/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 38, proti žalovanému Svazu lyžařů České republiky, občanskému sdružení , registrovaného u Ministerstva vnitra České republiky, č. VSP/1 – 406/90 – R, identifikační číslo organizace 00537632, se sídlem Praha 6, Zátopkova 2/100, právně zastoupeného Mgr. Romanem Kezniklem, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 2203/186, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 243/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2011, č.j. 1 Co 37/2011-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 7.925,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Romana Keznikla, advokáta se sídlem v Brně, Palackého třída 2203/186.
Odůvodnění:
Žalobce spatřoval neoprávněný zásah do ochrany osobnosti v tom, že žalovaný jako jediný zástupce lyžování a snowboardingu v České republice nedostatečně hájil jeho práva člena a reprezentanta České republiky v lyžování. V sezoně 2007/2008 se žalobce účastnil lyžařského seriálu „Tour de Ski“ pořádaného v rámci Světového poháru Mezinárodní lyžařskou federací FIS (dále jen “FIS“). Žalobce je toho názoru, že FIS v rozporu s pravidly a zásadami fair play, rozhodla vyložit pravidla závodu tak, že vítězem druhé, čtvrté a osmé etapy závodu je závodník s celkově nejrychlejším časem a nikoli závodník, který projede první cílovou páskou, v důsledku čehož bylo žalobci odejmuto vítězství ve druhé, čtvrté a následně i osmé etapě, kde již závodníci byli klasifikováni bez ohledu na pořadí dle dosažených časů. Jediný subjekt, který mohl vznést protest, byl žalovaný, který tak sice učinil, ale pak následně podané odvolání, vzal bez vědomí žalobce zpět, aniž by vyčkal jeho projednání před soudem FIS. Tím mu znemožnil důsledné projednání této věci, a to včetně případného dalšího vedení sporu u Arbitrážního soudu příslušného k projednávání sportovních sporů, přestože jeho šance na úspěch byly dobré, o čemž svědčí, že v následující sezoně došlo k upřesnění pravidel v zájmu jejich jednoznačného výkladu, a tím žalobci zmařil šanci na uznání tří etapových vítězství a přiznání dalších 82 bodů do Světového poháru, který sice vyhrál, ale s nižším skóre.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2010, č.j. 31 C 243/2009-151 zamítl žalobu, aby žalovaný zveřejnil na své náklady omluvu v deníku Sport a v jednom dalším celostátním deníku, a to buď v deníku Právo, nebo v deníku MF Dnes ve znění: „Svaz lyžařů České republiky se tímto omlouvá panu L. B. za to, že v rozporu s posláním Svazu lyžařů České republiky nedostatečně hájil jeho práva jakožto reprezentanta a člena tím, že v sezóně 2007/2008 vzal zpět odvolání proti rozhodnutí FIS ve věci oficiálních výsledků 2., 4. a 8. etapy závodů Tour de Ski, kterými bylo panu Bauerovi v důsledku zcela bezprecedentní změny výkladu pravidel odebráno prvenství v těchto etapách, čímž byla poškozena jeho sportovní prestiž a nemohl v dané sezoně dosáhnout rekordního počtu vyhraných závodů.“ Současně soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný dne 28. 1. 2008 podal za žalobce, M. K. a M. J. odvolání proti výsledkům druhé, čtvrté a osmé etapy závodu Tour de Ski, které bylo komisí FIS zamítnuto s tím, že odvolání může být jen proti zjevné a prokázané chybě ve výpočtech. Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný, prostřednictvím právního zástupce, odvolání, které podáním ze dne 24. 4. 2008, po předchozím jednání výkonného výboru, ale bez projednání se žalobcem, vzal zpět, i když ještě před tím právní zástupce žalované JUDr. J. Š. vyslovil názor, že tento krok by měl být se jmenovanými reprezentanty projednán a jimi odsouhlasen. Soud prvního stupně dovodil, že z žádného provedeného důkazu nebylo prokázáno, že by žalobci vítězství ve druhé, čtvrté a osmé etapě seriálu Tour de Ski v sezoně 2007/2008 bylo upřeno v rozporu s jeho pravidly, i když výklad pravidel byl v této sezóně problematický a překvapivý. Naopak bylo prokázáno, že konečný výklad pravidel, s nímž byly národní svazy seznámeny, byl správný, když nyní, stejně jako v sezóně 2007/2008 platí, že za vítěze ve druhé a čtvrté etapě považován závodník s nejrychlejším časem. Soud prvního stupně poznamenal, že sportovní čest a vážnost sportovce ve společnosti je významnou složkou jeho osobnosti a profesní cti by se mohlo dotknout případné upření tří etapových vítězství a bodů v rozporu s pravidly soutěže. V řízení však nebylo prokázáno, že oficiální výsledky Tour de Ski 2007/2008 nejsou pro rozpor s pravidly správné a že by tedy žalovaná měla s podaným odvoláním úspěch. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno a soud prvního stupně žalobu na omluvu zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. května 2011, č. j. 1 Co 37/2011-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce je významný sportovec a jeho sportovní čest a vážnost ve společnosti je významnou složkou jeho osobnosti a že upření nebo znehodnocení dosažených sportovních výsledků by mohlo být zásahem do jeho profesní, sportovní, cti. Nesouhlasil ale se závěrem soudu prvního stupně, že by v dané věci došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce tehdy, kdyby žalobce prokázal, že mohl být úspěšný se svými námitkami proti oficiálním výsledkům Tour de Ski. Toto dle odvolacího soudu ani prokázat nelze a soudu v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti ani nepřísluší, aby si tuto otázku jako předběžnou řešil. Podle názoru odvolacího soudu je rozhodující, že zpětvzetí odvolání žalovaného k soudu FIS ze dne 28. 1. 2008, a tím i ztráta možnosti přezkumu odvoláním napadených výsledků předmětného závodu nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, zejména do jeho cti či důstojnosti. Žalovaný v dané věci nenakládal s jednotlivými hodnotami osobnosti žalobce, ale práva a povinnosti účastníků se odvíjely výlučně od procesního postupu žalovaného při hájení zájmů žalobce ve vztahu k FIS. A i kdyby se žalovaný zpětvzetím odvolání k soudu FIS dopustil pochybení, nešlo by o zásah do žalobcovy cti a důstojnosti, protože schází naplnění předpokladů, jimiž se osobnostní právo žalobce vymezuje. Proto odvolací soud nedovodil, že zpětvzetí odvolání podaného soudu FIS učiněné žalovaným dne 24. 4. 2008, na jehož základě bylo zastaveno řízení u soudu FIS, bylo neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud doplnil, že fakt, že žalovaný má hájit zájmy svých členů, neznamená, že tak bude činit za situace, kdy není přesvědčen o oprávněnosti tvrzeného zájmu.
Žalobce proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání (dále též „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a navrhnul, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel předně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „žalovaný nenakládal s jednotlivými hodnotami osobnosti žalobce, ale práva a povinnosti účastníků se odvíjely výlučně od procesního postupu žalovaného při hájení zájmů žalobce ve vztahu k FIS“, a současně má za to, že tento názor odporuje názoru odvolacího soudu, že „obecně sdílí i závěr soudu prvního stupně, že upření či znehodnocení dosažených sportovních výsledků by mohlo být zásahem do jeho profesní, sportovní cti“. Dovolatel má za to, že v jeho případě došlo k objektivnímu poškození osobnostních práv a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008. Dále rozebírá pojem ochrany osobnosti a jednotlivých složek osobnostních práv, které jsou v obč. zák. stanoveny pouze demonstrativně a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2870/2000 a rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1310/2005. Dovolatel má za to, že ochrana osobnosti se musí uplatnit v různých oblastech života, tudíž i ve sportu, zvláště pak, když dovolatelem je vrcholový sportovec a žalovaná, coby subjekt povolaný k ochraně jeho práv fatálně selhal a nesplnil svoje povinnosti, které k dovolateli, jakožto ke svému členu měl. Dovolatel má za to, že pokud by mu soudy nepřiznaly ochranu jeho zájmů, tak by to byl signál, že žalovaný je sice formálně povolán k ochraně zájmů svých členů, ale fakticky může jednat jak chce, a to i proti zájmům a výslovné vůli člena bez hrozby jakékoli sankce za takové jednání, což by odporovalo zákazu denegatio justitiae . Domnívá se, že bylo zasaženo do jeho sportovní prestiže, jenž tvoří integrální součást jeho osobnosti, čímž mu vznikla imateriální, ale také i materiální škoda (tj. že přišel o finanční ohodnocení v souvislosti s dosaženými sportovními výsledky). Dovolatel má za to, že nelze zkoumat, jaký by byl výsledek ve sporu s FIS, ale skutečnost, že tohoto výsledku nemohlo být dosaženo v důsledku jednání žalovaného. Dovolatel zdůrazňuje povinnost žalovaného poskytnout ochranu zájmům žalobce, jež vyplývá ze Stanov SLČR, zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů a z reprezentační smlouvy a také poukazuje na Kodex sportovní etiky. Dovolatel považuje ochranu své sportovní prestiže za základní právo, které je chráněno Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod a tvrdí-li žalovaný, že „hájil zájmy žalobce v takové nejvyšší možné míře, aby nedošlo k ohrožení zájmů lyžování, jakožto sportu v ČR, a tím pádem všech závodníků včetně žalobce“ není jasné, v čem by ohrožovala další ochrana práv žalobce. Dovolatel považuje za nepochopitelné, v čem spatřoval žalovaný svůj postup při hájení práv žalobce u FIS za konfliktní, jestliže se jedná o standardní proceduru upravenou předpisy FIS a nikdo nemůže být postihován za to, že se domáhá zákonným postupem svých práv. Proto má za absurdní i názor odvolacího soudu, že „okolnost, že žalovaný podle stanov má hájit zájmy svých členů, podle názoru odvolacího soudu neznamená, že tak bude činit za situace, kdy není přesvědčen o oprávněnosti tvrzeného zájmu“, který by ad absurdum znamenal, že existence opravných prostředků je vlastně zbytečná a postačil by pouze názor několika funkcionářů o oprávněnosti tvrzeného zájmu. Dovolatel navrhnul tedy rozhodnutí obou soudů zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k projednání.
Žalovaný podal k dovolání své vyjádření; má za to, že dovolatel pouze opakuje svá předchozí vyjádření a podání, ale že tam nevymezil žádnou právní otázku a nesplnil tak předpoklady dovolání, tak jak vymezil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a tudíž by mělo být odmítnuto jako nepřípustné. Žalovaný pochybuje, zda k nějaké reálné újmě došlo, když i sám žalobce uvádí, že se pouze mohla zvednout sportovní prestiž žalobce. Současně žalovaný uvedl, že odvolání vzal zpět až v okamžiku, kdy bylo jasné, že se dovolatel stane vítězem světového poháru v dané sezóně, jelikož by odvolání nebylo úspěšné. Žalovaný má za to, že ho nelze nutit, aby v rozporu se svým opodstatněným a oprávněným přesvědčením vedl spor, o kterém je přesvědčen, že by byl neúspěšný. Navíc má žalovaný pochybnosti o vážnosti zásahu do osobnostních práv, když není možné újmu nijak kvantifikovat, když žádné meziroční statistiky FIS nevede a podstatné je, zda závodník dosáhl v daném ročníku světového poháru vítězství či nikoli. V současnosti se navíc do světového poháru započítává celé Tour de Ski jako jeden jediný závod, kde se žalobce stal vítězem. Proto žalovaný ve svém vyjádření navrhnul odmítnutí, resp. zamítnutí podaného dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 24. května 2011, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jakkoliv dovolatel oznamuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že právní otázka, která byla pro rozhodnutí určující dosud nebyla řešena, není tento důvod v přezkoumávané věci naplněn. Váže-li snad dovolatel otázku zásadního právního významu k tomu, že žalovaný coby zástupce žalobce nakládal s jednotlivými hodnotami osobnosti žalobce, pak tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena byla. V usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2652/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 6/2006, str. 233 (stížnost, proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 88/06) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí v trestním řízení, vzniklá v důsledku opomenutí obhájce obviněného, není zásahem do osobnostních práv žalobce. Nejvyšší soud zde vyložil, že subjektivní osobnostní právo, resp. v jeho rámci jednotlivá subjektivní práva jsou neoddělitelně spjata s osobností každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. s jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti každé fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Vyznačuje se především tím, že náleží bez dalšího každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu; s ohledem na svůj předmět, který tvoří osobnost jako atribut spjatý s každou fyzickou osobou jako individualitou a suverénem, resp. jednotlivé hodnoty jako součásti celistvosti této její osobnosti v její fyzické a morální jednotě (především život, zdraví a tělo, osobní svoboda, čest, důstojnost a pověst, jméno, podoba, slovní projevy osobní povahy, jakož i osobní soukromí) má osobní, nemajetkový charakter. Působí vůči všem ostatním subjektům (t.j. vůči všem fyzickým a právnickým osobám) s rovným právním postavením. Patří fyzické osobě výlučně po celou dobu jejího života, což znamená, že fyzická osoba jako subjekt všeobecného osobnostního práva po celou dobu svého života vylučuje kterýkoliv subjekt s rovným právním postavením z možnosti nakládat v mezích právního řádu se svou osobností, resp. s jejími jednotlivými hodnotami. Je časově neomezené, takže trvá po celou dobu jejího života, t.j. od jejího narození (resp. již od početí), až do její smrti; je dále nepřevoditelné (nezcizitelné), nepostižitelné výkonem rozhodnutí a je nepromlčitelné a neprekludovatelné (obdobně srov. publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva autorů Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Linde Praha, a.s., str. 96 násl.).
Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že právní názor, zaujatý odvolacím soudem, že ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí v trestním řízení (v důsledku opomenutí obhájce obviněného) není samo o sobě zásahem do osobnostních práv žalobce, je správný. Pokud se žalovaný (jako ustanovený obhájce) v této souvislosti dopustil pochybení, šlo o (případné) porušení jeho povinnosti obhájce vůči jím zastupovanému obviněnému, avšak nešlo bezprostředně o zásah proti osobnostnímu právu žalobce, resp. o zásah proti některé ze složek tohoto práva, když schází naplnění jednotlivých předpokladů, jimiž se všeobecné osobnostní právo vymezuje. Důvodný je též jeho závěr (byť v dané věci není určujícím), že v řízení nebylo prokázáno (a ani podle názoru dovolacího soudu prokazováno být nemohlo), že výsledek případného odvolacího řízení v trestním řízení by pro žalobce vyzněl příznivěji, pokud by bývalo bylo řádně a včas podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Závěry zde vyložené se mutatis mutandis uplatní i v přezkoumávané věci, když dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit. Je tak třeba považovat za správný názor odvolacího soudu, žalovaný nenakládal s jednotlivými hodnotami osobnosti žalobce, ale práva a povinnosti účastníků se odvíjely výlučně od procesního postupu žalovaného při hájení zájmů žalobce ve vztahu k FIS a současně je třeba odmítnout (ve shodě s odvolacím soudem, ale i dovolatelem) názor soudu prvního stupně, že žalobce mohl být úspěšný jen tehdy, prokázal-li by úspěšnost opravného prostředku podaného žalovaným.
Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a 137 odst. 3. o. s .ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a ten je tak povinen nahradit žalované její náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §6 písm. a), §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky 484/2000 Sb. v částce 6.250,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty celkem činí 7.925,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček,Ph.D., v. r.
předseda senátu