ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.4869.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4869/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce S. B. , zastoupeného JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, tř. 1. máje 283/15, proti žalovaným 1) I. P. , 2) M. P. , oba zastoupeni JUDr. Ctiborem Palichem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 384, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 165/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 14. července 2010, č.j. 59 Co 137/2010-161, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku odvolacího soudu o věci samé se zamítá, jinak se dovolání žalobce proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Ctibora Palicha, advokáta se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 384.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 24.2.2010, č.j. 6 C 165/2007-140, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 24. 10. 2010, č. j. 6 C 165/2007-151 zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem domu postaveného na pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, garáže bez č. p./č. e. postavené na pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemku zahrada, pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku - zahrada, pozemku - zahrada, vše v katastrálním území S., obec M. S., zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Kroměříž (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně již jednou žalobu zamítl s odůvodněním, že účastníci chtěli ohledně předmětných nemovitostí dne 17. 7. 2004 uzavřít nikoliv darovací smlouvu (jako zastírající smlouvu) podle ustanovení §628 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nýbrž kupní smlouvu podle ustanovení §588 obč. zák. (jako zastřenou smlouvu). Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín (dále jen „odvolací soud“) ze dne 27. 7. 2009, č. j. 59 Co 568/2008-121. V zrušujícím usnesení odvolací soud zavázal soud prvního stupně názorem, že předmětná smlouva ze dne 17. 7. 2004 je platnou darovací smlouvou a že se soud prvního stupně musí zabývat otázkou, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vrácení daru.
V pořadí druhém rozsudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že dne 17. 7. 2004 uzavřeli žalobce jako dárce a oprávněný z věcného břemene a jeho manželka E. B. jako oprávněná z věcného břemene s žalovanými 1), 2) jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, přičemž na základě darovací smlouvy se každý z žalovaných stal vlastníkem ideální ½ předmětných nemovitostí. Právní účinky vkladu práva z této smlouvy nastaly ke dni 19. 7. 2004. V době uzavření darovací smlouvy bydlel žalobce se svou manželkou a také oba žalovaní se svými nezletilými dcerami v domě v M. – S.. Dne 17. 7. 2004 uzavřel syn žalobce R. B. jako věřitel s žalovanými jako dlužníky smlouvu o půjčce, na základě které žalovaným půjčil částku 500.000,- Kč, přičemž první splátka ve výši 100.000,- Kč měla být uhrazena nejpozději do 1. 8. 2006. Jelikož k uhrazení této splátky v termínu uvedeném ve smlouvě nedošlo, zhoršily se vztahy mezi žalobcem a jeho manželkou na straně jedné a žalovanými na straně druhé. Zhoršení těchto vztahů se začalo projevovat tím, že žalovaná 1) začala slovně napadat svou matkou E. B. Krize ve vztazích mezi uvedenými pak vedla k tomu, že se žalovaní spolu se svými dcerami dne 16. 6. 2007 z domu v M. – S. odstěhovali a do současné doby v tomto domě nebydlí. Dne 26. 6. 2007 došlo k vzájemnému napadení mezi žalovanou 1) a manželkou žalobce E. B. v době, kdy se žalovaná 1) vrátila do uvedeného domu pro některé své věci. Při tomto napadání si obě ženy nadávaly velmi hrubými výrazy a také se napadly fyzicky. O vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku požádal žalobce v žalobě, která byla oběma žalovaným doručena dne 24. 9. 2007. Soud prvního stupně však nedospěl k závěru, že by se žalovaní k žalobci a jeho rodinným příslušníkům chovali způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Napadání manželky žalobce ze strany žalované nebylo takové intenzity, že by se jednalo o hrubé porušení dobrých mravů. Žalovaná 1) sice použila vůči manželce žalobce neslušných výrazů, avšak tato rovněž takovýchto výrazů vůči žalované 1) používala a to při incidentu dne 26. 6. 2007. Tento konflikt byl vzájemný, obě ženy se vzájemně hrubě urážely a fyzicky napadaly. Jak bylo zjištěno z přílohového spisu komise k projednání přestupků Města Morkovice - Slížany č.j. M 69/2007, manželka žalobce byla policejním orgánem poučena ve smyslu ustanovení §68 přestupkového zákona, návrh na projednání přestupku však nepodala, a proto komise věc tohoto přestupku žalované 1) odložila. Nebylo rovněž prokázáno, že by žalovaní vyhazovali některého z rodinných příslušníků žalobce z domu č. p. 88 v Morkovicích – Slížanech, ani že by naváděli své nezletilé dcery, aby se tyto dopouštěly nevhodného jednání vůči žalobci nebo jeho rodinným příslušníkům. U žalovaného 2), nebylo prokázáno, že by napadl žalobce či některého jeho rodinného příslušníka, nebo že by na žalobce nebo jeho rodinného příslušníka podával bezdůvodně trestní oznámení. Naopak bylo zjištěno, že syn žalobce R. B. podal na žalovaného 2) oznámení u jeho zaměstnavatele, avšak šetřením, které prováděl jeho zaměstnavatel, bylo zjištěno, že se žalovaný 2) žádného protiprávního jednání nedopustil. Z přílohových spisů Policie ČR i komise k projednání přestupků Města Morkovice - Slížany bylo dále zjištěno, že žalobce, jeho rodinní příslušníci i žalovaní podávali různá oznámení a to jak trestní, tak oznámení na spáchání přestupku. Ani v jednom případě však nebylo prokázáno, že by se osoby, na které byla oznámení podána, trestných činů nebo přestupků dopustily.
Krajský soud v Brně, pobočka Zlín rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, č. j. 59 Co 137/2010-161 v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i právní posouzení věci. K námitce žalobce (jako odvolatele) o neplatnosti darovací smlouvy odvolací soud odkázal na závěry vyjádřené v zrušujícím usnesení (v pořadí prvého) rozsudku soudu prvního soudu. Tehdy odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva vykazuje všechny náležitosti platného právního úkonu, tedy zavazuje účastníka a na její platnosti jako smlouvy darovací nic nemění ujednání mezi obdarovanými účastníky a třetí osobou o smlouvě o půjčce, která byla následně shledána neplatnou. Pokud žalobce dovozoval svou vůli převést uvedené nemovitosti toliko za situace, že žalovaní na vyrovnání hodnoty těchto nemovitostí vyplatit třetí osobě částku 500.000,- Kč, v obsahu darovací smlouvy žádné takovéto ujednání obsaženo není a z jejího obsahu nelze dovodit ničeho jiného, než že vůli účastníků bylo uzavřít skutečně darovací smlouvu. K tomuto závěru v přezkoumávaném rozhodnutí připojil, že darovací smlouvou není zakrýván jiný právní úkon, vůli účastníků bylo uzavřít darovací smlouvu, přičemž žalobce nanejvýš očekával, že žalovaní se zachovají jim předpokládaným způsobem, nicméně takovéto očekávání nemá vliv na platnost smlouvy pro nedostatek vážnosti projevu vůle.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 7. 2010, č. j. 59 Co 137/2010-161 podal dovolání žalobce (dále též „dovolatel“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu již v jeho první fázi, tj. v době, kdy rozhodoval o návrhu žalobce změněného ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř., je postiženo vadou, neboť odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, jestliže hodnotil právě jen darovací smlouvu jako jednotlivý (samostatný) právní úkon, bez zřetele k dalším souvislostem, jako byla smlouva o půjčce (byť byly uzavřeny ve stejný den), dále samotné vyjádření žalobce k otázce projevu jeho vůle, svědecké výpovědi, které potvrdily vůli žalobce převést nemovitosti pouze za podmínky finančního plnění ve prospěch třetí osoby. Tím, že odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť nepřihlédl k účastnické výpovědi žalobce a k svědeckým výpovědím, které prokazovaly skutečný záměr žalobce, převést nemovitosti na žalované 1) a 2) oproti peněžitému ekvivalentu. Tento rozpor žalobce mezi jeho vůlí a projevem v podobě uzavření darovací smlouvy postrádá vážnost vůle jako jeden z předpokladů své platnosti. Za této situace jde o právní úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem. Za otázku zásadního právního významu označuje, zda je platná darovací smlouva, pokud vůle dárce převést nemovitosti je podmíněna vyplacením části hodnoty těchto převáděných nemovitostí třetí osobě . K dalšímu pochybení ze strany odvolacího soudu došlo podle dovolatele tím, že zavázal soud prvního stupně, aby se zabýval posouzením platnosti darovací smlouvy z pohledu ustanovení §630 odst. 1 o. s. ř. o možnosti vrácení daru, přestože žalobce změnil svou žalobu ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř, tak, že sice požadoval stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který původně vylíčil v žalobě. Tato vada řízení znamenala, že soud prvního stupně rozhodoval ve svém rozsudku č. j. 6 C 165/2007-140 ze dne 12. 11. 2009 sice o stejném plnění, ale na základě zcela jiného skutku než uplatnil žalobce. Vzhledem k tomu pak neměl žalobce možnost úspěšně uplatnit svůj nárok v pokračujícím řízení, které následovalo poté, co odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce uvedli, že dovolání nelze považovat za přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), přičemž se nejdříve zabýval přípustností dovolání.
Odvolací soud – byť žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně následující po zrušujícím usnesení odvolacího soudu formálně potvrdil – posoudil obsah práva a povinností mezi účastníky jako spor ze smlouvy darovací, na rozdíl od prvního zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně, který stejná práva a povinnosti posoudil jako spor ze zastřené smlouvy kupní. Tím, že odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním posouzení věci jako smlouvy darovací, jedná se o (skrytě) měnící rozsudek odvolacího soudu a dovolání je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení §628 odst. 1 občanského zákoníku darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.
Podle ustanovení §628 odst. 2 občanského zákoníku darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování.
Podle ustanovení §630 občanského zákoníku se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Podle ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř., žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
Podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., když uvádí, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť zavázal soud prvního stupně právním názorem, že vzájemná práva a povinnosti účastníků se řídí ustanovením §628 a násl. občanského zákoníku, ačkoliv již žalobce předtím žalobu změnil tak, že se domáhal stejného plnění, ale z jiného skutku. Tím mělo být porušeno žalobcovo právo disponovat s žalobním návrhem.
Dovolací soud uvedenou vadu řízení neshledal. Podaný návrh (žaloba nebo návrh na zahájení řízení) může v probíhajícím řízení doznat změny také v obsahu toho, čeho se navrhovatel (žalobce) návrhem domáhá (v tzv. žalobním petitu), nebo ve vylíčení skutkového základu uplatněného práva. Navrhovateli (žalobci) se tím umožňuje, aby obsah návrhu a své požadavky přizpůsoboval nejen svým představám na řešení sporu nebo jiné právní věci, jak se mu vyjevily v průběhu řízení, ale také procesně nebo hmotněprávně změněné situaci, ukazuje-li se, že nadále nemohou obstát. V rozsudku ze dne 30.8.2001, sp.zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21, ročník 2003, Nejvyšší soud vyslovil, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
Odvolací soud vydal zrušující usnesení ze dne 27. 7. 2009, č.j. 59 Co 568/2008-121 až poté, co již soud prvního stupně usnesením ze dne 11.7.2008, č.j. 6 C 165/2007-73 změnu žaloby (spočívající v jinak vymezeném skutku) připustil. Soud prvního stupně po vydání zrušujícího usnesení nerozhodoval o jiném skutku (o vrácení daru), než uplatnil žalobce po změně žaloby (plnění ze zastřené smlouvy kupní), neboť právní názor zaujatý odvolacím soudem se vypořádal (negativně) se změněnou žalobou. Odlišnost skutku spočívala právě v potřebě tvrdit a prokázat skutečnosti svědčící pro vrácení daru (§630 občanského zákoníku) poté, co jako předběžná otázka byla posouzena platnost smlouvy ze dne 17.7.2004, označené účastníky jako darovací smlouva, ohledně níž žalobce nově tvrdil, že skutečná vůle smluvních stran směřovala k úplatnému převodu nemovitostí. Byly tedy zvažovány obě možné skutkové verze a soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu - se v dalším řízení musel vypořádat i s aplikací ustanovení §630 občanského zákoníku. Ostatně sám žalobce i po změně žaloby trval na posouzení věci jako vrácení daru a to pro případ, že soud prvního stupně posoudí darovací smlouvu jako platnou.
Další námitka odvolatele směřuje k nesprávným skutkovým zjištěním odvolacího soudu (§241a odst. 3 o.s.ř.), i když ji dovolatel argumentačně opírá o ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Porušení zásady volného hodnocení důkazů spojuje dovolatel s nesprávnými zjištěními soudu…“ (soud) nepřihlédl k účastnické výpovědi žalobce a k svědeckým výpovědím prokazujícím skutečný záměr žalobce o úplatném převodu, k rozporu mezi vůlí žalobce a jejím projevem, projevujícímu se v nedostatku vážnosti vůle, s níž se pojí závěr o neplatnosti smlouvy“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud v rušícím usnesení ze dne 27.7.2009, č.j. 59 Co 568/2008-121 vyslovil, že „ neobstojí závěr soudu I. stupně, že uzavřená darovací smlouva měla být nebo je zastřenou kupní smlouvou za situace, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi žalovanými a třetí osobou R. B., která měla kompenzovat hodnotu nemovitostí žalovaným darovaných. Z obsahu darovací smlouvy nelze dovodit žádný jiný úmysl, než skutečně předmětné nemovitosti žalovaným darovat a dále jejich vůli zřídit pro dárce zde ujednané věcné břemeno. Darovací smlouva neobsahuje žádné jiné ujednání stran finančního vyrovnání mezi účastníky darovací smlouvy, není zde žádný odkaz na placení částky, či kompenzace hodnoty nemovitostí vůči třetí osobě. V tomto ohledu nelze spojovat tuto darovací smlouvu se smlouvou o půjčce a tyto dva právní vztahy posoudit společně jako zastřený právní úkon v podobě kupní smlouvy “. Tento závěr i podle dovolacího soudu odpovídá tomu, co v řízení vyšlo najevo. Žalobce již v žalobě tvrdil, že „darování mělo být uskutečněno za podmínky, že obdarovaný (kromě zřízení věcného břemene) vyplatí svého sourozence, což potvrdil i ve svém podání ze dne 20.11.2007 (na č.l. 29). V podání ze dne 14.5.2008 (na č.l. 65) označeném jako „změna právního důvodu“, kromě tvrzení, že pravá vůle dárce nesměřovala k darování nemovitosti, žalobce rovněž uvedl, že zamýšlel „za svého života spravedlivě rozdělit majetek mezi naše děti“. V doplnění žaloby ze dne 22.5.2008 (na č.l. 71) žalobce uvedl, že obě smlouvy (darovací a smlouva o půjčce) „vyjadřovaly naši dohodu, tj. převod nemovitostí na žalované, finanční plnění ve prospěch našeho syna R. a zřízení doživotního bydlení v předmětném domě“. K závěru, že se jednalo o „širší vypořádání ve spojitosti s darovací smlouvou a nikoliv o faktickou půjčku“ dospěl i Okresní soud v Kroměříži v rozsudku ze dne 28.2.2008, č.j. 11 C 196/2007-28 při posuzování platnosti smlouvy o půjčce uzavřené dne 17.7.2004 mezi žalovanými a synem žalobce, panem R. B. Podle této smlouvy, jak plyne ze zjištění soudu ve věci sp.zn. 11 C 196/2007, dlužníci plnili částkou 100.000,- Kč. V přezkoumávané věci, i po připuštění změny žaloby a zejména po rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28.2.2008, č.j. 11 C 196/2007-28 měl R. B. dne 16.2.2009 přijmout dalších 100.000,- Kč (na č.l. 104, 105).
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu pravé vůle smluvních stran darovací smlouvy a rovněž ohledně podmínek pro vrácení daru, oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Za takto zjištěného skutkového stavu je správné i právní posouzení věci odvolacím soudem. Vymezuje-li dovolatel jako otázku zásadního právního významu „zda platná darovací smlouva, pokud vůle dárce převést nemovitosti je podmíněna vyplacením části hodnoty těchto převáděných nemovitostí třetí osobě“, pak v podstatě namítá, že uzavřená darovací smlouva měla být posouzena jako darovací smlouva s příkazem. Pokud se dar poskytuje s příkazem (donatio sub modo), který má majetkový význam (např. aby obdarovaný něco vykonal), nejde o bezplatnost (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 1793 s.). Odvolací soud zopakoval závěr vyjádřený již v rušícím usnesení ze dne 27.7.2009, č.j. 59 Co 568/2008-121 a sice, že „dovozoval-li žalobce svou vůli převést uvedené nemovitosti toliko za situace, že žalovaní na vyrovnání hodnoty těchto nemovitostí vyplatí třetí osobě částku 500.000,- Kč, v obsahu darovací smlouvy žádné takové ujednání obsaženo není a z jejího obsahu nelze dovodit ničeho jiného, než že vůli účastníků bylo uzavřít skutečně darovací smlouvu“. Zde platí výše vyložené, tedy že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem mu umožnilo přijmout závěr o právním posouzení věci, jako platně uzavřené smlouvy darovací (ustanovení §628 obč. zák.).
Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Napadl-li žalobce dovoláním výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné a směřuje-li dovolání v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným náklady spočívající v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Ctibor Palich není plátcem daně z přidané hodnoty (jeho vyjádření na č.l. 88 spisu), netvoří tato náhrada přiznané náklady dovolacího řízení. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.,v. r.
předseda senátu