ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.532.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 532/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce CF FLOP, s.r.o ., se sídlem Brno - sever, Nejedlého 383/11, identifikační číslo osoby 64608565, zastoupen Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 59/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 15 Co 426/2012-43, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 15 Co 426/2012-43 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 7. 2012, č. j. 26 C 59/2012-31, jímž soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu (v daném případě u Ministerstva spravedlnosti ČR) je obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku u soudu. Jde o procesněprávní podmínku řízení, jejíž nedostatek je odstranitelný, a soud prvního stupně proto postupoval správně, když usnesením ze dne 10. 4. 2012 žalobce v souladu s ust. §104 odst. 2 o.s.ř. vyzval, aby prokázal její splnění. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalovaná popřela, že by jí žádost o předběžné projednání nároku byla doručena a žalobce předložil soudu pouze poštovní podací arch, ze kterého není možné seznat, co bylo obsahem odeslané zásilky a zda se do dispozice žalované dostala (jiný důkaz žalobce nenavrhl ani v odvolání), pak žalobce neprokázal splnění této podmínky. Odvolací soud poznamenal, že v daném případě nelze aplikovat závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze den 27.4.2012, sp.zn. 30 Cdo 727/2011, podle kterých výjimku z uvedeného pravidla představuje situace, kdy po doručení žaloby žalovanému uplyne šestiměsíční lhůta podle §15 odst. 2 OdpŠk, a příslušný úřad dá najevo, že jej uspokojit nehodlá. V dané věci však žalovaná ve svém stanovisku pouze trvala na splnění uvedené procesní podmínky řízení a k hmotněprávním předpokladům pro přiznání nároku se nevyjádřila (tzn., neuvedla, že nárok jako neopodstatněný zcela neuznává). Postoj žalované považoval odvolací soud za plně legitimní, neboť žalované nelze odepřít možnost pokusit se spor řešit v rámci předběžného projednání smírnou cestou, a předejít tak nákladnému soudnímu procesu. Opačný postup, tedy netrvat na uvedené podmínce řízení za situace, kdy po uplynutí šesti měsíců od doručení žaloby nebude žalobní nárok plně uspokojen, aniž žalovaná uspokojení nároku zcela vyloučí, by popřel význam ust. §14 a §15 OdpŠk, učinil je zcela nadbytečnými a z výjimky by učinil pravidlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za dovolací důvod označil jednak „nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, rozhodnutí v rozporu hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i ESLP“, jednak vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatel má za to, že předložením potvrzení pošty ze dne 7. 6. 2011 o odeslání žádosti na odškodnění nemajetkové újmy 140.000 Kč splnil povinnost důkazní. Nebyl zde proto žádný důvod pro zastavení řízení a žalobce splnil svou povinnost požádat žalovaného o odškodnění žádostí z 6. 6. 2011, kterou žalovanému odeslal 7. 6. 2011 a žalobu „logicky“ podal až po uplynutí 6 měsíční zákonné lhůty. Dovolatel dále uvádí, že řízení v předmětné věci bylo zahájeno 19. 3. 2012 a žalovaná tuto žalobu obdržela v průběhu měsíce června 2012. Byl a proto s požadavkem na odškodnění obeznámena i přes své tvrzení, že (předcházející) žádost v červnu 2011 neobdržela. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. 11. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (tzn. ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Proti usnesení odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení usnesení soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K námitkám proti (nedostatečným) skutkovým zjištěním, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přihlédnout k tvrzeným vadám řízení (nadto blíže nespecifikovaným), představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (§237 odst. 3 o. s. ř.), když ohledně nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
Problematika předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk byla Nejvyšším soudem v jeho judikatuře již vyřešena. V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 (stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28.1.2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/2012) Nejvyšší soud vyložil, že smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle §14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům. Zákon nestanoví lhůtu, v níž je třeba nárok u ústředního orgánu uplatnit, proto je limitujícím faktorem pouze běh promlčecí doby, u nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 OdpŠk. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu je obligatorní podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk) a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu nejdéle šesti měsíců staví běh promlčecí doby. Uvedené však neznamená, že poškozený během projednávání nároku žalovanou může přestat sledovat běh promlčecí doby. Poškozeným nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podali i před tím, než se příslušný úřad k jejich nároku vyjádří, obzvláště pokud jim hrozí promlčení jejich práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání jeho stanoviska. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).
Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř., v žádném případě však nemůže žalobcův návrh jako předčasný zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpjf 145/78, uveřejněné pod číslem R 20/1981). Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozeným v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděli o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnili svůj nárok žalobou u soudu.
V – odvolacím soudem citovaném – rozsudku ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011 pak dovolací soud vyložil, že výjimku z (z výše uvedeného) pravidla představuje situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zastavení řízení nemohlo naplnit účel sledovaný ustanovením §14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V daném případě tedy lze výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008 nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). O takový výjimečný případ se však s ohledem na níže uvedené v přezkoumávané věci nejedná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se od výše uvedené konstantní judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. S neprokázáním předběžného uplatnění nároku na odškodnění u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk se pojí stejné účinky, jako by nárok vůbec nebyl uplatněn. Nesplnění této obligatorní (protože zákonem vyžadované) podmínky vede – není-li tento nedostatek ani následně odstraněn – k zastavení řízení, tedy k výsledku, k němuž v přezkoumávané věci dospěly soudy obou stupňů. Ty vycházely ze zjištění (skutková zjištění u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 přezkumu dovolacího soudu otevřena nejsou, že žalobce neprokázal splnění této podmínky za situace, kdy žalovaná popřela, že by jí žádost o předběžné projednání nároku byla doručena a žalobce předložil soudům obou stupňů pouze poštovní podací arch, ze kterého není možné seznat, co bylo obsahem odeslané zásilky a zda se do dispozice žalované dostala. Jinými slovy skutková zjištění umožňovala odvolacímu soudu přijmout závěr o nesplnění obligatorní podmínky podle §14 OdpŠk s procesním následkem ústícím do zastavení řízení podle §104 odst. 2 o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu