ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.664.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 664/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců: a) E. G. C. , b) M. V. , c) J. V. , d) M. K. , e) A. P. , f) J. S. , g) V. N. , h) P. N. , ch) J. N. , i) L. F. , j) I. R. , k) J. N. , a l) J. V. , všech zastoupených JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře Samková s. r. o., se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 10/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č. j. 16 Co 248/2012 – 255, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 26 C 10/2011 – 209, rozhodl tak, že ve výroku I. zastavil řízení ve vztahu k žalobcům f), i), j) a k), ve výroku II. zamítl žaloby zbylých žalobců o zaplacení 120.000,- Kč každému z nich, ve výroku III. zamítl žalobu žalobkyně a) o 50.455,- Kč a ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti výroku II. podali odvolání žalobci a), b), c), d), e), g), h), ch) a l) a proti výroku III. žalobkyně a). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zaplacení 120.000,- Kč se každý ze žalobců domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dědického řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 980/2002. Jednalo se o dědické řízení po zůstavitelce A. K., která zemřela v roce 1949, přičemž za celkovou délku řízení považovali žalobci více než šedesát let. Předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod výše uvedenou spisovou značkou bylo doprojednání dědictví o nově zjištěném majetku patřícím do pozůstalosti po A. K. Opomenutý majetek tvořily pozemky, které byly v době původního dědického řízení jednoduše zjistitelné a dohledatelné s ohledem na fungující evidenci nemovitostí. Tyto nemovitosti však přesto nebyly uvedeny v soupisu majetku zůstavitelky v roce 1949, což žalobci považují za neodpustitelnou liknavost státu. Pozemky nebyly předmětem dědického řízení ani po J. K. v roce 1991. K dodatečnému projednání dědictví pak došlo až v roce 2002, přičemž i toto dodatečné řízení trvalo osm let. Žalobkyně a) nadto uplatnila ještě nárok na náhradu škody, která měla spočívat ve vynaložených nákladech v souvislosti s tímto dědickým řízením (zejména nutností nákupu letenek za účelem dostavení se k jednání soudu).
Soud prvního stupně po vznesení námitky promlčení ze strany žalované dospěl k závěru, že nárok vznesený žalobci b), c), d), g), h), ch) a l) je promlčen.
Ve vztahu k nárokům na náhradu nemajetkové újmy uplatněnými žalobci a) a e) byla námitka promlčení vznesená nedůvodně. Po provedeném dokazování však soud dospěl k závěru, že řízení o dodatečném projednání dědictví bylo zahájeno v roce 2002, žalobce e) se o něm dozvěděl až v roce 2006 a žalobkyně a) v roce 2007. Případný vznik nemajetkové újmy na straně těchto dvou žalobců je tedy třeba posuzovat právě až od okamžiku, kdy se o probíhajícím řízení tito žalobci dozvěděli. Následně dospěl k závěru, že při projednání dědictví po zůstavitelce A. K. nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní a) je rovněž nedůvodný, neboť se nejednalo o náklady vynaložené v souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí či s nápravou nesprávného úředního postupu. O nákladech řízení bylo pravomocně rozhodnuto v dědickém řízení.
Odvolací soud uvedl, že předně není možno souhlasit s námitkou odvolatelů, že dědické řízení trvá (či trvalo) kontinuálně více než šedesát let. Zásada, že při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele, sama o sobě neznamená, že při doprojednání dědictví se jedná vždy o jedno dědické řízení, které dosud není skončeno. Ke skončení dědického řízení došlo odevzdáním pozůstalosti usnesením ze dne 8. 12. 1949, č. j. D 328/49-25, jímž byla mimo jiné vydána odevzdací listina. Odevzdací listina má povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stává vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu §179 císařského patentu ze dne 9. 8. 1854, přijatého zákonem č. 218/1854 Říšského zákona, ve spojení s §819 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB) stane vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden a jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provede řízení, avšak nově vyšlé jmění dosavadním dědicům neodevzdává, neboť pozůstalost je považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený. Vydáním odevzdací listiny tedy bylo dědické řízení po A. K. pravomocně skončeno. Řízení vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 980/2002 bylo tedy samostatným řízení a nelze je považovat za součást původního dědického řízení.
Žalobci by ostatně měli právo na přiznání náhrady za nemajetkovou újmu jen za řízení, jehož byli účastníky. Neuplatní se zde závěr, že při určení celkové délky řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Dědic do řízení v tomto případě nevstupuje na místo svého právního předchůdce, nýbrž se stává účastníkem až jeho zahájením. Závěr o nepřiměřenosti délky konkrétního řízení musí vycházet z celkové doby řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi.
Rovněž nemůže obstát námitka žalobců, že v jejich případě ještě ani nepočala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť dědické řízení fakticky není skončeno. Dědické řízení o dodatečném projednání pozůstalosti po A. K. bylo pravomocně skončeno dne 11. 5. 2010. Mimo žalobce a) a e) bylo ostatním žalobcům doručeno stanovisko žalované ohledně jejich nároku uplatněného v rámci předběžného projednání dne 26. 10. 2010, přičemž žalobci u žalované tyto nároky uplatnili postupně dne 27. 8. 2010, 30. 8. 2010 a 1. 9. 2010. Promlčecí doba tak běžela od 11. 5. 2010 do dne uplatnění nároku u žalované a tímto dnem došlo ke stavení promlčecí doby, která pokračovala v běhu ode dne následujícího pod dni doručení stanoviska žalované. Žalobci e), h) a ch) podali návrh na předběžné projednání dne 27. 8. 2010, takže před tím uplynulo z promlčecí doby tři měsíce a patnáct dnů a po skončení stavení promlčecí doby plynula ještě v délce dvou měsíců a šestnácti dnů, čili uplynula dne 13. 1. 2011. Podobně u žalobců b) a c), kteří uplatnili nárok u žalované dne 30. 8. 2010, uplynula promlčecí doba dne 12. 1. 2011 a v případě žalobců d) a l), kteří nárok u žalované uplatnili dne 1. 9. 2010, skončila promlčecí doba dne 11. 1. 2011. Všichni žalobci podali žalobu až dne 19. 1. 2011, tedy po marném uplynutí promlčecí doby.
V případě žalobců a) a e) sice k promlčení nároku nedošlo, nicméně v jejich případě nedošlo ke splnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Dodatečné projednání dědictví bylo složité, neboť se jednalo o pozůstalost po osobě, která zemřela před šedesáti lety. Bylo nutno dohledat všechny v úvahu připadající dědice, přičemž od okamžiku, kdy se toto podařilo, probíhalo dědické řízení bez průtahů a do pravomocného skončení trvalo tři a půl roku. Probíhalo ve dvou stupních, přičemž v odvolacím řízení muselo být z důvodu úmrtí účastníka řízení rozhodnuto o procesním nástupnictví. Dále bylo třeba přibrat tlumočníka pro žalobkyni a). Význam předmětu pro účastníky nelze hodnotit nikterak zvýšeně, neboť hodnota dodatečného pozůstalostního jmění činila podle pravomocného usnesení Krajského soudu v Praze 10.614,- Kč. Nedošlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu.
Soud prvního stupně též správně zamítl nárok žalobkyně a) na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených v dědickém řízení, a to z toho důvodu, že o těchto nákladech bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Praze a Okresním soudem v Kladně podle §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b), c), d), e), g), h), ch) a l) dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost opírají o tvrzení, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že předcházející řízení bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelé předně obsáhle rekapitulují dosavadní průběh řízení, přičemž detailně poukazují na historické události, které podle jejich názoru vedly k tomu, že dědické řízení o části pozůstalosti po A. K. zemřelé v roce 1949 doposud trvá. Dovolatelé namítají, že jak notáři příslušní k projednání dědictví v roce 1949 a 1991, tak i poručenský soud v roce 1949 zanedbali své povinnosti při zjišťování majetku náležejícího do pozůstalosti. Zdůrazňují však, že předmětnou žalobou v této věci byl uplatněn nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení práva dovolatelů na projednání věci v přiměřené době.
Dovolatelé poukazují mimo jiné na to, že soudní jednání a řízení o vypořádání dědictví proběhlo v roce 1949, včetně ustanovení exekutora rozhodnutí a poručníka pro nezletilé dědice. Odevzdací listina byla vydána v prosinci roku 1949, aniž by byl řádně zjištěn veškerý majetek zůstavitelky. Příslušné orgány tedy pochybily již v roce 1949, jestliže při lustraci pozemkových knih nezjistily, že do dědictví náleží také další pozemky. K napravení tohoto pochybení mohlo dojít v řízení o dědictví po J. K. v roce 1991, avšak ani tehdy k takové nápravě nedošlo. Navíc na rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví z roku 2010 budou navazovat další řízení o dědictví, v nichž bude následně přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku řešen.
V žádném případě dovolatelé nesouhlasí s tím, že by jejich účastenství v řízení trvalo od roku 2002 do roku 2010, a že tudíž nemůže být hovořeno o průtazích a nepřiměřené délce řízení. Dovolatelé dále citují některá ustanovení císařského patentu č. 208/1854 ř. z., z nichž dovozují (zejména z jeho §174), že dědické řízení o pozůstalosti po A. K. neskončilo odevzdáním odevzdací listiny v roce 1949, ale že trvalo šedesát let. Stejný závěr dovozují i z §819 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., Obecného zákoníku občanského. Skončení řízení se totiž musí ve smyslu §859 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, posuzovat podle právních předpisů platných v den smrti zůstavitele. Ani konstatování odvolacího soudu, že odevzdávací listina má deklaratorní a konstitutivní charakter „nijak nevyvrací tvrzení žalobců, že snad bylo dědické řízení ukončeno právě v roce 1949.“ Že je dědické řízení nutno pojímat jako jeden celek, dotvrzuje i sám odvolací soud, dospěl-li k závěru, že dědictví je třeba považovat za právně nedělitelný celek. Jedná-li se o právně nedělitelný celek, „nemůže o takovém být vedeno více ukončených řízení.“
Dovolatelé taktéž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by nebylo možné v daném případě požadovat nemajetkovou újmu způsobenou před účinností zákona č. 82/1998 Sb., a to s poukazem na čl. II. zákona č. 160/2006 Sb.
Dovolatelé dále poukazují na závěry obsažené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu zde citovaná, vydaná po roce 2002 jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Zejména zdůrazňují závěr, že „při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části, která se odehrála před tím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stala závaznou pro Českou republiku“, dále že „při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a zákona“ a že „při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.“
Dovolatelé b), c), d), g), h), ch) a l) se také domnívají, že námitka promlčení vznesená žalovanou je nedůvodná, avšak dále k této právní otázce neuvádějí žádnou argumentaci. Ze souvislostí jiných argumentů obsažených v dovolání se lze pouze domnívat, že dědické řízení považují stále ještě za běžící, a proto zatím nemohlo dojít ani k počátku běhu promlčecí lhůty.
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o nich postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátkou.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť důvod zakládající otázku po právní stránce významnou ve smyslu znění zákona v dané věci nemůže nalézt. Odvolací soud svým rozhodnutím nijak nevybočil z ustálené judikatury v obdobných věcech.
Ačkoliv dovolatelé namítají, že notáři, případně další státní orgány, chybovali tím, že nedohledali a do dědictví nesepsali i dotčený pozemek, potvrzují v dovolání výslovně, že stávající řízení bylo jimi zahájeno pro tvrzený nárok na náhradu újmy vzniknuvší v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení, ať už k ní došlo z jakéhokoliv důvodu (ten by bylo možno zohlednit až při zvažování přiměřenosti zjištěné délky řízení nebo následně při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění).
S dovolateli je sice možno souhlasit v tom, že na jimi uplatněný nárok by dopadal zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), to však jen za předpokladu, že by jimi označené řízení neskončilo dříve než 27. 10. 2005 (viz čl. II zákona č. 160/2006 Sb., ve spojení s §32 odst. 3, věta druhé OdpŠk). Takový závěr by bylo možno učinit jen ve vztahu k řízení o dodatečném projednání pozůstalosti, které bylo zahájeno v roce 2002 a skončilo dne 11. 5. 2010, a to z důvodů uvedených níže.
Je totiž třeba souhlasit s odvolacím soudem, že dědické řízení o pozůstalosti po A. K. netrvalo šedesát let, kterak dovozují dovolatelé, nýbrž že k jeho skončení došlo odevzdáním pozůstalosti usnesením ze dne 8. 12. 1949, č. j. D 328/49-25.
K argumentům sneseným odvolacím soudem je třeba dodat i následující. I z hlediska výkladu císařského patentu č. 208/1854 ř. z., a Obecného zákoníku občanského, je možno zcela bezpochyby dovodit, že dědické řízení podle předpisů platných a účinných v den smrti A. K. skončilo okamžikem vydání odevzdávací listiny dědicům (dědici). Plyne to zejména z §179 císařského patentu č. 208/1854 ř. z., jenž stanoví, že „nalezne-li se po odevzdání pozůstalostní jmění dříve neznámé, buďtež dodatečně o něm provedena potřebná úřední jednání, a zejména učiněna opatření k zapravení nebo zajištění zákonných poplatků. Při tom není třeba nové dědické přihlášky a odevzdání.“
Dobová judikatura též vázala skončení dědického řízení k vydání odevzdací listiny. Tak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1939 (Vážný 17239/1939) se uvádí: „Ježto se objevilo nové jmění a odevzdací listina nebyla dosud vydána, takže pozůstalostní řízení dosud nebylo skončeno, bylo nutno pokračovati v projednávání pozůstalosti nehledíc na dědickou dohodu již uzavřenou“. Z toho se jednoznačně podává, že byla-li odevzdací listina vydána, je dědické řízení skončeno. Dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1923 (Vážný 3172/1923) se praví: „Projednáním a odevzdáním pozůstalosti vykonal soud úkol vložený naň zákonem. Důkazem toho jsou §§179 a 180 pat. o nesp. říz. z roku 1854 a §823 obč. zák., dle nichž ani jmění, nově se vyskytnuvší, ani silnější dědické právo třetí osoby nemůže býti důvodem k zrušení provedeného již řízení pozůstalostního a opětného projednání pozůstalosti.“
Navíc, pro zjištění konce řízení nelze směšovat instituty hmotného práva a práva procesního, a tak dovozovat, že právní nedělitelnost pozůstalosti znamená, že o celém majetku do pozůstalosti náležející se vede jedno jediné řízení. I kdyby však bylo možno argumentovat právní nedělitelností pozůstalosti, svědčilo by to spíše ve prospěch závěru uvedeného výše, tak jak to ostatně v napadeném rozsudku učinil odvolací soud.
Avšak i kdyby se přece jen jednalo o jediné řízení, které trvalo od roku 1949 do roku 2010, je třeba upozornit na to, že dovolatelům nemohla po celou tuto dobu vznikat nemajetková újma. Nemajetková újma v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení může zásadně vznikat jen účastníku takového (nepřiměřeně dlouze trvajícího) řízení. Může mu vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení. Aplikace §7 odst. 2 OdpŠk, podle něhož má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo, se přitom uplatní jen za splnění podmínek odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 708/05, dostupným na internetových stránkách ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , nebo zvláště k účastenství v dědickém řízení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004). K tomu je možné ještě podotknout, že v daném případě bylo se všemi dovolateli jednáno jako s účastníky dědického řízení, jakmile byla zjištěna existence dodatečného majetku náležejícího do pozůstalosti a jakmile se příslušnému notáři (coby soudnímu komisaři) tyto dědice podařilo vyhledat.
Jestliže dovolatelé v této souvislosti poukazují na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk, je nutno – znovu nad rámec odůvodnění – upozornit na to, že se jedná o výjimku z výše uvedeného pravidla, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká jen jeho účastníkovi. Takto je také třeba uvedenou výjimku vykládat. Ostatně již ve zmiňovaném stanovisku Nejvyšší soud doplnil, že „míru odškodnění této újmy (rozum. u dědiců původního účastníka řízení) je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života“ (odůvodnění druhé právní věty citovaného stanoviska).
Jestliže tedy dovolatelé do doby, než byli přibráni do řízení o dodatečném projednání pozůstalosti jako jeho účastníci, nevěděli o tom, že existuje ještě nějaká nemovitost náležející do pozůstalosti, která nebyla v původním dědickém řízení projednána, nemohla jim vznikat ani žádná nemajetková újma a ani případná délka řízení předcházející tomuto okamžiku (která byla vyloučena výše) jim z tohoto důvodu nemůže být přičitatelná.
K nesouhlasu dovolatelů b), c), d), g), h), ch) a l) se závěrem odvolacího soudu o promlčení jimi vznesených nároků uvádí dovolací soud – i z důvodu absence bližšího zdůvodnění tohoto nesouhlasu – toliko, že se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu a plně na ni odkazuje. Zejména se ztotožňuje se závěrem, že řízení o dodatečném projednání pozůstalosti po A. K. skončilo dne 11. 5. 2010.
Dovolatelé sice namítají, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, nicméně dále tuto námitku nerozvádí, a navíc je tento dovolací důvod při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní (viz výše).
Dovoláním byla napadena i ta část rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobkyní a) uplatněného nároku na náhradu škody. V dovolání není však obsažena žádná bližší argumentace pramenící z nesouhlasu s tímto výrokem, přičemž odůvodnění napadeného rozsudku je zcela přesvědčivé.
Dovolatelé též napadli výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, ročník 2002, str. 10).
Jelikož dovolání nebyla shledána přípustnými, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobci, jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. června 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu