ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.772.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 772/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. F. , právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, proti žalovaným 1) Bc. J. B. , a 2) M. F. , o popření otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 45 C 77/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2012, č.j. 60 Co 412/2012 – 56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 30. července 2012, č.j. 45 C 77/2012-28, žalobu, kterou se žalobce J. F. domáhal určení, že není otcem 2) žalovaného M. F. z 1) žalované, matky Bc. J. B. Současně soud prvního stupně rozhodl o právu na náhradu řízení před soudem prvního stupně.
Soud prvního stupně ve svém odůvodnění uvedl, že dne 4. 4. 2012 bylo zahájeno řízení, kdy se žalobce domáhal popření otcovství k 2) žalovanému, jenž se narodil za trvání manželství žalobce s 1) žalovanou. Toto manželství bylo rozvedeno dne 15. 12. 1975, tedy ke dni, kdy už uplynula zákonná lhůta žalobce k popření otcovství. Soud prvního stupně neshledal opodstatněným uplatněný návrh žalobce na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to s ohledem na novelizované znění ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině (dále jen „ZoR“), které bylo provedeno zákonem č. 84/2012 Sb. s účinností od 20. 3. 2012, a to v reakci na vydaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, publikovaný pod č. 244/2010 Sb. Soud prvního stupně zhodnotil, že žalobě není možné vyhovět ani s odkazem na novelizované ustanovení §57 odst. 1 ZoR, když došlo ke dni zahájení řízení k marnému uplynutí zákonných popěrných lhůt, a to jak lhůty subjektivní, tak objektivní. Za tohoto stavu shledal soud prvního stupně nárok žalobce zjevně nedůvodným, přičemž poukázal, že dopad výše citovaného nálezu Ústavního soudu míří na situace, kdy se otec teprve po uplynutí popěrné doby dozví, že není biologickým otcem dítěte. V daném případě však žalobce jednoznačně od samotného okamžiku narození 2) žalovaného věděl, že není jeho biologickým otcem, přičemž v tomto směru shledal uplatněnou právní argumentaci žalobce za zjevně neopodstatněnou a žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. října 2012, č.j. 60 Co 412/2012 – 56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil význam sociálního otcovství a ve vztahu k ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítané protiústavnosti ustanovení §57 odst. 1 ZoR zhodnotil postup soudu prvního stupně jako přiléhavý.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel předložil dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu, tj. zda lze považovat novelu zákona o rodině provedou zákonem č. 84/2012 Sb. za souladnou s ústavním pořádkem, jak požaduje nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 244/2010 Sb. Dovolatel má za to, že novelizované ustanovení §57 odst. 1 ZoR, jež zavádí nové lhůty pro popření otcovství, je v rozporu s ústavním pořádkem.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Paulík proti Slovensku , stížnost č. 10699/05, a na výše uvedený nález Ústavního soudu, podle kterého by neměla být zcela uzavřena možnost popírat otcovství osobám, které na tom mohou mít důvodný zájem. Podle dovolatele novelizované ustanovení zákona o rodině nemůže obstát, neboť zavádí, jinak konstruovanou, ale časově omezenou a nepřiměřeně krátkou lhůtu pro podání popěrné žaloby a nijak nereflektuje na požadavek Ústavního soudu dát možnost popřít otcovství otcům i po uplynutí této lhůty a za protiústavní považuje i nepřípustnou pravou retroaktivitu, která byla tímto ustanovením zavedena. Dovolatel proto navrhnul, aby Nejvyšší soud výrok odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp. aby takto zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, příp. aby sám řízení podle ustanovení §109 odst. 1, písm. c) o. s. ř. řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení novelizovaného ustanovení §57 odst. 1 ZoR pro rozpor s ústavním pořádkem.
K dovolání se vyjádřila 1) žalovaná s tím, že k dané věci podala již všechny informace a nemá žádné nové poznatky pro doplnění a již se nechce dalších jednání zúčastňovat, protože k dané věci nemá co dodat. Druhý žalovaný uvedl, že žalobce měl možnost řešit tuto záležitost v řádném termínu již před 37 lety, což neučinil. Proto 2) žalovaný navrhnul, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné zamítnuto a bylo potvrzeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. října 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelm položená otázka není otázkou zásadního právního významu.
Dovolatelm vymezená otázka, zda je novelizované ustanovení §57 odst 1 ZoR v souladu s ústavním pořádkem, je otázkou, kterou se může zabývat pouze Ústavní soud (srov. čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy). Nejvyšší soud by mohl posuzovat pouze soulad podzákonného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Aby se dovolací soud mohl věcí zabýval, musel by dovolatel otázku zásadního právního významu formulovat tak, aby pro její odpovězení bylo nutné řízení přerušit podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž se musí jednat o otázku, jejíž vyřešení může v poměrech konkrétní věci přinést příznivější rozhodnutí.
Z ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru „nedospět“, i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). V případě dovolatele bylo odvolacím soudem jasně vysvětleno, proč nedospěl k závěru předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu. Skutečnost, že odvolací soud nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobce, nemá za následek, že by jeho rozhodnutí bylo co do právního posouzení věci chybné, a nemůže tudíž rozsudku odvolacího soudu přiznávat zásadní právní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11).
Z výše uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu