ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.832.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 832/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2 , Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 150.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 562/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2012, č. j. 54 Co 566/2011-64, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky s odůvodněním, že byl proti své vůli hospitalizován na psychiatrii dne 27. února 2009, avšak soud o přípustnosti tohoto převzetí rozhodl až dne 13. března 2009, takže se tak nestalo v zákonné lhůtě sedmi dnů a žalobce proto žil pět dnů v nejistotě. Za každý den těchto pochybností požadoval náhradu nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen „OdpŠk“ - ve výši 30.000,- Kč, celkem tedy 150.000,- Kč.
Rozsudkem ze dne 22. června 2011, č.j. 5 C 562/2009-46, Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl hospitalizován dne 27. února 2009, dále že Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (sp.zn. 16 L 61/2009) došlo dne 27. února 2009 oznámení o převzetí žalobce do ústavu zdravotní péče, dne 4. března 2009 tento soud usnesením zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče, dne 6. března 2009 soud ustanovil žalobci opatrovníka a rozhodl, že převzetí žalobce do ústavu zdravotnické péče je v souladu se zákonnými důvody. Podle sdělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 13. března 2009 žalobce dodatečně udělil souhlas s hospitalizací, a proto soud ještě týž den usnesením řízení zastavil a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. května 2009. Soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že v detenčním zařízení bylo rozhodnuto o přípustnosti umístění žalobce v ústavu zdravotnické péče ve lhůtě sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení jeho osobní svobody, a tedy v zákonné lhůtě. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. února 2012, č.j. 54 Co 566/2011-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením věci. Uvedl, že důvodná není odvolací námitka žalobce o pozdním vypravení usnesení ze dne 6. března 2009, ke kterému došlo dne 9. března 2009, neboť rozhodnutí bylo předáno kanceláři v pracovní den bezprostředně následující po jeho vydání a tentýž den vypraveno (dnem vydání tohoto usnesení byl pátek a dnem jeho předání a vypravení kanceláří bylo pondělí jako nejbližší pracovní den).
Žalobce podal dne 4. června 2012 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když podle jeho názoru má napadený rozsudek zásadní význam po stránce právní. Domnívá se, že rozhodnutí podle §191b odst. 4 musí být ve lhůtě sedmi dnů nejen vydáno, ale i oznámeno umístěné osobě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona.
Polemizuje-li dovolatel uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak takovou konkrétní právní otázku, která by činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží.
Podle ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř. ve znění platném v době rozhodování o zákonnosti důvodů umístění, rozhodne soud usnesením do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení. Podle §191c odst. 1 o.s.ř. usnesení podle §191b odst. 4 téhož zákona se doručí umístěnému, ledaže ten podle vyjádření ošetřujícího lékaře není schopen chápat obsah takového rozhodnutí, dále jeho zástupci nebo opatrovníkovi pro řízení a ústavu. Toto usnesení vyhlásí soud do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení podle §191a o.s.ř.
Z obsahu spisu vyplývá závěr, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal správně v úvahu skutečnost, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 16 L 61/2009 byla soudem dodržena lhůta stanovená v ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř. Stejně tak byl přiléhavý závěr, že i v ostatním soud v označeném řízení postupoval bez jakýchkoliv průtahů. Protože pak dovolatel neformuluje takovou právní otázku podloženou aktuální úpravou detenčního řízení obsaženou v ustanovení §191a násl. o.s.ř., která by svědčila pro možný závěr, že napadený rozsudek je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, a protože z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit ani případný jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být takto posuzováno, Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu