ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.988.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 988/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí č. 76, proti žalované Oblastní nemocnici Jičín a. s. , se sídlem v Jičíně, Bolzanova 5I2, identifikační číslo 26001551, zastoupené JUDr. Danou Páleníkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Hviezdoslavova 313, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 16 C 67/20l1, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 16/2012-89, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. září 2011, č.j. 16 C 67/2011- 42, zamítl žalobu na určení, že žalovaná svým jednáním, spočívajícím v tom, že neposkytla žalobci informace o zdravotním stavu jeho otce J. R., o příčinách jeho úmrtí, včetně toho, zda-li byla provedena pitva a její výsledek, v nepředání Listu o prohlídce mrtvého J. R., v neumožnění žalobci nahlížet do jeho veškeré zdravotnické dokumentace, v pořízení si výpisů, opisů a kopií z ní, porušila jeho právo na ochranu osobnosti, jmenovitě právo na informace, právo na posmrtnou ochranu zemřelého, právo na soukromí fyzické osoby, včetně respektování rodinného života a právo na ochranu zdraví. Dále zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu, v níž by projevila hlubokou lítost za popsané jednání a aby mu zaplatila 125.000,- Kč (z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle §11 násl. obč. zák. soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v tom, že žalovaná, v jejímž zdravotnickém zařízení byl hospitalizován a dne 9. května 2010 zemřel jeho otec J. R., mu odepřela právo nahlížet do zdravotnické dokumentace otce, pořídit si z ní výpisy, opisy nebo kopie, odmítla mu sdělit informace o jeho zdravotním stavu, zda byla provedena pitva a její výsledek a předat mu List o prohlídce zemřelého. Soud prvního stupně s poukazem na znění §11 obč. zák. uvedl, že v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva zabezpečující občanskoprávní ochranu jednotlivých součástí celkové fyzické a psychické integrity osobnosti, jejichž charakteristickým rysem je, že jde o hodnoty ryze osobní povahy spojené s fyzickou osobou od jejího narození do smrti po celou dobu života. Z toho dovodil, že takovým právem nejsou informace o zdravotním stavu pacienta, nahlížení do zdravotnické dokumentace či zápisů vztahujících se ke zdravotnímu stavu pacienta. Na základě provedeného řízení vzal za prokázáno, že žalovaná neporušila žádné osobnostní právo žalobce, stejně jako právo na posmrtnou ochranu jeho otce podle §15 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2012, č.j. 1 Co 16/2012-89, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že určil, že žalovaná svým jednáním, spočívajícím v neumožnění žalobci k jeho žádosti nahlížet do veškeré zdravotnické dokumentace jeho otce J. R. vedené žalovanou a v pořizování výpisů, opisů a kopií z této zdravotnické dokumentace, porušila právo na ochranu zdraví žalobce; v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění řízení provedením důkazu výslechem svědkyně V. O., zaměstnankyně žalované (výslech byl navržen již ve vyjádření k žalobě) a rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 31 7. 2012, č.j. 3 C 12/2012 – 62, dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Poukázal na to, že základním předpokladem odpovědnosti podle §13 odst. 1 obč. zák. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu narušením, popř. ohrožením osobnostních práv chráněných §11 násl. obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce - konkrétně do jeho práva na ochranu zdraví. Ten spatřuje v jednaní žalované, která žalobci po té, co jeho otec J. R. ve zdravotnickém zařízení žalované dne 9. 5. 2010 zemřel, neumožnila k jeho žádosti nahlédnout do zdravotní dokumentace zemřelého otce. V řízení bylo prokázáno, že J. R. při své hospitalizaci u žalované udělil souhlas s podáváním informací o jeho zdravotnímu stavu zeťovi P. H., a že žalovaná se o existenci žalobce dozvěděla teprve po smrti jeho otce, kdy se osobně dostavil do jejího zařízení. To bylo v řízení potvrzeno i výpovědí svědkyně V. O., zdravotní sestry, přítomné na ambulanci, kam se žalobce dostavil přibližně čtrnáct dní po smrti svého otce a domáhal se ofotografování zdravotnické dokumentace jeho otce. Odvolací soud dospěl k závěru o existenci práva žalobce na nahlížení do zdravotnické dokumentace jeho otce, včetně pořizování opisů, výpisů, kopií, neboť to právo jednoznačně vyplývá již z §67ba odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, protože zemřelý otec žalobce za svého života nevyslovil zákaz podávání informací o jeho zdravotním stavu jmenovitě žalobci. Tento názor byl obsažen i v listinách, jichž se žalobce v dané věci dovolává. Krajský úřad Královéhradeckého kraje přípisem ze dne 16. 6. 2010 pod zn. ST-76NZ|20I0, s odkazem právě na uvedené ustanovení, potvrdil žalobci jeho právo, jako osoby blízké zemřelému, nahlížet za přítomnosti zdravotnického pracovníka do zdravotnické dokumentace zemřelého otce, pořizovat si z ní výpisy, opisy, kopie. Stejně tak na označený zákon odkázalo i Ministerstvo zdravotnictví v dopise žalobci ze dne 23. 8. 2010 č. j. 41896/2010-5/KON. Pokud se tedy žalobce domáhal, aby mu bylo umožněno nahlížet do zdravotnické dokumentace a pořizovat si podle své potřeby výpisy či kopie, domáhal se svého zákonného oprávnění. Z obsahu spisu (vyjádření žalované ze dne 30.5.2011) a z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 3I.7.2012, č.j. 3 C 12l20l2-62, odvolací soud zjistil, že žalovaná následně (nad rámec poskytnutí informace o příčině úmrtí, o neprovedení pitvy a poskytnutí výpisu ze zdravotnické dokumentace) přehodnotila své stanovisko k předložení zdravotnické dokumentace J. R. žalobci a pořídila kopii zdravotnické dokumentace s tím, že oproti zaplacení nákladů na její pořízení ji žalobci předá. O takovýto způsob předání informace však žalobce nežádal a odvolací soud mu přisvědčil, pokud dovozoval, že bylo na něm, aby sám určil, jaký výpis si ze zdravotnické dokumentace učiní, jaké kopie si pořídí. Neumožnění žalobci nahlédnout k jeho žádosti do zdravotnické dokumentace, pak odvolací soud považoval za neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu zdraví, neboť neoprávněným zásahem není jen porušení osobnostního práva, ale postačující je i pouhé jeho ohrožení, které nelze při neznalosti genetických předpokladů vyloučit. Odvolací soud se proto ztotožnil se žalobcem, že údaje získané z rodinné anamnézy mohou přispět ke správné diagnostice chorob žalobce, že mohou vést k odpovídající prevenci odvíjející se od její znalosti. Naproti tomu odvolací soud již nesdílel názor žalobce, že došlo i k neoprávněnému zásahu do jeho soukromí, do práva na rodinný život, na informace a na posmrtnou ochranu J. R. Tímto postupem žalované nedošlo k narušení vnitřní intimní sféry žalobce, ani k narušení jeho soužití s blízkými osobami a stejně tak nebyla narušena ani osobnostní práva zemřelého J. R., aby byla potřebná ochrana jeho postmortálních zájmů. Protože tedy odvolací soud zjistil skutečnost neoprávněného zásahu proti osobnostním právům žalobce, dovodil i odpovědnost žalované podle §13 obč. zák., přičemž za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu považoval žalobcem uplatněný požadavek na určení neoprávněnosti zásahu, a to v rozsahu, v němž, jak uvedeno shora, došlo k neoprávněnému zásahu s doplněním odvolacího soudu přidáním slov „k jeho žádosti", aby bylo vyjádřeno, že tento názor žalovaná, již nezastává. Další žalobcem uplatněné nároky však již odvolací soud neshledal za přiměřené. Jestliže žalobci bylo vyhověno v požadavku určujícího výroku, nepovažoval odvolací soud za hledisku přiměřenosti v §13 odst. l obč.zák. odpovídající omluvu shodného znění. V dané věci pak neshledal ani předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč.zák. Vyšel z objektivního hlediska, které je pro posouzení věci rozhodující a přihlédl k tomu, že újma vzniklá žalobci nedosahuje takové intenzity, aby k jejímu vyvážení nepostačovalo žalobci přiznané morální zadostiučinění. O žalobci se žalovaná dozvěděla až po smrti jeho otce, o příčinách smrti ho informovala a žalobci faktický nepříznivý následek na jeho zdraví způsoben nebyl.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 8. ledna 2013 včasné dovolání (s jehož obsahem se ztotožnil jeho právní zástupce z řad advokátů). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a výslovně je podává z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vymezuje celkem 13 otázek, o nichž má za to, že mají zásadná význam (ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Dovolatel především nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle §237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li pak dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku ( tj. otázku, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci ) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. V souzené věci je napadené rozhodnutí založeno na standardní aplikaci ustanovení §11 násl. obč. zák., přičemž odvolací soud se v tomto případě nedostal do eventuálního rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Nelze proto v daném řízení, resp. rozhodnutí odvodit právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. by podle tohoto ustanovení měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní, což je třeba konstatovat i s přihlédnutím k dovolatelem vymezeným právním otázkám. Dané rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemůže být z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. považováno za rozhodnutí zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu