ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1182.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1182/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Lagermax spedice a logistika s.r.o. , se sídlem v Praze 6, U Prioru 1/1059, PSČ 161 01, identifikační číslo osoby 48035131, zastoupené JUDr. Evou Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, proti žalované TARGO PROMOTION PRAHA spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1270/31, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60489294, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, o 184 838,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 116/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 130/2011-205, ve znění opravného usnesení ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 130/2011-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č. j. 42 Cm 116/2008-111, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 180 963 Kč s 7% úrokem z prodlení z částek a za období dle specifikace ve výroku rozhodnutí (výrok I.), a jímž dále změnil doplňující usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2010, č. j. 42 Cm 116/2008-120, ve výši náhrady nákladů řízení přiznané České republice vůči žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení úplat ze zasílatelských smluv uzavřených podle §601 a násl. obchodního zákoníku), v níž měnícím rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé ve výši 180 963 Kč bylo rozhodnuto o sedmi nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částkách 6 743 Kč, 90 738,11 Kč, 4 112,65 Kč, 26 017,16 Kč, 57 227 Kč, 3 519 Kč a 49 833,10 Kč).
Vzhledem ke skutečnosti, že měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích žalobkyně s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě všech odvolacím soudem přiznaných jednotlivých částek ve výši 6 743 Kč, 90 738,11 Kč, 4 112,65 Kč, 26 017,16 Kč, 57 227 Kč, 3 519 Kč a 49 833,10 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastnicím řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu