ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2284.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2284/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ČÍHAL REALITY s.r.o. , se sídlem v Olomouci, 8. května 503/27, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 27 77 01 68, zastoupené JUDr. Viliamem Vidovičem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pod Letištěm 927/32, proti žalované I. C. , zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 133/20, o zaplacení částky 1,168.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 7/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2011, č. j. 27 Co 419/2010-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 4 C 7/2005-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,895.430,45 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této své pohledávky je žalobkyně oprávněna domáhat se pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí blíže specifikovaných (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,895.403,45 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna domáhat se pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí uvedených ve výroku (první výrok), změnil jej v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo uhradit žalobkyni částku 27,- Kč tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“ podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s čl. II, bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Druhým výrokem napadeného rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 27,- Kč nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejích právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu i v projednávané věci), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelka žádnou právní otázku, natož pak právní otázku zásadního významu splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. nevymezila, a takovou otázku nelze dovodit ani z jednotlivých námitek. Přestože v dovolání ohlásila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., její výhrady směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Dovolatelka patrně přehlédla, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Otázku zásadního právního významu dovolatelka nevymezila rovněž výtkou, že žalobkyně podanou žalobou a „její úpravou“ v průběhu soudního jednání zasáhla do práv a oprávněných zájmů dovolatelky a že rozsudek odvolacího soudu „je v rozporu s dobrými mravy a odporuje aplikaci ustanovení §3 obč. zák.“, neboť žalobkyně se mohla uspokojit z majetku dlužnice Ing. J. E. a to neučinila, čímž dovolatelka rovněž zpochybnila skutková zjištění soudů nižších stupňů, na nichž odvolací soud založil pro dovolatelku nepříznivé právní posouzení.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že dlužnice Ing. J. E. nikdy neměla v úmyslu úvěr splácet a že se dopustila vedle dalších i trestného činu podvodu, neboť při uzavření smlouvy o úvěru uvedla banku v omyl. I kdyby tato skutečnost byla prokázána, což se nestalo, pak judikatura dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.) [srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Kritikou procesního postupu soudu prvního stupně, který při ústním jednání konaném dne 5. listopadu 2007 podle tvrzení dovolatelky v úplnosti nezaprotokoloval její vyjádření týkající se existence dvou zástavních smluv, a postupu odvolacího soudu, jemuž dovolatelka vytýká, že neprovedl všechny důkazy a důkazní řízení tak bylo neúplné a kusé, dále že pochybil při hodnocení provedených důkazů a nevypořádal se s řadou skutečností, které slouží na podporu jejího tvrzení, dovolatelka uplatnila dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována.
Jelikož dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je i v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5.000,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu