ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2295.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2295/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 60 19 76 09, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1-Starém Městě, Týn 1049/3 a adresou pro doručování Brno, Hilleho 1843/6, proti žalované R. G. , o zaplacení částky 287.731,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 EC 954/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2013, č. j. 15 Co 1281/2012-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2013, č. j. 15 Co 1281/2012-66, v prvním výroku pod písm. b), ve druhém a třetím výroku a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 10. září 2012, č. j. 27 EC 954/2011-47, ve druhém a třetím výroku, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 6. srpna 2011 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dluhu ve výši 287.731,79 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené 27. června 2007 s manželem žalované M. G. jako dlužníkem a se žalovanou jako spoludlužnicí ke smlouvě o stavebním spoření č. 51-1000830471/8060.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 10. září 2012, č. j. 27 EC 954/2011-47, zastavil řízení o zaplacení částky 15.125,10 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 305.662,95 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. co do částky 4.251,38 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil [první výrok písm. a)], ve zbývající části výroku II. jej potvrdil [první výrok písm. b)], stejně jako ve výroku III. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela 27. června 2007 s M. G. (manželem žalované) jako dlužníkem a účastníkem stavebního spoření a se žalovanou jako spoludlužnicí smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření (dále jen „smlouva o úvěru“) ke smlouvě o stavebním spoření č. 51-1000830471/8060, v níž se zavázala poskytnout dlužníkům překlenovací úvěr ve výši 292.000,- Kč a následně po splnění podmínek pro získání úvěru ze stavebního spoření úvěr ze stavebního spoření maximálně ve výši rozdílu mezi sjednanou cílovou částkou a zůstatkem účtu stavebního spoření účastníka stavebního spoření ke dni poskytnutí tohoto úvěru. Dlužníci se zavázali úvěr splácet spolu se smluvenými úroky ve výši 6,35 %, následně s úrokem ve výši 4,75 % z úvěru ze stavebního spoření, a zaplatit poplatky v měsíčních splátkách dohodnutých ve smlouvě o úvěru. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Podle úvěrových podmínek žalobkyně účtuje za poskytnutí, správu či vymáhání úvěru úhrady dle sazebníku a podle čl. XI má právo odstoupit od smlouvy o úvěru nebo požadovat okamžité splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím před lhůtou splatnosti, je-li klient v prodlení se splacením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce i přesto, že byl na prodlení písemně upozorněn. M. G. požádal o výplatu částky na účty jím uvedené čtyřmi příkazy.
Odvolací soud uvedl, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2936/2012 (jde o rozsudek ze dne 19. prosince 2012 uveřejněný pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 33/2013“), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s osobou, která není účastníkem stavebního spoření jako s dalším dlužníkem, není neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), avšak tento právní názor není v rozhodování dovolacího soudu jediný, neboť v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4486/2007, dovolací soud v obdobné věci dovodil, že žalovaný, který nebyl účastníkem stavebního spoření, se nemohl stát příjemcem překlenovacího úvěru ze stavebního spoření také věcně, poněvadž nebyl subjektem stavebního spoření a úvěr mu nebyl poskytnut. Poukázal i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1006/12, v němž Ústavní soud ohledně stejné právní otázky uzavřel, že proti závěru obecných soudů, podle něhož lze smlouvu o úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření uzavřít pouze s účastníkem stavebního spoření nemá žádných ústavněprávních námitek, neboť jde o závěr řádně a ústavně konformně odůvodněný a současně se nepříčí racionálnímu výkladu relevantních zákonných ustanovení ani principům spravedlnosti.
Odvolací soud dále uvedl, že stále zastává názor, vycházeje z výkladu ustanovení §5 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření (dále jen „zákon o stavebním spoření“), že poskytnutí úvěru ze stavebního spoření jiné osobě, než účastníku stavebního spoření, je vyloučeno a takovou smlouvu lze posoudit jako právní úkon absolutně neplatný podle ustanovení §39 obč. zák. minimálně pro obcházení zákona. Platnost smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru je třeba posoudit nejen podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ale i podle zákona o stavebním spoření. Ustanovení §5 tohoto zákona je třeba vyložit tak, že podmínkou pro uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru je skutečnost, že byla mezi věřitelem a dlužníkem uzavřena smlouva o stavebním spoření. Smlouva o stavebním spoření a s ní související smlouva o překlenovacím úvěru jsou smlouvami, které jednoznačně určují, že jako dlužník ji může uzavřít pouze účastník stavebního spoření a práva a povinnosti dlužníka z těchto smluv nemůže nabýt jiná osoba, nemá-li postavení účastníka stavebního spoření. Podotkl, že závazek dlužníka splatit úvěr, aniž má vůči věřiteli jakákoliv práva, je třeba s ohledem na ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. posoudit i podle ustanovení §55 a 56 obč. zák. a v té souvislosti posoudit, zda nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran neznamená její neplatnost. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že smlouva o poskytnutí překlenovacího úvěru se žalovanou jako s další dlužnicí je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem o stavebním spoření, je jeho závěr správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně v rozporu se závěry vyjádřenými v R 33/2013. Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o neplatnosti smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru ve vztahu k žalované jako další dlužnici opírající se o výklad ustanovení §5 zákona o stavebním spoření, podpořený závěrem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4486/2007 a v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1006/12. S podrobnou a obsáhlou argumentací dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval názor dovolacího soudu obsažený v R 33/2013, že nesprávně interpretoval ustanovení §5 zákona o stavebním spoření, neboť z tohoto ustanovení je patrná vazba účastníka stavebního spoření na individualizaci stavebního spoření ve vztahu k poskytnutí jedinečného překlenovacího úvěru nebo úvěru ze stavebního spoření a vzniku souvisejících práv v podobě práva na čerpání těchto úvěrů nebo zmocnění ostatních osob k čerpání úvěru (právo ke zřízení podpisových vzorů), nikoli však na povinnost splácení úvěru ze stavebního spoření, ke kterému se nemusí ve smlouvě o úvěru zavázat výlučně účastník stavebního spoření, ale solidárně i další osoby. Zdůrazňuje, že z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu závěr dovozovaný odvolacím soudem nevyplývá. Ústavní soud pouze konstatoval, že rozhodovací činností odvolacího soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod v rovině ústavněprávní a z tohoto důvodu není kompetentní přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozsahu změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobě vyhověl.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Z ustanovení §1 písm. b) zákona o stavebním spoření vyplývá, že stavební spoření je účelové spoření spočívající v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o stavebním spoření účastníkem stavebního spoření (dále jen „účastník“) může být fyzická nebo právnická osoba.
Podle ustanovení §5 zákona o stavebním spoření osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu podle občanského zákoníku o stavebním spoření (dále jen „smlouva“), se stává účastníkem. Účastník se ve smlouvě zejména zaváže ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši (odstavec 1 věta první a druhá). Účastník má právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb (dále jen „úvěr ze stavebního spoření“) po splnění podmínek tohoto zákona a podmínek stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména po splnění předpokladů zajištění jeho návratnosti (odstavec 2). Úvěr ze stavebního spoření může být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb. Financováním bytových potřeb účastníka se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých. Za osobu blízkou se pro účely tohoto zákona považuje příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel (odstavec 3).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o stavebním spoření v době uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a jde rovněž o stávající znění tohoto zákona.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Otázkou platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru se Nejvyšší soud zabýval v již zmíněném R 33/2013. V něm dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená též s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, jako s dalším dlužníkem, nezakládá důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. Z citovaného ustanovení vyplývá pouze to, že účastník stavebního spoření má právo na uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a na poskytnutí úvěru za podmínek stanovených zákonem o stavebním spoření a obchodních podmínek stavební spořitelny. Uvedené ustanovení však neobsahuje příkaz stavební spořitelně uzavřít smlouvu pouze s účastníkem stavebního spoření ani zákaz uzavřít ji s další osobou, jež není účastníkem stavebního spoření. Uzavřela-li stavební spořitelna proto smlouvu o překlenovacím úvěru s osobou, která je účastníkem stavebního spoření, uzavřela ji s tím, kdo má na uzavření smlouvy podle zákona o stavebním spoření právo. Jestliže ji uzavřela současně s další osobou jako dalším dlužníkem, nejde o právní úkon v rozporu se zákonem, má-li smlouva náležitosti platného právního úkonu podle ustanovení §497 obch. zák.
Smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s dlužníkem, který je účastníkem stavebního spoření a dalším dlužníkem, který jím není, není ani v rozporu s ustanovením §1 písm. b) zákona o stavebním spoření, protože jedním z dlužníků je účastník stavebního spoření. Správnosti výkladu, podle něhož smluvní stranou v postavení dlužníka, vedle účastníka stavebního spoření, může být i osoba, která účastníkem stavebního spoření není, nasvědčuje i ustanovení §5 odst. 3 zákona o stavebním spoření, podle něhož úvěr ze stavebního spoření může být spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb, přičemž financováním bytových potřeb účastníka - podle znění zákona o stavebním
spoření - se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých účastníku stavebního spoření. V takové situaci odpovídá účelu (funkci) stavebního spoření, aby ten, jehož bytová potřeba je rovněž řešena, byl dalším dlužníkem ze smlouvy o překlenovacím úvěru.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 4486/2007, in www.nsoud.cz , kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stavební spořitelny a které odvolací soud uvádí na podporu svého závěru, není přiléhavý, neboť z něho závěr dovozovaný odvolacím soudem nevyplývá. Příjemcem překlenovacího úvěru je vždy osoba, která uzavřela smlouvu o stavebním spoření. Je-li ve smlouvě o úvěru dohodnuto, že stavební spořitelna převede peněžní prostředky na účet dlužníka (účastníka stavebního spoření) nebo je vyplatí podle dispozic dlužníka, byl tak mezi stavební spořitelnou a dlužníky určen způsob plnění závazku stavební spořitelny poskytnout peněžní prostředky. Takové ujednání je běžné v situaci, kdy je smlouva o úvěru uzavřena se dvěma dlužníky. To ale neznamená, že smlouva o úvěru je vůči dalšímu dlužníkovi neplatná pro rozpor se zákonem o stavebním spoření, nebyl-li příjemcem úvěru.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 1006/12, který odvolací soud rovněž uvádí na podporu správnosti svého názoru o neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené s dalším dlužníkem, byla odmítnuta ústavní stížnost stavební spořitelny v obdobné věci, v níž odvolací soud zaujal shodný názor o neplatnosti smlouvy uzavřené s dalším dlužníkem. Ve věci, v níž rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti, nebylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a Ústavní soud se v tomto svém stručném odůvodnění rozhodnutí výkladem jednotlivých ustanovení zákona o stavebním spoření nezabýval, pouze uvedl, že proti závěru obecných soudů nemá žádných ústavněprávních námitek.
Zmiňuje-li odvolací soud, že závazek dalšího dlužníka je třeba posoudit i podle ustanovení na ochranu spotřebitele, pak tímto posouzením se nezabýval a není tu žádný závěr, který by mohl dovolací soud přezkoumat. Ostatně k tomuto posouzení chybí i skutková zjištění, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve druhém a třetím výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu