ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.237.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 237/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Y. T. T. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně-Zábrdovicích, Příkop 6, proti žalované GE Money Multiservis, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 49 24 11 50, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o zaplacení částky 174.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 73 EC 2264/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2011, č. j. 19 Co 34/2011-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 10. září 2010, č. j. 73 EC 2264/2009-60, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 174.328,- Kč se zákonným blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nelze usuzovat z hlediska námitek kritizujících závěr odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouva uzavřená 25. února 2008 mezi společností AutoMach, s.r.o. jako prodávající a žalobkyní jako kupující o koupi osobního vozidla podle výběru žalobkyně a smlouva o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla uzavřená mezi žalovanou jako věřitelkou zastoupenou na základě plné moci společností AutoMach, s. r. o. a žalobkyní jako dlužnicí, nejsou smlouvami závislými podle ustanovení §275 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a proto neplatnost kupní smlouvy (pro počáteční nemožnost plnění) nezpůsobuje neplatnost smlouvy o účelovém úvěru, a žalobkyně nemá právo na vrácení částky, kterou žalované zaplatila na splátkách úvěru, neboť plnila podle platné smlouvy a žalované bezdůvodné obohacení nevzniklo. Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. ve skutkově obdobné věci usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010 a usnesení ze dne 31. července 2007, sp. zn. 29 Odo 307/2006, in www.nsoud.cz).
Dovolatelka ve své obsáhlé argumentaci ve prospěch názoru, že jde o závislé smlouvy, když nelze „oddělovat a osamostatňovat“ kupní smlouvu a smlouvu o úvěru, protože není možné odhlížet od sociálně-ekonomického účelu smlouvy o úvěru, totiž zaměňuje souvislost smlouvy o úvěru a kupní smlouvy s jejich vzájemnou závislostí. Přestože šlo o účelové určení úvěru, nejde o závislé smlouvy podle ustanovení §275 odst. 2 obch. zák., existence obou těchto smluv a otázka jejich platnosti nepůsobí závislost ve smyslu citovaného ustanovení, když každá z nich může z právního hlediska existovat samostatně. I kdyby však šlo o závislé smlouvy, dovolatelka nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §457 občanského zákoníku proti žalované, protože plněním žalované nebylo dodat vozidlo, které dovolatelka na výzvu policie vrátila (jako odcizené původnímu majiteli), ale poskytnout dovolatelce peněžní prostředky ve výši 240.000,- Kč na koupi vozidla, a tento závazek žalovaná splnila převedením na účet prodávající podle ujednání ve smlouvě o úvěru. Plněním dohodnutých splátek úvěru dovolatelkou tak žalovaná nemohla získat bezdůvodné obohacení, když částka poskytnutá jako úvěr jí nebyla vrácena.
Dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ani polemikou se závěrem odvolacího soudu s odkazem na ustanovení §501 odst. 2 a §507 obch. zák., neboť z těchto ustanovení vyplývá toliko právo věřitele odstoupit od smlouvy o úvěru, nejsou-li poskytnuté peněžní prostředky použity k účelu dohodnutému ve smlouvě, nevyplývá z nich však neplatnost smlouvy ani právo dlužníka na vydání bezdůvodného obohacení vůči věřiteli, což je nepochybně absurdní závěr.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemůže založit výhrada dovolatelky, že odvolací soud, neučinil-li skutkový závěr o tom, že jednala při uzavření smlouvy o úvěru jako podnikatelka, měl postupovat podle ustanovení §10 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a přiznat jí náhradu za vypořádání vztahu ze smlouvy o úvěru, neboť s tvrzením, že při uzavření smlouvy nejednala v rámci své podnikatelské činnosti, přichází v rozporu s ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. až v dovolání a zjevně pomíjí, že citované ustanovení dopadá na situace, kdy dlužník zboží vrátí věřiteli, popřípadě třetí osobě, tj. prodávajícímu, což se v dané věci nestalo.
Dovolatelkou zpochybněný závěr, který odvolací soud učinil při posouzení, zda žalovaná se na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. dostatečným způsobem vyjádřila, otázku zásadního významu rovněž neotvírá. Je tomu tak proto, že výkladem ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005, který je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách. V něm dovodil, že uvede-li žalovaný ve vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku žalobcem uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, žalovaná ve vyjádření k žalobě podaném na základě výzvy soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné, s tím, že nebyla stranou kupní smlouvy, nevznikly jí proto žádná práva a povinnosti z této smlouvy a neodpovídá za právní vady předmětu této smlouvy. Dále uvedla, že žalobkyně směšuje situace, kdy prodávající je zmocněncem žalované pro účely uzavření smlouvy o úvěru a kdy vlastním jménem prodává vozidla jako předmět své podnikatelské činnosti a za tím účelem sama uzavírá kupní smlouvy. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalovaná k výzvě soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě dostatečným způsobem vyjádřila, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odkazy dovolatelky na rozhodnutí dovolacího soudu nejsou přiléhavé, neboť jde o rozhodnutí, která se netýkají závislých smluv nebo vycházejí z odlišného skutkového základu.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ze zápisu v obchodním rejstříku Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu dovolacího řízení ke dni 8. listopadu 2012 žalovaná změnila svou právní formu z akciové společnosti na společnost s ručením omezeným. Dovolací soud k této změně přihlédl při označení žalované v záhlaví rozhodnutí.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu