ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.25.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 25/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. K. Č., správce konkursní podstaty úpadce NOVAX s. r. o. v likvidaci, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, PSČ 750 02, proti žalované ŽÁKOVICKÁ, s. r. o. , se sídlem v Žákovicích 81, okres Přerov, PSČ 753 54, identifikační číslo osoby 26812347, zastoupené JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou, se sídlem v Přerově, Pivovarská 89/1, PSČ 750 02, o zaplacení částky 7.154.534,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 29/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. srpna 2010, č. j. 5 Cmo 256/2010-48, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. srpna 2010, č. j. 5 Cmo 256/2010-48, v části výroku pod bodem I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 140.404,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2004 do zaplacení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 117.236,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Zdeňka Macha, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, PSČ 750 02.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 21 Cm 29/2008-31, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 7.154.534,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že NOVAX s. r. o. v likvidaci jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely dne 1. prosince 2003 pět kupních smluv, jimiž byl na žalovanou převeden hmotný investiční majetek za cenu ve výši 1.323.167,- Kč, zvířata a zásoby za cenu ve výši 4.956.933,- Kč, vozovky a stroje za cenu ve výši 49.520,- Kč, nedokončená rostlinná výroba za cenu ve výši 734.030,- Kč a vnitřní zařízení za cenu ve výši 90.884,- Kč. Kupní ceny žalovaná „zaplatila formou zápočtů“ provedených dohodami, jež byly uzavřeny dne 10. prosince 2003.
Soud prvního stupně dovodil, že jak uzavřené kupní smlouvy, tak dohody o započtení neodporují zákonu a uzavřením dohod o zápočtu došlo k platnému zániku závazku „uhrazením kupní ceny“, přičemž skutečnost, že započtením pohledávek na zaplacení kupních cen došlo ke spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele, na tom nic nemění. Usoudil totiž, že ustanovení §256a trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) předpokládá platné uzavření kupní smlouvy, resp. zaplacení kupní ceny, neboť to je „podmínka vzniku“ trestného činu zvýhodňování věřitele, který může být naplněn jen v případě skutečného, tedy i zákonného uspokojení věřitele „zvýhodněním jiného věřitele“. V případě „neplatného či nezákonného zaplacení kupní smlouvy“ by nemohl být na pachatele uplatněn §256a tr. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky došlo na základě uvedených kupních smluv a dohod o zápočtu k zániku závazku „způsobem dohody o vzájemném započtení“, a kupní ceny, jejichž zaplacení se žalobce domáhá, byly již uhrazeny.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím změnil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 7.154.534,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. ledna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování kupními smlouvami a dohodami o zápočtu a provedl též důkaz rozsudky Okresního soudu v Přerově ze dne 8. června 2006, č. j. 4 T 161/2005-845, a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. ledna 2007, č. j. 55 To 478/2006-888, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil o zjištění z uvedených rozsudků. Podle nich Ing. J. N. a Z. L., jednatelé obchodní společnosti NOVAX s. r. o., jejíž reálná ekonomická situace k l. lednu 2003 a po celé období roku 2003 odpovídala stavu úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, když měla více věřitelů a po delší dobu nebyla schopna řádně plnit své splatné závazky, se dne 15. září 2003 dohodli se společností ŽÁKOVICKÁ s. r. o. na odkoupení převážné části majetku společnosti NOVAX s. r. o. při úhradě kupní ceny započtením oproti pohledávkám, které měla společnost ŽÁKOVICKÁ s. r. o. vůči společnosti NOVAX s. r. o., a dne 10. prosince 2003 uzavřeli dohody o zápočtu, přičemž tohoto přednostního vyrovnání závazků společnosti NOVAX s. r. o. vůči společnosti ŽÁKOVICKÁ s. r. o. se dopustili za situace, kdy společnost NOVAX s. r. o. vykazovala celkové neuhrazené závazky po splatnosti ke dni 10. prosince 2003 ve výši 14.032.289,58 Kč vůči všem svým věřitelům. Tím zmařili, byť i jen částečně, uspokojení dalších věřitelů, jejichž pohledávky vůči společnosti NOVAX s. r. o. činily úhrnem částku 6.877.755,58 Kč a byly splatné již v období předcházejícím předmětnému započtení vzájemných pohledávek se společností ŽÁKOVICKÁ s. r. o., když společnost NOVAX s. r. o. vstoupila ke dni 1. ledna 2004 do likvidace a ve společnosti zůstal k 31. prosinci 2003 převážně neupotřebitelný majetek v úhrnné účetní hodnotě 5.050.000,- Kč, a tímto svým jednáním způsobili ostatním věřitelům škodu ve výši 3.506.708,- Kč, tedy jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmařili, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodnili jiného věřitele, a tímto činem způsobili značnou škodu, čímž spáchali trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák.
Odvolací soud se, jak výslovně zdůraznil, v rámci odvolacího přezkumu zabýval platností toliko dohod o započtení pohledávek. Dovodil, že vázanost soudu v občanskoprávním řízení rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, podle ustanovení §135 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) neznamená, že civilní soud není oprávněn zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku, a to i když z hlediska právního posouzení zasahuje do oboru trestního práva. Zdůraznil, že právo civilního soudu vyvodit obchodněprávní či jiné důsledky určité skutečnosti není nikterak omezeno, byť by skutkový děj naplňoval skutkovou podstatu trestného činu. Vyjádřil názor, že v tomto řízení je soud vázán rozhodnutím soudu v trestním řízení, že jednatelé společnosti NOVAX s. r. o. spáchali trestný čin zvýhodňování věřitele, není ale nijak omezen v posouzení otázky platnosti dohod o zápočtu. Přesvědčení žalované, že rozhodnutí v trestní věci vychází ze skutečnosti, že dohody o zápočtech byly platné, shledal mylným, neboť usoudil, že naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele bylo shledáno v uzavření dohod o zápočtu, aniž bylo nutno zkoumat, zda tyto dohody jsou platné. Odvolací soud dovodil, že uzavření dohod o zápočtu je nejen jednáním v rozporu s dobrými mravy, ale navíc ještě jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, za který byli jednatelé prodávající společnosti pravomocně odsouzeni. Uzavřel, že dohody o zápočtech jsou absolutně neplatné, v důsledku čehož povinnost žalované k zaplacení kupních cen nadále trvá.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé pod bodem I, napadla žalovaná dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že nerespektoval ustanovení §135 o. s. ř., argumentovala zásadou zákonnosti zakotvenou v článku 39 Listiny základních práv a svobod a zdůraznila, že soud ve skutkové větě odsuzujícího trestního rozsudku vyslovil, že jednatelé při úhradě kupní ceny započtením přednostně vyrovnali závazky společnosti NOVAX s. r. o. vůči společnosti ŽÁKOVICKÁ s. r. o., přičemž odvolací soud nebyl oprávněn tento závěr přezkoumávat. Vyjádřila přesvědčení, že trestnímu soudu nic nebránilo, aby se platností zápočtů zabýval a v případě zjištění jejich neplatnosti dovodil, zda trestněprávní důsledky nastaly či nikoliv. Argumentovala, že jsou tu vedle sebe dvě soudní rozhodnutí, z nichž jedno konstatuje, že jednatelé společnosti NOVAX s. r. o. zvýhodnili věřitele tím, že zaplatili kupní cenu, a druhé ukládá kupujícímu tuto kupní cenu znovu zaplatit, neboť zaplacena nebyla
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 122/2003 a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání pro jeho bezdůvodnost odmítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku I., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky.
Ačkoliv soudy obou stupňů rozhodovaly o celém žalobou uplatněném požadavku jedním výrokem, rozhodovaly o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka je totiž souhrnem částek představujících kupní ceny sjednané jednotlivými kupními smlouvami za různý předmět koupě. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, jež je shodně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 893/2010, a ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 1014/2010). Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nároku na úhradu kupní ceny za vozovky a stroje ve výši 49.520,- Kč a o nároku na úhradu kupní ceny za „vnitřní zařízení“ ve výši 90.884,- Kč, je přípustnost dovolání proti těmto částem výroku napadeného rozsudku ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu, tj. co do částky 140.404,- Kč 2 % s úrokem z prodlení od 1. ledna 2004 do zaplacení, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v této části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Otázku, která je otevřena dovolacímu přezkumu, zda výrok soudu v trestním řízení o tom, že právním úkonem došlo ke zvýhodnění věřitele, vylučuje posouzení tohoto právního úkonu v občanskoprávním řízení jako neplatného, resp. v jakém ohledu je soud v občanskoprávním řízení při posouzení platnosti právního úkonu vázán skutkovou větou výroku odsuzujícího rozsudku trestního soudu, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyřešil. V rozsudku ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 9505, posoudil jako nesprávný názor, podle něhož kupní smlouva nemůže být neplatná jen proto, že předseda představenstva prodávající společnosti a kupující společnosti byl pravomocně odsouzen za trestný čin zvýhodňování věřitele, spáchaný jejím uzavřením. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 11 Tdo 504/2006, v nichž byl formulován a odůvodněn závěr, že pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný či neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl naplněn, a trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný. Konstrukce, podle níž by právní úkony na jedné straně směřovaly k uskutečnění zločinného záměru a byly by již z tohoto důvodu neplatné, zároveň by však jejich neplatnost byla okolností vylučující trestnost činu, byla posouzena nepřijatelná, neboť závěry, k nimž nutně vede, jsou absurdní. K týmž závěrům – z pohledu ústavou garantových základních práv – dospěl též Ústavní soud (srov. nález ze dne 20. října 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný pod číslem 218/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), není tedy důvod k pochybám o ústavní konformitě popsaného výkladu.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud řešil právní otázku otevřenou dovolatelkou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž citované judikaturní závěry zahrnují úplnou odpověď na dovolací argumentaci. Nejvyšší soud neshledává v souzené věci důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odchýlit.
Nezbývá tedy než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jimiž je vzhledem k ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. závazně vymezen kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu, je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny, se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v rozsahu, v němž nebylo odmítnuto, podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, je povinna nahradit žalobci náklady v řízení o tomto dovolání účelně vynaložené, sestávající z odměny za zastoupení advokátem a jeho hotových výdajů (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalobce učinil v řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se odměna advokáta určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 4 a 5 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 věty první a §16 odst. 2 této vyhlášky a činí 96.590,- Kč. Součástí nákladů řízení je též paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 96.890,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. částku 20.346,90 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Náklady řízení tak činí 117.236,90 Kč a žalovaná je povinna zaplatit je žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu