ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2575.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2575/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Z. T. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Beckertovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Kozačce 923/9, proti žalovanému RNDr. L. V. , zastoupenému JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Jánská 864/4, o zaplacení částky 297.912,80 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 153/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2011, č. j. 8 Cmo 338/2010-453, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze označenému v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 1. července 2010, č. j. 38 Cm 153/2003-426, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žalobu o zaplacení částky 297.912,80 Kč s příslušenstvím oproti vydání sněžného skútru tam specifikovaného a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Soud prvního stupně sice rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. ledna 2007, č. j. 38 Cm 153/2003-185, jinak (žalobě vyhověl) než ve svém v pořadí prvním rozsudku ze dne 23. prosince 2004, č. j. 38 Cm 153/2003-70, kterým žalobu zamítl, nikoliv však proto, že by byl zavázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v usnesení ze dne 4. května 2005, č. j. 8 Cmo 122/2005-92, jímž byl zrušen první rozsudek soudu prvního stupně z procesních důvodů.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Zpochybňuje-li dovolatel otázkami, jež má za zásadně právně významné, závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o nedůvodnosti žaloby založený na úsudku, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 29. prosince 2001 postupem podle ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nebyla porušena podstatným způsobem, neboť vady, jež se vyskytly u dodaného sněžného skútru, byly běžnými odstranitelnými provozními vadami, které byly vždy odstraněny, a nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy podle ustanovení §437 odst. 5 obch. zák. z důvodu porušení smlouvy nepodstatným způsobem, žalobce tak od smlouvy platně neodstoupil, a nemá proto právo na vrácení kupní ceny oproti vydání věci, když ani po opakovaném poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. nedoplnil skutková tvrzení a důkazy ohledně důvodnosti odstoupení od kupní smlouvy (zejména o důvodnosti reklamací, o včasném neodstranění vad a o existenci upozornění o využití práva od smlouvy odstoupit), nezpochybňuje tím ve skutečnosti právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění, z nichž pro něho nepříznivé právní posouzení věci vychází. Dovolatel předkládá svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu, a právní závěry na ní založené poměřuje s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže vést ani dovolatelem předestřená otázka, zda jsou pro výklad podstatného porušení smlouvy v souvislosti s opětovným výskytem vad po opravě použitelné právní závěry judikatury vztahující se ke kupní smlouvě uzavírané při prodeji zboží v obchodě podle občanského zákoníku, a rozsáhlá argumentace dovolatele ke zjištění o začátku a konci běhu záruční doby. Je tomu tak proto, že na řešení těchto otázek odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je pro toto rozhodnutí určující) - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003 (in www.nsoud.cz).
Zjevně bezdůvodná je dovolatelova námitka, podle níž odvolací soud zaujal nesprávný právní názor, že možnost odstoupit od smlouvy pro opakující se vady není opřena o úpravu obchodního zákoníku, ale o dřívější úpravu občanského zákoníku v ustanovení §623, poněvadž z odůvodnění napadeného rozsudku je nepochybné, že na rozdíl od tohoto názoru, jenž je pouze odvolacím soudem citovaným názorem dovolatele, odvolací soud uzavřel, že právní úprava kupní smlouvy obsažená v obchodním zákoníku v ustanovení §409 a násl. je úpravou komplexní, a proto nelze současně aplikovat úpravu podle občanského zákoníku, když sporný závazkový vztah je vztahem mezi podnikateli a nejde přitom o případ podle ustanovení §261 odst. 6 ani §262 odst. 4 obch. zák.
Namítá-li dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje relevantní skutková zjištění, uplatnil tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována.
S tvrzením, že objednávka neobsahovala návrh kupní ceny, a proto nemohly úkony spočívající v dodání zboží a následném zaplacení kupní ceny směřovat k platnému uzavření kupní smlouvy, přichází dovolatel nově až v dovolání, přičemž podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč a celkem činí 12.463,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu