ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2732.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2732/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JOHNSON CONTROLS INTERNATIONAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4 - Chodově, Líbalova 2348/1, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 43871143, zastoupené Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované PECHA a.s. , se sídlem v Praze 4 - Krči, Návršní 8/2030, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26187060, zastoupené JUDr. Daliborem Vaigertem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 151/80, o zaplacení 1 871 393 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 145/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2012, č. j. 1 Cmo 237/2011-461, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 505 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Jiřího Slavíčka.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2011, č. j. 19 Cm 145/2008-443, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 1 704 974,30 Kč, a to s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % p.a. z částky 1 592 012,80 Kč za dobu od 29. února 2008 do 30. června 2008 a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvními dni příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7% bodů, jakož i s úroky z prodlení, které soud prvního stupně přiznal žalobkyni z částek 66 151 Kč a 46 810,50 Kč (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 166 418,70 Kč a ohledně úroků z prodlení přiznaných z částky 1 592 012,80 Kč za období od 1. března 2007 do 28. února 2008 (výrok II.). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tvrdíc, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a řeší předestřenou otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka snáší ze svého pohledu argumenty na podporu ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutími soudů obou stupňů ztotožňuje, podané dovolání označuje za nepřípustné, a proto ho navrhuje odmítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Druhým výrokem napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 166 418,70 Kč, jakož i ohledně úroků z prodlení přiznaných z částky 1 592 012,80 Kč za období od 1. března 2007 do 28. února 2008, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v této části odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalované však není přípustné ani ve zbývající části.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, přičemž takovou otázku nelze dovodit ani z jednotlivých dovolacích námitek. Směřovala-li dovolatelka své výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu, míří tím na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani kritika dovolatelky směřující do posouzení zápočtu pohledávek žalované proti žalobním pohledávkám, neboť odvolací soud řešil otázku předmětného zápočtu žalované v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru o neurčitosti úkonu žalované směřujícího k započtení. Podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) neplatný právní úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20, jakož i na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, jež jsou veřejnosti dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz) , a odvolací soud se od těchto závěrů v souzené věci neodchýlil.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývající části pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 15 820 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3 385 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu