ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3539.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3539/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Wagenhofer, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Na Brabenci 323/16, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40767655, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti žalované RNDr. A. K. , zastoupené Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dusíkova 906/41, o zaplacení částky 1.132.886,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 54/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2012, č. j. 7 Cmo 362/2009-193, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2012, č. j. 7 Cmo 362/2009-193, v části výroku pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně ve výši 85.435,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku pod bodem II se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2012, č. j. 7 Cmo 362/2009-193, se v části výroku pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně ve výši 138.773,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 22 Cm 54/2002-98, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 224.208,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok pod bodem I), co do částek 377.733,- Kč a 530.945,- Kč s úroky z prodlení tam uvedenými žalobu zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázané, že mezi účastníky probíhal obchodní styk jednak formou komisního prodeje, k němuž docházelo na dvou pražských provozovnách žalované, v parfumeriích F. na V. n. a v obchodním domě TESCO, jednak formou přímého prodeje dodávkami zboží do prodejen mimo Prahu. Do komise žalobkyně žalované dodala zboží vyúčtované fakturou č. 210430 na částku 32.713,- Kč, fakturou č. 210539 na částku 60.710,- Kč a fakturou č. 210633 na částku 45.350,- Kč, tj. za cenu v celkové výši 138.773,- Kč, a žalovaná toto zboží prodala, přičemž neprokázala, že by jeho cenu žalobkyni uhradila. Do přímého prodeje žalobkyně žalované dodala zboží vyúčtované fakturou č. 210407 na částku 22.518,- Kč, fakturou č. 210408 na částku 4.911,- Kč, fakturou č. 210453 na částku 24.359,- Kč, fakturou č. 210454 na částku 11.047,- Kč, fakturou č. 210573 na částku 10.150,- Kč a fakturou č. 210494 na částku 12.450,- Kč, tj. za cenu v celkové výši 85.435,- Kč, přičemž žalovaná ani zaplacení této ceny neprokázala. Za prokázané pak soud prvního stupně nevzal dodání zboží do komisního prodeje vyúčtované fakturou č. 210723 na částku 377.733,- Kč a dodání zboží v rámci přímého prodeje vyúčtované zbývajícími fakturami v úhrnné výši 530.945,- Kč.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 7 Cmo 362/2009-144, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku pod bodem III jej potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně uzavření kupní smlouvy opírala o dohodu ze dne 10. listopadu 1999, a zopakoval touto dohodou dokazování, přičemž zjistil, že jako dodavatel je v ní řádně označena žalobkyně, zatímco jako odběratel je uvedena FAnn a. s., u ní je razítko s označením žalované a dohoda je za takto označenou žalovanou podepsána Ing. K., který je však v záhlaví uveden jako zástupce firmy FAnn a. s., a že listina obsahuje ujednání o tom, že „nezaplacené zboží zůstává majetkem firmy Wagenhofer, spol. s r. o.“ a že „FANN poskytne Wagenhofer, spol. s r. o. jednou měsíčně statistiku prodaného zboží v kusech, popř. v Kč v jednotlivých prodejnách“. Podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že dohoda byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, dohoda postrádá základní náležitosti kupní smlouvy (bližší specifikaci zboží a určení ceny nebo úmysl cenu neurčit) a uvedené ujednání je nejen v rozporu se základními náležitostmi kupní smlouvy (se závazkem prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo), ale ve svém důsledku potvrzuje obranu žalované, že mezi účastníky šlo vždy o dodávky a prodej zboží v režimu komisního prodeje. Odvolací soud doplnil dokazování předávacími protokoly, z nichž zjistil, že v období od 9. října 2000 do 28. listopadu 2000 žalovaná žalobkyni vrátila a žalobkyně převzala neprodané zboží z provozoven žalované v O., ve Z., v O., v T., v P., v B. a v P. Na základě toho dovodil, že žalobkyně nejen do provozoven, o nichž to tvrdila, ale do všech dalších provozoven žalované dodávala zboží do komisního prodeje, čímž měl současně za vyvrácené tvrzení žalobkyně, že mezi účastníky byla uzavřena, byť ústní formou, kupní smlouva. Žalobu v části požadující zaplacení ceny zboží z titulu kupní smlouvy proto posoudil jako nedůvodnou, aniž se zabýval přezkumem zjištění soudu prvního stupně stran toho, zda bylo zboží dodáno.
Odvolací soud dále konstatoval, že komisionářská smlouva ze dne 16. listopadu 1999 se sice měla vztahovat pouze k prodejně na V. n. v P., zákon však nestanoví povinnost uzavřít komisionářskou smlouvu v písemné formě. Zdůraznil, že k movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má vlastnické právo komitent do doby, než je nabude třetí osoba, a dovodil, že žalobkyně ke svému tvrzení, podle něhož žalovaná provedla vyúčtování prodaného zboží za měsíce květen, červen a červenec 2001, nepředložila žádný důkaz, přičemž ve sporu proti společnosti Glamour, a. s., se domáhá plnění z komisionářské smlouvy na základě vyúčtování provedeného touto společností za měsíce červen a červenec 2001 ohledně zboží prodaného v prodejnách v P. na V. n. a v obchodním domě TESCO. Neprokázala tedy existenci vyúčtování prodaného zboží provedeného žalovanou a rovněž neprokázala, že to byla žalovaná, kdo provozoval tyto prodejny, naopak svým tvrzením a důkazy předloženými v uvedeném sporu tuto skutečnost vyvrátila. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala nárok na zaplacení ceny zboží, které podle jejího tvrzení žalovaná prodala a vyúčtovala, a neprokázala ani důvodnost nároku na zaplacení ceny dalšího zboží, jež mělo být žalované dodáno, neboť ohledně něho ani netvrdila, že došlo k jeho prodeji třetím osobám; takovéto zboží zůstává ve vlastnictví žalobkyně. Protože - jak odvolací soud doslova uvedl - důsledkem komisionářské smlouvy je skutečnost, že zboží, jehož vlastnictví nenabyla třetí osoba, zůstává stále ve vlastnictví komitenta (žalobkyně), není žalobkyně legitimována k tomu, aby se domáhala proti žalované jeho ceny z důvodu vzniku bezdůvodného obohacení; ke zvýšení jejích aktiv na úkor žalobkyně nedošlo. Odvolací soud proto neshledal žalobu důvodnou ani v části požadující zaplacení ceny zboží dodaného na základě komisionářské smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve vztahu k měnícímu výroku pod bodem I napadeného rozhodnutí opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a argumentujíc zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, aniž to výslovně uvedla, prosazovala závěr o přípustnosti dovolání též ve vztahu k potvrzujícímu výroku pod bodem II podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti oběma napadeným výrokům žalobkyně odůvodnila tím, že řízení před soudy nižších stupňů bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) a b)]. Ve vztahu k výroku pod bodem II též namítla, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k přechodným ustanovením v článku II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a z pozdější doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 6303].
Všechny v tomto řízení žalobkyní uplatněné nároky pocházejí podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu ze závazkových vztahů mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti (srov. §261 odst. 1 obch. zák.), takže předmětný spor je z hlediska procesního věcí obchodní (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo č. 4, ročník 2000, str. 28, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2807/2009, uveřejněné v Souboru pod číslem C 7796).
V rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přiznávající žalobkyni částku 85.435,- Kč z titulu nároku na zaplacení kupních cen prodaného zboží (22.518,- Kč, 4.911,- Kč, 24.359,- Kč, 11.047,- Kč, 10.150,- Kč a 12.450,- Kč), by bylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, leč není přípustné vzhledem k ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ani tato úhrnná částka, natož pak v ní zahrnuté částky vyjadřující výši jednotlivých samostatných nároků s odlišným (samostatným) skutkovým základem, jež měly podle závěrů soudu prvního stupně vzniknout na základě jednotlivých kupních smluv, uzavíraných formou konkludentní akceptace jednotlivých objednávek (dodáním objednaného plnění), nepřesahují limit stanovený v §273 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Též v části potvrzujícího výroku pod bodem II napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o nárocích v celkové výši 530.945,- Kč s úrokem z prodlení, odvolací soud rozhodoval o povinnosti k zaplacení úhrnné částky sestávající z položek ve výši od 691,- Kč do 37.165,- Kč, představujících nároky se samostatným skutkovým základem, jež vznikly (pokud se tak stalo) na základě jednotlivých smluv, nerozhodno zda kupních či komisionářských, uzavíraných rovněž formou konkludentní akceptace jednotlivých objednávek. Při samostatném posouzení přípustnosti dovolání u každého z těchto nároků nelze než uzavřít, že i proti této části rozhodnutí odvolacího soudu je přípustnost dovolání vyloučena u stanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jinak je tomu s přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 138.773,- Kč, jejíhož zaplacení se domáhala z titulu nároku na vydání toho, co bylo získáno při komisním prodeji jejího zboží na základě komisionářské smlouvy ze dne 16. listopadu 1999 a jejího dodatku, neboť nelze dovodit, že se i v tomto případě jedná o úhrnnou sumu zahrnující jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem o výši nepřesahující 100.000,- Kč. Předmětem závazku komisionáře podle této smlouvy byla trvalá činnost (srov. §590 obch. zák.), cena zboží prodaného v jednotlivých měsících účtovaná na jejím základě tedy nemá povahu nároků se samostatným skutkovým základem. Limit stanovený v §273 odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu nevylučuje. Protože napaden je výrok měnící, dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Limit stanovený v §273 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nevylučuje přípustnost dovolání ani proti rozsudku odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku pod bodem II, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení ceny zboží dodaného (dle žalobních tvrzení) do komisního prodeje ve výši 377.733,- Kč, jež byla vyúčtována fakturou č. 210723 ze dne 10. září 2001, neboť tu ve skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů ani v žalobních tvrzení není podklad pro závěr, že se jedná o úhrnnou sumu zahrnující jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem o výši nepřesahující 100.000,- Kč. Protože však dovolání proti této části potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (napadeným výrokem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o tomto nároku stejně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 9. června 2006, č. j. 22 Cm 30/2002-460), může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241 odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
K té části potvrzujícího výroku pod bodem II, jíž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na zaplacení ceny zboží dodaného do komise, vyúčtované fakturou č. 210723, se z právních otázek vymezených dovolatelkou podle jejich obsahu vztahuje toliko otázka, „zda lze žalobou uplatnit nárok na zaplacení kupní ceny zboží dodaného v komisi z titulu komisionářské smlouvy nebo z titulu bezdůvodného obohacení, pokud není postaveno na jisto, zda zboží je nadále v držení komisionáře či bylo prodáno, případně zlikvidováno a toto zboží je již nepoužitelné, neboť uplynula expirační doba“. Ponechme stranou, že takový nárok bezpochyby uplatnit lze, neboť žalobou lze uplatnit jakýkoliv nárok; jde o realizaci ústavou zaručeného práva na soudní ochranu. Dovolatelka, byť se jí to nezdařilo vyjádřit, hodlala zřejmě položit otázku, zda lze takový nárok uplatnit úspěšně, tedy zda komisionáři – za uvedených skutkových okolností - takový nárok náleží. Ani takováto otázka však zásadní význam napadeného rozhodnutí (v příslušné jeho části) nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Závěr o tom, že nárok na zaplacení ceny tohoto dalšího do komise dodaného zboží dovolatelce nevznikl, odvolací soud založil na argumentu, že dovolatelka ohledně tohoto zboží ani netvrdila, natož pak prokázala, že došlo k jeho prodeji třetím osobám, a že takovéto zboží zůstává ve vlastnictví dovolatelky. Právní závěry odvolacího soudu, kdo je stran příslušné skutkové otázky nositelem břemene tvrzení a důkazního břemene a jaké jsou procesní důsledky neunesení těchto břemen, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, svazek 7, ročník 1998, na straně 372, rozsudek ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86 a rozsudky ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Argumentace uplynutím respirační doby nemá oporu ve skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů; ten v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud je jím vázán.
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže vést ani dovolatelkou prosazovaný právní názor, podle něhož „pokud by zboží dodané do komise zůstalo v držení žalované, pak by dovolatelce vznikl nárok na jeho úhradu (na úhradu jeho ceny) z titulu bezdůvodného obohacení (žalovaná měla prokazatelně zboží ve svém vlastnictví a mohla s ním nakládat, včetně prodeje, nicméně žalobkyni zboží nevrátila ani nezaplatila jeho cenu)“. Právní posouzení odvolacího soudu, jenž tento názor neakceptoval, je totiž i v této otázce v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi ze zásady, že nástrojem, který má k dispozici vlastník, jehož věc je neprávem zadržována, je žaloba na vydání věci podle ustanovení §126 odst. 1 o. s. ř., přičemž jedním z předpokladů úspěšnosti této žaloby (tzv. vindikační) je okolnost, že žalovaný věc ke dni rozhodnutí soudu skutečně drží. Pouze v případě, že tomu tak není, neboť věc byla zničena nebo zcizena, takže žaloba na její vydání nepřichází v úvahu, může se vlastník domáhat peněžní náhrady, a to z titulu náhrady škody podle ustanovení §420 občanského zákoníku (srov. např. rozsudky ze dne 16. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1546/97, a ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, a usnesení ze dne 30. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu v této části zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu přípustné není.
Dovolání je tedy přípustné pouze proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 138.773,- Kč z titulu nároku na vydání toho, co bylo získáno při komisním prodeji jejího zboží.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v této části z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zároveň zkoumal, zda řízení předcházející této části rozhodnutí není zatíženo vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dospěl přitom k závěru, že v části, v níž je dovolání přípustné, je též důvodné.
Soud prvního stupně učinil svá skutková zjištění, že zboží vyúčtované fakturami č. 210430, č. 210539 a č. 210633 žalobkyně žalované do komise dodala a že žalovaná toto zboží prodala, především (jak výslovně zdůraznil) „z podkladů vyhotovených žalovanou nebo s. r. o. Glamour (z provedeného dokazování vyplynulo určité personální propojení těchto dvou subjektů), které byly označeny jako vyúčtování prodeje“. Poznatek, že zboží bylo fakturováno na základě vyúčtování prodeje, které prováděla „žalovaná, event. s. r. o. Glamour“, soud prvního stupně získal též ze svědeckých výpovědí J. M., J. S. a B. Z. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by odvolací soud podrobil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně přezkumu a s jakým výsledkem. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně o tvrzeném vyúčtování nepředložila žádný důkaz, aniž vysvětlil, z jakých důvodů dospěl v této otázce k jiným závěrům než soud prvního stupně (v čem shledal postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů chybným). V tomto ohledu je jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů (srov. §211 a §157 odst. 2 o. s. ř.) nepřezkoumatelné. Závěr o tom, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci tvrzeného vyúčtování, opřel toliko o poznatek z jeho úřední činnosti, že žalobkyně nárok zčásti totožný uplatnila žalobou (neznámo s jakým výsledkem) též proti společnosti Glamour, a. s., a o důkazy v onom řízení předložené, jež však jakkoliv blíže nespecifikoval. Postupoval přitom, jako by tu žádného dokazování před soudem prvního stupně nebylo.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), k jiným (odlišným) skutkovým zjištěním však může dospět pouze za předpokladu, že zopakuje důkazy, na nichž soud prvního stupně svá skutková zjištění založil (§213 odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Nejvyšší soud se přitom ve své rozhodovací praxi přiklání k názoru, že důkaz listinou s ohledem na jeho povahu není třeba opakovat (srov. závěry rozsudku ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a shodně např. rozsudky ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 6. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 228/2005, ze dne 27. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 2363/2006, ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009), i s takovým důkazem se však musí odvolací soud vypořádat, tak aby dostál povinnosti, jež mu ukládá ustanovení §211 ve spojení s §132 o. s. ř., totiž hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala vyúčtování prodeje, a vytkla tomuto soudu porušení ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., jsou tedy důvodné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení pravidel pro zjišťování skutkového stavu věci jsou vadami řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tedy ve vztahu k uvedené části měnícího výroku ve věci samé uplatněn opodstatněně.
Řízení před odvolacím soudem je postiženo ještě další vadou, dovoláním neuplatněnou. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí v přezkoumávané části na závěru o neunesení důkazního břemene, aniž předtím (jak vyplývá z obsahu spisu) dovolatelce přítomné při odvolacím jednání bezvýsledně poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. (podle něhož zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy), pak tož v tomto ohledu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59) a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Dlužno podotknout, že Ústavní soud takové procesní pochybení shledává ve své rozhodovací praxi za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněný pod číslem 21/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný pod číslem 44/2005 téže Sbírky, a nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, uveřejněný pod číslem 177/2006 tamtéž).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku o věci samé pod bodem I, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně ve výši 138.773,- Kč, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve zbývající části pak Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §245 ve spojení s §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu