ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3543.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3543/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. V. K. , zastoupeného JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalované RELIA s.r.o. , se sídlem v Liberci, ul. 8 března 12/3, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 46711333, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, o 72 817 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 96/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. dubna 2012, č. j. 73 Co 292/2011-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. dubna 2011, č. j. 20 C 96/2009-173, tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 61 573 Kč, smluvní pokuty a úrok z prodlení z částek 51 750 Kč, 5 802 Kč a 4 021 Kč ve výši a za období specifikovaná ve výroku rozhodnutí (výrok I.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení provize, smluvních pokut a úroku z prodlení z částek, ve výši a za období dle specifikace ve výroku rozhodnutí, vše ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi podnikateli podle §652 a násl. obchodního zákoníku), v níž měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o několika nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem (konkrétně o provizi ve výši 61 573 Kč a o smluvních pokutách a úroku z prodlení z částek 51 750 Kč, 5 802 Kč a 4 021 Kč). Vzhledem ke skutečnosti, že měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích žalobce s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě všech odvolacím soudem přiznaných jednotlivých částek bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu