ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4083.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4083/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti žalovanému I. M. , o zaplacení částky 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 327/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2011, č. j. 28 Co 256/2008-308, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 6 C 327/2005-148, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 420.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává.
S ohledem na námitky žalovaného se odvolací soud zabýval splněním předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný tvrdil, že v době doručování zásilky obsahující předvolání k jednání před soudem prvního stupně se na adrese, na kterou mu bylo předvolání doručováno, nezdržoval. Odvolací soud provedl dokazování doručenkami na č. l. 89 a 140 spisu, zprávou Policie České republiky o šetření pobytu žalovaného a o nemožnosti předvedení svědka L. K., u něhož měl žalovaný v rozhodné době bydlet, k výslechu z důvodu neznámého pobytu svědka. Z obsahu doručenky na č. l. 89 spisu zjistil, že touto písemností doručoval soud prvního stupně žalovanému žalobu na adresu H. a že poštovní doručovatelka na obálku zazmenala, že adresát se odstěhoval. Z doručenky na č. l. 140 spisu zjistil, že soud prvního stupně předvolal žalovaného k jednání konanému 27. listopadu 2007, přičemž tato písemnost byla zasílána na adresu U. C. v H. a uložena na poště 24. října 2007. Z výpisu o evidovaném místě pobytu žalovaného zjistil, že žalovaný má od 10. října 2002 evidovánu adresu H., M. n., což je ohlašovna Městského úřadu v H. Z archivních údajů přitom plyne, že žalovaný měl od 27. ledna 2000 do 27. ledna 2005 evidován přechodný pobyt na adrese S.-M., N. P.. Odvolací soud uzavřel, že adresa, na niž soud prvního stupně doručoval předvolání k jednání, není adresou žalovaného evidovanou v centrální evidenci obyvatel.
S odkazem na ustanovení §46 odst. 1 a 5 o. s. ř., ve znění účinném v době doručování žaloby a předvolání k jednání, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovanému nebyla řádně doručena ani žaloba do vlastních rukou, ani předvolání k jednání konanému 27. listopadu 2007. Námitka žalovaného, že se na adrese, kam mu bylo zasíláno předvolání k jednání, jež není adresou jeho bydliště, v době doručování reálně nezdržoval, nebyla vyvrácena, a proto nelze považovat doručení za účinné. S ohledem na tyto skutečnosti nebyly splněny všechny zákonné podmínky nezbytné pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o nesplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, maje za to, že se odvolací soud důkladně nezabýval otázkou, zda podle tehdy platné úpravy mohlo být žalovanému doručováno fikcí, a pokud ano, zda takovýto způsob doručování neodporuje zákonným požadavkům kladeným ustanovením §153b o. s. ř. pro vydání rozsudku pro zmeškání. Zdůrazňuje, že předvolání k prvnímu jednání, při kterém může být vydán rozsudek pro zmeškání, jako písemnost určenou do vlastních rukou adresáta, lze doručit též uložením. Při náhradním doručení písemnosti uložením platí, že účastník řízení, který si zásilku do dne, kdy nastala fikce doručení, nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce nastala. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu toto rozhodující zjištění, tedy zda bylo žalovanému doručeno uložením či nikoliv, zcela absentuje.
Pro hodnocení tvrzení žalovaného, že se v rozhodné době na adrese U. C. v H. nezdržoval, nebyly provedeny (ani navrženy) žádné důkazy, a proto nelze mít za prokázané, že žalovanému nebylo doručeno v souladu se zákonem.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že založil své rozhodnutí na dvou důvodech, pro které soud prvního stupně neměl ve věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Jedním z těchto důvodů je skutečnost, že žalovanému nebyla řádně do vlastních rukou doručena žaloba, jak vyžaduje ustanovení §153b odst. 1 věta první o. s. ř. Tento závěr je zároveň důvodem, který obstojí samostatně jako důvod měnícího rozhodnutí soudu prvního stupně, že rozsudek pro zmeškání se nevydává, protože jde o jednu ze zákonných podmínek pro jeho vydání, jež musí být splněny kumulativně. Jestliže dovolatel správnost tohoto závěru v dovolání nenapadá (a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením, jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), nemohlo by se ani jím navrhované řešení otázky doručení předvolání k prvnímu jednání ve věci uložením projevit v odlišném rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy dovolacího soudu je rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu k datu 23. října 2007, kdy soud prvního stupně podal k poštovní přepravě předvolání pro žalovaného k jednání konanému dne 27. listopadu 2007, při němž rozhodl rozsudkem pro zmeškání.
Z ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. se podává, že zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně 30 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Podle ustanovení §46 odst. 1 o. s. ř. písemnost určenou fyzické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje. Jestliže o to fyzická osoba požádá, soud předá písemnost k doručení na adresu jiného místa v České republice, kterou mu sdělila; to neplatí, nemůže-li jí být písemnost v označeném místě doručena způsobem předepsaným tímto zákonem.
Z ustanovení §46 odst. 3 věty první o. s. ř. vyplývá, že nebyla-li fyzická osoba zastižena na adrese uvedené v odstavci 1 a písemnost jí nebyla doručena ani na jiném místě, doručující orgán písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, uloží.
Podle ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. byla-li písemnost doručována v místě, které není vedeno podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, ledaže fyzická osoba požádala o doručování na adresu tohoto místa nebo je jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako jiné místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, nebo ledaže se prokáže, že se na tomto místě zdržovala v den, kdy nebyla zastižena, popřípadě kdykoli v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
Podle ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř. byla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni (odstavec 1), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
Z ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. plyne, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.
Otázkou účinnosti náhradního doručení písemnosti podle ustanovení občanského soudního řádu v rozhodném znění se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 1056/09 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V něm dovodil, že v případě náhradního doručování je ustanoveními občanského soudního řádu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. října 2002 (N 115/28 SbNU 9)].
V projednávané věci vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu, že soud prvního stupně žalovanému nejprve doručoval na adresu, kterou zjistil z podané žaloby, a následně na adresu U. C., H. (jako na jednu z adres, na kterých by se podle sdělení Policie České republiky mohl žalovaný zdržovat, srov. č. l. 121 spisu). V obou případech tedy nešlo o adresu, kterou by žalovaný soudu sdělil či označil jako místo, kam mu mají být písemnosti doručovány, a nešlo ani o adresu vedenou podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), na nějž ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. odkazovalo. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že nastaly okolnosti, které zákon spojuje s následkem neúčinnosti uložení. Uložení písemnosti by za této situace bylo možné považovat za účinné jen tehdy, pokud by bylo prokázáno, že se žalovaný na této adrese přesto ve stanovených dnech zdržoval. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost prokázána nebyla (resp. nebylo možné ji prokázat), jak je patrno ze spisu, uložení písemnosti na poště nemohlo být účinné. Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, když žalovanému nebylo řádně doručeno předvolání k prvnímu jednání ve věci, za souladný s ustálenou judikaturou (srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. IV. ÚS 2687/10 a ze dne 3. září 2009, sp. zn. III. ÚS 1452/08, in www.usoud.cz).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu