ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4290.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4290/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem ve Štramberku, Drážné 934, proti žalovanému M. J. , zastoupenému JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, o zaplacení 276 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 67/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2011, č. j. 4 Cmo 85/2011-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil (v pořadí druhý ve věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2010, č. j. 11 Cm 67/2007-220 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Dovolatelka, opírajíc přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně podílu na zisku v rozsahu 185 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč, přičemž jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Je tomu tak proto, že napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím, nýbrž potvrzujícím, neboť odvolací soud, byť z jiného důvodu, dospěl ke stejnému právnímu závěru o neplatnosti smlouvy o tichém společenství jako soud prvního stupně, tedy práva a povinnosti účastníků, která jsou předmětem sporu, nevymezil odlišně od soudu prvního stupně (srov. shodně právní závěry Nejvyššího soudu v usnesení publikovaném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále například v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde (soud prvního stupně rozhodl v pořadí prvním rozsudkem ve věci ze dne 17. ledna 2007, č. j. 22 C 283/2005-69, stejně jako shora označeným druhým rozsudkem ve věci stejně – zamítl žalobu) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Dovolatelkou vymezenou otázku neplatnosti části právního úkonu (ujednání o nepeněžitém vkladu) nepovažuje Nejvyšší soud za otázku zásadního právního významu, neboť ji odvolací soud řešil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. shodně například právní závěry v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006 a ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008). Skutečnosti namítané dovolatelkou (že žalovaný v průběhu celého řízení popíral důležitost informací předaných žalobkyní i samotné poskytnutí know-how, čímž dal zřetelně najevo, že pokud nějaké informace, které by bylo možné považovat za know-how, obdržel, neměly pro jeho podnikání význam) jsou pro posouzení oddělitelnosti části právního úkonu od jeho ostatního obsahu ve smyslu ustanovení §41 občanského zákoníku nerozhodné. Kromě toho dovolatelka pominula, že ujednání o nepeněžitém vkladu ovlivňuje i další ujednání smlouvy (například její článek V.). Nepřípadný je též dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 32 Odo 688/2005, neboť poskytnutí znalostí v oblasti provozování kasina nebylo v této věci sjednáno jako nepeněžitý vklad tichého společníka.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu