ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.502.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 502/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CHALIŠ spol. s r. o. , se sídlem v Táboře - Klokotech, kpt. Jaroše 425, identifikační číslo osoby 42360412, zastoupené JUDr. Bohumírem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 531/12, proti žalované RABMER - sanace potrubí, s.r.o. , se sídlem v Soběslavi, Rašínova 422, PSČ 392 01, identifikační číslo osoby 60647418, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 237/38, o 3 368 984 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1977/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 1 Cmo 145/2011-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 13 Cm 1977/2009-186, uložil žalované zaplatit žalobkyni 3 368 984 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou údaje, týkajícího se počátku běhu lhůty, od které počínají běžet úroky z prodlení, ohledně něhož ho změnil tak, že úroky z prodlení (jinak specifikované v napadeném rozsudku) počínají běžet od 17. srpna 2009 (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka snáší ze svého pohledu argumenty na podporu jí ohlášených důvodů a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalované není přípustné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé rozhodnutím potvrzujícím s výjimkou rozhodnutí o úrocích prodlení, ohledně nichž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že je žalobkyni nepřiznal za dobu od 17. srpna 2008 do 16. srpna 2009. Tuto měnící část rozsudku odvolacího soudu (ve prospěch dovolatelky) dovolatelka nenapadla; i když výslovně neuvedla, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá, je z vylíčení uvedených dovolacích důvodů zřejmé, že své námitky směřuje proti jeho potvrzující části včetně rozhodnutí o nákladech řízení (pokud by dovolatelka brojila i proti uvedené měnící části rozsudku odvolacího soudu, šlo by v tomto rozsahu o dovolání subjektivně nepřípustné).
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (jak tomu bylo i v souzené věci), může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Výtka dovolatelky, že závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně vyplývající z §544 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve spojení s §548 odst. 2 obch. zák. konvenuje přiznanému nároku, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilá vymezit otázku zásadního právního významu již proto, že tato její výhrada je podřaditelná pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani námitka dovolatelky, že ji soud prvního stupně ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil a odvolací soud toto jeho opomenutí nenapravil. Je tomu tak proto, že tato kritika nesprávnosti procesního postupu soudů, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzená vada nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v souzené věci nenastala, neboť dovolatelka v rámci námitky vady řízení žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka dovolatelky, že odvolací soud právně pochybil, založil-li své rozhodnutí na nesprávném právním názoru, že listina o uznání závazku prokazuje buď sama nebo ve spojení s jinými existenci uznávaného závazku, neboť odvolací soud řešil otázku uznání závazku v souladu s konstantní soudní judikaturou (srov. např. právní závěry v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 2425/2002 a ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004). Na části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterou dovolatelka podrobuje kritice, že „Z toho, že uznání závazku konstitutivní účinky nemá, nelze dovozovat, že jím ohledně samotné existence uznávaného závazku není prokázáno vůbec nic. V tomto smyslu je nutno samotné uznání hodnotit jako každý jiný důkaz, ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy a ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř.“, neshledává Nejvyšší soud nic nesprávného (srov. §133 o. s. ř.), resp. rozporného s dosavadní judikaturou. Nesprávné je naopak východisko, na němž dovolatelka staví svůj názor o vyvrácení právní domněnky dle §323 odst. 1 obch. zák., totiž že „závazek z faktur“ nevznikl. Je tomu tak proto, že faktura nemůže být důvodem vzniku závazku, a proto žádný závazek z faktur vzniknout nemůže.
Žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. dovolatelka nevymezuje ani při polemice se závěrem odvolacího soudu o zániku závazků z písemné smlouvy pro následnou nemožnost plnění. Zakládá-li totiž v tomto směru svou argumentaci na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu, nezpochybňuje tím ve skutečnosti jeho právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkového stavu, čímž míří na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však – jak již bylo vysvětleno výše – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou otevřít rovněž námitky dovolatelky směřující do posouzení její obrany proti žalobnímu nároku. Dovolatelka totiž ani v tomto případě neformuluje otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., zakládá-li své výhrady zčásti na zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně splatnosti jejích nároků na smluvní pokutu a náhradu škody a jestliže pomíjí, že povinnosti, za jejichž porušení měly její nároky vzniknout, by mohla založit pouze smlouva, která by v době porušení těchto povinností nadále trvala. Navíc ani pro mylný názor dovolatelky o tom, že pořadí pohledávek žalobkyně, na které dovolatelka započítávala své pohledávky, určuje žaloba, není žádná opora v hmotném či procesním právu.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývající části pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu