ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.654.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 654/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nemocnice s poliklinikou Karviná – Ráj, příspěvkové organizace, se sídlem v Karviné, Ráj, Vydmuchov 399/5, PSČ 734 01, identifikační číslo osoby 00844853, zastoupené JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem, se sídlem v Karviné, Ciolkovského 282/24, PSČ 734 01, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1.739.099,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 275/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 23 Co 326/2010-149, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 23 Co 326/2010-149, v té části výroku ve věci samé pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. března 2010, č. j. 17 C 275/2009-122, v části výroku o věci samé pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 500.408,20 Kč s úrokem z prodlení, odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 23 Co 326/2010-149, v té části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. března 2010, č. j. 17 C 275/2009-122, v části výroku o věci samé pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 1.238.691,06 Kč s úrokem z prodlení, v měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně pod bodem I a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. března 2010, č. j. 17 C 275/2009-122, v části výroku o věci samé pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 1.238.691,06 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 348/2007 domáhala po žalované zaplacení částky 5.409.203,77 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 12. srpna 2009 vyloučil část uplatněných nároků v souhrnné výši 1.739.099,26 Kč s úrokem z prodlení k samostatnému projednání; řízení ohledně těchto nároků bylo poté u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 17 C 275/2009. Jeho předmětem je nedoplatek paušální úhrady za zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované v 1. pololetí roku 2006 v částce 1.238.691,06 Kč a nedoplatek úhrady za mimořádně nákladnou péči na jednoho pacienta ve výši 500.408,20 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 17 C 275/2009-122, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.739.029,26 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok pod bodem I) a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně, jež je nestátním zdravotnickým zařízením, poskytovala na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené dne 9. srpna 2001 v letech 2005 a 2006 zdravotní péči pojištěncům žalované. Žalovaná proplatila žalobkyni zdravotní péči za 1. čtvrtletí roku 2006 podle vyhlášky č. 550/2005 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 101/2006 Sb., ve výši 72.840.560,01 Kč. Pokud by byla zdravotní péče za toto období proplacena podle vyhlášky č. 550/2005 Sb. v novelizovaném znění, činila by úhrada 74.079.251,08 Kč, rozdíl tedy činí 1.238.691,06 Kč. Žalobkyně v 1. pololetí 2005 vykázala mimořádně nákladnou péči na jednoho z pacientů. Žalovaná provedla v srpnu 2006 kontrolu poskytování zdravotní péče v tomto pololetí a následně vyúčtované plnění za tohoto mimořádně nákladného pacienta snížila o částku 500.408,20 Kč. O tuto částku se pak zpětně snížila úhrada v referenčním období, tj. v 1. pololetí 2005, a žalovanou tak byla uznána mimořádně nákladná péče na tohoto pacienta ve výši 1.549.585,35 Kč. Žalovaná však tuto skutečnost opomněla promítnout do vzorce stanoveného vyhláškou č. 550/2006 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb. pro výpočet úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. pololetí 2006.
V otázce, zda je při výpočtu maximální výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči za celé 1. pololetí roku 2006 nutno postupovat podle vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění novely provedené vyhláškou č. 101/2006 Sb., soud prvního stupně dospěl s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 30 Co 479/2009-89, ke kladné odpovědi. Dovodil, že tato vyhláška ve znění před novelou i po ní v ustanovení §6 odst. 6 písm. b) stanoví, že „poskytuje zdravotní pojišťovna měsíční platby zdravotnickému zařízení, a tyto je třeba právně posoudit jako zálohu na konečné období. Výše maximální úhrady se pak posuzuje až po ukončení hodnoceného období, tj. podle vyhl. 550/2005 Sb. ve znění vyhl. 101/2006 Sb.“. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že „novelizace vyhl. není nepřípustnou retroaktivitou s ohledem na princip zálohových plateb nastavených v ust. §6 cit. vyhl.“, paušální úhrada pro 1. čtvrtletí roku 2006 měla být vypočtena podle násobitele 1,05, nikoliv 1,03, a žalovaná je povinna rozdíl ve výši 1.238.691,06 Kč žalobkyni doplatit.
Dále soud prvního stupně dovodil, že snížení výše mimořádně nákladné zdravotní péče v referenčním období o částku 500.408,20 Kč se při dosazení do vzorce stanoveného vyhláškou č. 550/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb. mělo projevit navýšením úhrady za 1. pololetí 2006, přičemž nárůst objemu je stanoven jako rozdíl mezi uznanou mimořádně nákladnou zdravotní péčí poskytnutou v 1. pololetí 2006 a péčí vyúčtovanou zdravotním zařízením za 1. pololetí 2005, zaslanou zdravotní pojišťovně do konce listopadu 2005 a touto pojišťovnou uznanou (bez uvedení lhůty). Argumentaci žalované, že tato péče musí být zdravotní pojišťovnou uznána též do konce listopadu 2005, soud prvního stupně odmítl jako nepřípustně extenzivní výklad citované vyhlášky.
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyni se právo na jejich náhradu nepřiznává (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správným shledal též jeho právní posouzení. Zdůraznil, že – stejně jako v usnesení sp. zn. 30 C 479/2009 – vychází ze závěru, že výpočet maximální výše úhrady pro celé 1. pololetí roku 2006 postupem podle vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění novely provedené s účinností od 1. dubna 2006 vyhláškou č. 101/2006 Sb. není nepřípustnou retroaktivitou, „kdy teprve v průběhu zúčtovacího období zákonodárce upravil konečnou výši pro doúčtování poskytnutých záloh a kdy v době vyúčtování k datu 30. 11. 2006 je nutno postupovat podle tehdy účinného předpisu, tj. podle vyhl. č. 101/2006 Sb.“.
Správným odvolací soud shledal též uložení povinnosti k úhradě částky 500.408,20 Kč, vzhledem k tomu, že žalovaná nikterak nezpochybňovala rozsah mimořádně nákladné zdravotní péče v referenčním období, kterou neproplatila zdravotnickému zařízení, a kdy nebylo shledáno oprávnění provádět regulaci v závislosti na rozsahu poskytované péče.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a v němž uplatnila dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Napadené rozhodnutí dovolatelka shledala zásadně významným po právní stránce pro řešení otázky, jak mělo být postupováno při výpočtu výše úhrady zdravotnickému zařízení za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované v 1. pololetí roku 2006 a úhrady mimořádně nákladné péče v tomto období. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil aplikaci vyhlášky č. 550/2005 Sb. v těchto dvou otázkách.
Dovolatelka poukázala na to, že ke změně vyhlášky č. 550/2005 Sb. vyhláškou č. 101/2006 Sb. došlo v průběhu tzv. úhradového období s účinností od 1. dubna 2006, přičemž novela neobsahovala přechodná ustanovení; novelizací došlo k podstatné změně úhradového mechanismu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu argumentovala, že v případě střetu staré a nové právní úpravy se uplatní princip nepravé retroaktivity. Tvrdila, že nároky na úhradu zdravotní péče poskytnuté v 1. čtvrtletí 2006 vznikly v okamžiku poskytnutí zdravotní péče, tedy ještě za účinnosti vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění před novelou, z čehož dovozuje, že ústavně konformním, respektujícím zákaz pravé retroaktivity je jedině takový výklad, že úhrada zdravotní péče poskytnuté v 1. čtvrtletí 2006 má být provedena podle úpravy účinné v tomto období, tedy podle vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění účinném do 31. března 2006, a pouze úhrada péče poskytnuté ve 2. čtvrtletí 2006 má být vypočtena podle vyhlášky č. 550/2005 Sb. v novelizovaném znění. Zdůraznila, že platby úhrad za poskytnutou zdravotní péči zasílá zdravotnickým zařízením měsíčně a platby, které poskytla před novelou, nemohou být novelizovanou vyhláškou se zpětnou účinností změněny.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 31. ledna 2011 označila další jednání ve věci samé za bezpředmětné, protože žalovaná povinnost uloženou jí napadeným rozhodnutím v plném rozsahu splnila; k obsahu dovolacích námitek přitom stanovisko nezaujala.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání netrpí vadami, pro něž by nebylo způsobilé zahájit dovolací řízení.
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. určuje, že v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu tohoto ustanovení nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, z nichž dovolatel dovozuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a spatřuje v nich naplnění určitého dovolacího důvodu, pak není (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí tak není možno přezkoumat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod číslem 31, které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu a jehož závěry Ústavní soud v usnesení ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 254/05, shledal ústavně korektními).
Dovolatelka zcela nepochybně napadla dovoláním též tu část výroku odvolacího soudu, jíž byla žalobkyni přisouzena částka 500.408,20 Kč s úrokem z prodlení, vztahující se k nedoplatku úhrady za mimořádně nákladnou péči. Své výhrady v tomto ohledu však omezila na pouhou, jakkoliv blíže nespecifikovanou námitku, že soudy v této otázce nesprávně posoudily aplikaci vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006. Konkrétní polemickou argumentaci zpochybňující správnost právního posouzení odvolacího soudu v této otázce Nejvyšší soud v dovolání nenalezl.
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Jde o lhůtu propadnou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3540). Nejvyšší soud proto výrokem pod bodem I dovolání v příslušné jeho části podle ustanovení §243c odst. 1 ve spojení s §43 odst. 2 větou první o. s. ř. odmítl.
Stran zbývající části dovolání, jež nedostatkem předepsaných náležitostí postižena není, se po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241 odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce a tudíž dovolání přípustným, neboť dovolatelkou zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu, v němž je proti němu dovolání přípustné, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné, neboť dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Právní teorie i rozhodovací praxe soudů rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost se jedná tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost, která jedině je z hlediska požadavků na právní stát akceptovatelná (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. května 1995, uveřejněný pod číslem 164/1995 Sb.), pak znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. k tomu např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 63/1997 Sb., a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 70/2000, 34/2001 a 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zdůraznil již v rozsudku ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, uveřejněném pod číslem 133/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který ovšem soudům v souzené věci znám být nemohl), že zodpovězení otázky, zda by aplikací vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění novely provedené vyhláškou č. 101/2006 Sb. při určení výše úhrady za zdravotní služby poskytnuté v celém období 1. pololetí roku 2006 došlo k porušení zákazu pravé retroaktivity, se odvíjí především od posouzení, zda a kdy – podle smlouvy, popřípadě podle právních předpisů – vznikl (vznikly) zdravotnickému zařízení nárok (nároky) na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006 a zda tu tedy k 1. dubnu 2006, kdy nabyla tato novela účinnosti, již nějaké takové nároky existovaly; nelze přitom ovšem zaměňovat vznik nároku s jeho splatností.
Touto otázkou, bez jejíhož řešení se též v souzené věci s problémem zákazu pravé retroaktivity právních předpisů vypořádat nelze, se soudy nižších stupňů zabývat opomněly a dovoláním zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v části podrobené dovolacímu přezkumu, je neúplné a tudíž nesprávné.
Soudy nižších stupňů učinily krok směřující k uvedeným závěrům, jestliže měsíční platby žalované zdravotní pojišťovny posoudily jako platby toliko zálohové, podléhající následnému zúčtování. Dovolatelka sice správnost tohoto právního posouzení výslovně nenapadá a ve svých úvahách ho pomíjí, jako by ho nebylo, setrvává však na argumentaci uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně (srov. zejména její vyjádření ze dne 30. června 2008 na č. l. 38 a násl. spisu), kterou soudy nižších stupňů, jak shora uvedeno, ponechaly bez povšimnutí, totiž že nárok na úhradu za zdravotní péči vznikl v okamžiku, kdy byla tato péče poskytnuta, a že tudíž nároky na úhradu zdravotní péče poskytnuté v 1. čtvrtletí 2006 vznikly ještě za účinnosti vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění před novelou. Takový názor implicite zahrnuje odmítavý postoj k posouzení měsíčních plateb jako zálohových, což otevírá též řešení této právní otázky dovolacímu přezkumu. Ani závěr odvolacího soudu o zálohové povaze těchto plateb neobstojí, neboť i on je založen na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení.
Soud prvního stupně, a spolu s ním též odvolací soud, jenž se s právním posouzením soudu prvního stupně bez výhrad ztotožnil, založily závěr o zálohové povaze měsíčních plateb zdravotní pojišťovny na výkladu ustanovení §6 odst. 6 písm. b) vyhlášky č. 550/2005 Sb. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není především zřejmé, proč aplikovaly právě toto ustanovení, podle něhož zdravotní pojišťovna poskytne zdravotnickému zařízení měsíční úhradu ve výši nejméně jedné šestiny 100 % objemu úhrady v referenčním období, a nikoliv alternativní ustanovení §6 odst. 6 písm. a), podle něhož zdravotní pojišťovna poskytne zdravotnickému zařízení měsíční úhradu ve výši hodnoty zdravotnickým zařízením vykázané, popřípadě zdravotní pojišťovnou uznané, zdravotní péče za příslušný měsíc. Pak je právní posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu neúplné, popřípadě je jeho rozhodnutí v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (srov. §157 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř.), což je v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu vada řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zejména však ustanovení §6 vyhlášky č. 550/2005 Sb., ve znění před novelou i po ní, upravuje toliko úhradu specializované ambulantní zdravotní péče poskytované v ambulantních zdravotnických zařízeních. Soudy nižších stupňů neučinily závěr o tom, který (popřípadě které) z druhů hrazené zdravotní péče (srov. jejich výčet v §1 vyhlášky č. 550/2005 Sb.) žalobkyně poskytovala v rozhodném období pojištěncům žalované, třebaže jde o úplně základní otázku, na jejímž řešení závisí, která ustanovení vyhlášky č. 550/2005 Sb. lze ve věci použít. Též v tomto ohledu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a správnost aplikace ustanovení §6 odst. 6 písm. b) vyhlášky č. 550/2005 Sb. je v důsledku toho pochybná.
K argumentu uplatněnému žalobkyní v jejím vyjádření postačí dodat, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodný stav v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu. Skutečnost, že žalovaná na základě takového (pravomocného a vykonatelného) rozhodnutí splnila, co jí v něm bylo uloženo, je tedy pro výsledek dovolacího přezkumu bez významu.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v části podrobené dovolacímu přezkumu správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil v tomto rozsahu též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu