ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.861.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 861/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) MUDr. O. P. , a b) I. P. , proti žalovaným 1) J. M. , a 2) K. M. , a oběma zastoupeným JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 305 683 Kč s příslušenstvím a 245 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 59/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2012, č. j. 69 Co 247/2012-642, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2012, č. j. 69 Co 247/2012-642, v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 108 960,15 Kč s příslušenstvím, se zamítá .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2012, č. j. 69 Co 247/2012-642, v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 29 105,15 Kč s příslušenstvím, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobci domáhali podanou žalobou po žalovaných finančního vypořádání, na něž jim podle žalobních tvrzení vzniklo právo na základě smlouvy o konsorciu ze dne 1. října 1990 uzavřené za účelem společného podnikání (k výrobě, nákupu a prodeji krmiva, technických pomůcek a zařízení pro akvária, teraristy a chovatele exotů). Žalovaní, kteří z konsorcia ke dni 7. ledna 1992 vystoupili a vyplatili žalobcům celkovou částku 291 893 Kč, založili obranu zejména na argumentaci, že se žalobcům nepodařilo výši jejich nároku prokázat, že veškeré náklady vyplývající z jejich vzájemné spolupráce jsou poskytnutím uvedené částky vyrovnány a že došlo k promlčení žalobního nároku.
Okresní soud v Olomouci (v pořadí prvním ve věci) rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č. j. 13 C 59/97-171, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2003, č. j. 13 C 59/97-186, a doplňujícího usnesení ze dne 30. ledna 2004, č. j. 13 C 59/97-210, zastavil řízení ohledně částky 118 880 Kč s příslušenstvím na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní b) (bod I. výroku), zamítl návrh, aby soud uložil oběma žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) 305 683 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. ledna 1992 do 24. června 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 25. června 1994 do zaplacení a žalobkyni b) částku 126 800 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. ledna 1992 do 24. června 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 25. června 1994 do zaplacení (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod III. výroku) a o povinnosti žalobců nahradit náklady řízení České republice (body IV. a V. výroku). Soud prvního stupně zamítl žalobu na základě závěru, že mezi účastníky smlouva o konsorciu nevznikla, neboť neobsahovala jednu z jejich povinných náležitostí – způsob vzájemného vypořádání závazků po jejím zániku, jak stanovuje §360a odst. 2 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák..“) ve spojení s §106za odst. 2 hosp. zák., a právo na vydání bezdůvodného obohacení jako majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu bylo promlčeno.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 40 Co 364/2004-224, potvrdil shora označený (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném bodu II. výroku, změnil ho v bodech III. a IV. výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 32 Odo 1177/2006-295, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud postupoval při posuzování platnosti předmětné smlouvy v souladu s judikaturou dovolacího soudu a s hmotným právem, dospěl-li s ohledem na absenci její povinné náležitosti k závěru, že nevznikla. Současně mu však vytkl, že právně pochybil, dospěl-li k závěru o promlčení nároku na vydání majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení), neboť žalobci uplatnili své nároky včas.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. července 2008, č. j. 69 Co 343/2008-300, zrušil shora označený (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení účastníků a nákladech státu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu, že v souzené věci jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, který promlčen není, je třeba se zabývat otázkou výše bezdůvodného obohacení. Uvedl, že i když soud prvního stupně za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení provedl některé z označených důkazů, s ohledem na svůj právní závěr o promlčení nároku se těmito důkazy nezabýval a žádná skutková zjištění z nich neučinil. Vzhledem k tomu, že otázka výše bezdůvodného obohacení je otázkou skutkovou a účastníci mají povinnost označit o skutečnostech rozhodných podle hmotného práva též důkazy, z nichž je soud povinen provést ty, které se vztahují k hmotněprávní podstatě uplatněného nároku, je na soudu prvního stupně, aby poskytl účastníkům poučení ve smyslu §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), provedl důkazy, které účastníci označí, a rozhodl.
Okresní soud v Olomouci (v pořadí druhým ve věci) rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 13 C 59/97-608, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 108 960,15 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. ledna 1992 do 24. června 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 25. června 1994 do zaplacení (bod I. výroku) a žalobkyni b) částku 29 105,15 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. ledna 1992 do 24. června 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 25. června 1994 do zaplacení (bod II. výroku). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal po žalovaných zaplacení 196 722,85 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. ledna 1992 do 24. června 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 25. června 1994 do zaplacení (bod III. výroku), a dále v části, v níž se žalobkyně b) domáhala po žalovaných zaplacení 97 694,85 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. ledna 1992 do 24. června 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 25. června 1994 do zaplacení (bod IV. výroku). Rovněž rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod V. výroku), nepřiznal České republice vůči žalobcům nárok na náhradu nákladů řízení (bod VI. výroku) a uložil žalovaným zaplatit České republice náklady na znalečné (bod VII. výroku).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil shora označený (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé v části, v níž bylo uloženo žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 108 960,15 Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. června 1994 do 14. července 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení (výrok I.), a změnil ho v další napadené části tohoto výroku tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobce a) domáhal po žalovaných zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 108 960,15 Kč za dobu od 20. ledna 1992 do 7. června 1994 a 16% úroku z prodlení z částky 108 960,15 Kč za dobu od 24. června 1994 do 14. července 1994 (výrok II.). Dále ho potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé v části, v níž bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni b) částku 29 105,15 Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. června 1994 do 14. července 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení (výrok III.), a změnil ho v další napadené části tohoto výroku tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně b) domáhala po žalovaných zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 29 105,15 Kč za dobu od 20. ledna 1992 do 7. června 1994 a 16% úroku z prodlení z částky 29 105,15 Kč za dobu od 24. června 1994 do 14. července 1994 (výrok IV.). Odvolací soud rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok V.), nepřiznal České republice vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok VI.), uložil žalovaným zaplatit České republice náklady na znalečné (výrok VII.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok VIII.).
Odvolací soud rekapituloval, že s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu, jímž jsou soudy v této věci vázány, je nárok žalobců co do základu důvodný, přičemž jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), který promlčen není. Uvedl, že soud prvního stupně za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení provedl řádně všechny navržené důkazy, přičemž při jejich hodnocení postupoval v souladu se zásadami danými ustanovením §132 o. s. ř. Na základě posudku znalce Ing. L. N. vzal za prokázané, že v pokladně na hotovosti konsorcia byla ke dni 2. ledna 1992 částka 4 525,02 Kč a na účtu u banky ke stejnému datu částka 575 681,59 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalobce a) vnesl do společného podnikání receptury, které jsou ve znaleckém posudku vypracovaném Provozně ekonomickou fakultou Mendelovy Zemědělské a lesní univerzity v Brně oceněny částkou 79 855 Kč, že žalobci nad rámec původních vkladů účastníků vložili do společného podnikání dalších 60 000 Kč a že žalovaní vyplatili žalobcům po ukončení činnosti 291 893 Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní neunesli důkazní břemeno o tvrzení žalované, že zaplatili žalobcům dalších 500 000 Kč.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav správně dle ustanovení §451 a násl. obč. zák. a vycházel z úvahy, že podíl každého z účastníků na získaných majetkových hodnotách je stejný, takže má každý z účastníků nárok na jednu čtvrtinu získaných majetkových hodnot. Pokud tedy „konsorcium“ ke dni jeho zániku disponovalo na hotovosti i účtu celkovou částkou 580 206,61 Kč, má každý z účastníků právo na úhradu 145 051,65 Kč s tím, že každý ze žalobců má ještě právo na úhradu 30 000 Kč jako poloviny vkladu v hotovosti do společného podnikání a žalobce a) dále nárok na úhradu částky 79 855 Kč, která odpovídá jeho vkladu v podobě know-how do spolupráce účastníků. Propočtem potom vychází, že žalobce a) měl při ukončení spolupráce nárok na vyplacení částky 254 906,65 Kč a žalobkyně b) na úhradu částky 175 051,65 Kč. Jestliže proto žalovaní uhradili žalobcům při ukončení spolupráce 291 893 Kč a na každého z obou žalobců tak připadá z této částky 145 946,50 Kč, soud prvního stupně podle odvolacího soudu rozhodl správně, shledal-li nárok žalobce a) oprávněným v rozsahu 108 960,15 Kč a nárok žalobkyně b) v rozsahu 29 105,15 Kč.
Odvolací soud však soudu prvního stupně vytkl pochybení, jehož se dopustil v otázce prodlení žalovaných s úhradou bezdůvodného obohacení, přiznal-li žalobcům úrok z prodlení od požadovaného 20. ledna 1992, aniž jakkoli prokázali kvalifikovanou výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení. Vycházeje ze zásady, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, je povinen plnit první den poté, co byl věřitelem o splnění požádán, uzavřel, že žalovaní se dostali do prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení až dnem 8. června 1994, kdy obdrželi žalobu, kterou považuje za kvalifikovanou výzvu k úhradě.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujících výroků ve věci samé napadli žalovaní dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení a namítají, že soudy obou stupňů při určení výše bezdůvodného obohacení pochybily. Tvrdí, že pokud byla ke dni ukončení vzájemné spolupráce zjištěna na společném účtu částka 575 681,59 Kč, z čehož propočtem vychází podíl každého z účastníků 143 920,40 Kč, a v řízení bylo prokázáno, že žalobci obdrželi 291 893 Kč, pak by takto vyplacená částka plně výši bezdůvodného obohacení pokryla.
Další výhrady dovolatelé směřují do otázky posouzení promlčení žalobního nároku. Pokud podle dovolatelů dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobci vložili do společného podnikání při jeho zahájení peněžitý vklad 60 000 Kč a žalobce a) dále know-how oceněné částkou 79 855 Kč, stalo se tak ke dni 1. října 1990, kdy byla uzavřena smlouva o konsorciu. Jestliže soudy shledaly tuto smlouvu neplatnou, jde podle dovolatelů ze strany žalobců o plnění bez právního důvodu, což má ten důsledek, že uvedeným dnem začala běžet promlčecí doba na jeho vydání, která ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. uplynula 1. října 1992, resp. 1. října 1993. Podali-li proto žalobci první žalobu na plnění až 7. ledna 1994, stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby, a soudy na opětovně vznášenou námitku promlčení nereagovaly.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelé v dovolání uvádí, že jím napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujících částí jeho výroků.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu třetího výroku, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni b) částku 29 109,15 Kč s příslušenstvím, jedná se v této části ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu v uvedené části usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti (celému) rozsudku odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003, in www.nsoud.cz).
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 108 960,15 Kč s příslušenstvím, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelé netvrdili a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Brojí-li dovolatelé proti závěru odvolacího soudu o výši jejich bezdůvodného obohacení na úkor žalobců, je tato jejich námitka podřaditelná pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor žalobců, který učinil na základě zjištění z provedených důkazů. Konkrétně jde o posudek znalce Ing. L. N. a o znalecký posudek vypracovaný Provozně ekonomickou fakultou Mendelovy Zemědělské a lesní univerzity v Brně, dále o nesporné tvrzení účastníků o vnosu dalšího vkladu žalobce a) do společného podnikání ve výši 60 000 Kč, které potvrdila i slyšená svědkyně J. F., a nesporné tvrzení účastníků o výplatě částky 291 893 Kč ze strany žalovaných žalobcům po ukončení činnosti. Odvolací soud rovněž potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalované o tvrzení, že žalovaní vyplatili žalobcům dalších 500 000 Kč, když svědkyně K. tuto skutečnost při svém výslechu nepotvrdila.
Oponují-li dovolatelé závěru odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení, činí tak předložením svého výpočtu výše bezdůvodného obohacení, aniž vymezují, v čem skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení má oporu v provedeném dokazování, a v hodnocení důkazů, o něž odvolací soud toto posouzení opřel, neshledal žádný logický rozpor. Z uvedeného vyplývá, že se dovolatelům nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru odvolacího soudu o výši jejich bezdůvodného obohacení na úkor žalobců, a dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl dovolateli uplatněn právem.
Nesouhlasí-li dovolatelé se závěrem odvolacího soudu o nepromlčení nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, je tato jejich námitka podřaditelná pod ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu se podává, že s námitkou dovolatelů o promlčení žalobního nároku se již podrobně vypořádal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2008, č. j. 32 Odo 1177/2006-295, jímž ve věci rozhodoval o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2004, č. j. 40 Co 364/2004-224. Nejvyšší soud s odkazem na přerušení promlčecí doby výkonem práva podle §131d hospodářského zákoníku a na usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 1997, č. j. 16 C 7/94-36, které nabylo právní moci dnem 10. března 1997 a jímž bylo řízení zahájené na základě žaloby ze dne 7. ledna 1994 pro absenci návrhu na pokračování v řízení zastaveno, podrobně vysvětlil, že uplatnili-li žalobci své nároky žalobou ze dne 7. března 1997, učinili tak včas, neboť se tak stalo před uplynutím promlčecí doby a před jejím uplynutím poté, kdy se její běh již nestavěl. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k tomu, aby se od svých již přijatých závěrů v této otázce jakkoli odchýlil, uzavřel, že ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není v otázce promlčení žalobních nároků na vydání bezdůvodného obohacení dán.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 108 960,15 Kč s příslušenstvím, pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo částečně zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobcům v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu