ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1039.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1039/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) M. V. , 2) S. V. , 3) J. V. , a 4) R. V. , zastoupeným JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 96/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 1. června 2010, č. j. 54 Co 71/2010-103, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2011, č. j. 54 Co 71/2010-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 1. června 2010, č. j. 54 Co 71/2010-103, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2011, č. j. 54 Co 71/2010-130, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. srpna 2009, č. j. 12 C 96/2006-43, ve znění opravného usnesení ze dne 4. prosince 2009, č. j. 12 C 96/2006-81, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaní 2, 3 a 4 byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % od 15. 7. 2003 do zaplacení, a aby prvá žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 65.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % od 15. 7. 2003 do zaplacení, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. srpna 2009, č. j. 12 C 96/2006-43, ve znění opravného usnesení ze dne 4. prosince 2009, č. j. 12 C 96/2006-81, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2009, č. j. 12 C 96/2006-43, ve znění opravného usnesení ze dne 4. prosince 2009, č. j. 12 C 96/2006-81, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 130.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 15. 7. 2003 do zaplacení do 6 měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že prvá žalovaná s manželem J. V. uzavřeli s právním předchůdcem žalobkyně Okresním národním výborem v Třebíči dne 18. 12. 1989 smlouvu č. 300/1989-Fre o poskytnutí státního příspěvku na stavbu rodinného domku podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví (dále jen „smlouva“ a „vyhláška“). Smlouvou se zavázali, kromě jiného, výstavbu provést v souladu se stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, a dále nejméně 8 let od kolaudace resp. 10 let od uzavření smlouvy předmět výstavby užívat k trvalému bydlení a nepřevést jej na jinou osobu bez souhlasu národního výboru. Ze smlouvy pro ně dále vyplývala povinnost oznámit příslušnému orgánu nedodržení dohodnutých podmínek a v případě jejich porušení vrátit příspěvek do 30 dnů. Na základě takto uzavřené smlouvy prvá žalovaná s manželem obdrželi státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč na stavbu rodinného domku, který postavili na pozemku v katastrálním území a obci D. podle stavebního povolení z 29. 11. 1989; stavba byla kolaudována 19. 5. 1997. Z domku se žalovaná se svými dětmi (druhou až čtvrtým žalovanými) pro neshody s manželem odstěhovala a od 1. 12. 2002 trvale bydleli v nájemním bytě na adrese D. J. V. dne 13. 6. 2003 zemřel. Podle dohody dědiců (žalovaných) v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 D 877/2003, schválené za tehdy nezletilé druhou až čtvrtým žalovanými rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 6. 2004, č. j. 6 Nc 310/2000-63, se stali druhá až čtvrtý žalovaní spoluvlastníky nemovitostí zapsaných, pro k. ú. a obec D. (budovy, st. parcely č. a parcely č.), každý s podílem jedné šestiny, a prvá žalovaná z titulu vypořádání zaniklého společného jmění manželů usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. března 2004, č. j. 1 D 877/2003, Nd 193/2003, podílovou spoluvlastnicí z jedné poloviny. Úmrtí manžela prvá žalovaná žalobkyni neoznámila a státní příspěvek jí na výzvu nevrátila. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně cituje §109, §517 odst. 1, 2, §874 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §16, §17, §18 vyhlášky, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Shrnul, že prvá žalovaná neoznámila žalobkyni skutečnost rozhodnou pro plnění podmínky bydlení, k čemuž se zavázala v čl. 4. smlouvy, a proto jí vznikla povinnost vrátit příspěvek ve lhůtě 30 dnů (do 14. 7. 2003). Tato povinnost vznikla rovněž druhé až čtvrtému žalovaným na základě pravomocně skončeného dědického řízení. Se závěrem, že nedošlo k promlčení nároku, následně odmítl aplikovat §3 odst. 1 obč. zák. s tím, že mezi účastníky smlouvy vznikl veřejnoprávní vztah, vylučující možnost aplikace obecných občanskoprávních předpisů; nepřihlédl ke tvrzení prvé žalované, že její povinnost užívat nemovitost zanikla v důsledku nemožnosti plnění.
Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 54 Co 71/2010-103, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2011, č. j. 54 Co 71/2010-130, obsahově změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby druhá až čtvrtý žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a aby prvá žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 65.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl (výrok I.). Dále rozhodl tak, že v části výroku I, kterou byla prvá žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 65.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování doplnil. Proti soudu prvního stupně předně uzavřel, že žalovaní 2) až 4) jako dědici po zemřelém J. V. nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni. Nemohl přehlédnout, že smlouvu prvá žalovaná a její manžel uzavřeli dne 18. 12. 1989, tj. za účinnosti obč. zák., který upravoval majetkové vztahy mezi manžely prostřednictvím institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“). Platilo přitom, že závazky jednoho či obou manželů vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem BSM a pasivní solidarita manželů byla omezena pouze pro právní úkony týkající se věcí v BSM. Smlouvou o státním příspěvku nebyly dotčeny společné věci, neboť jejím prostřednictvím byly peníze do BSM teprve získány – nešlo tedy o právní úkon týkající se společné věci, z něhož by byli oba manželé oprávněni společně a nerozdílně. Proto v případě porušení smluvních podmínek vyplývajících z předmětné smlouvy byli oba povinni vrátit každý jednu polovinu příspěvku; úmrtím J. V. dne 13. 6. 2003 povinnost vrátit příspěvek nevznikla. Jestliže se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.) a neměl-li zůstavitel k tomuto okamžiku vůči žalobkyni žádný dluh, nebyli povinni plnit ani jeho dědicové. Ve vztahu k prvé žalované uvedl, že podle §18 odst. 4 vyhlášky ve znění vyhlášky č. 74/1989 Sb. stačilo, aby závazky plnil alespoň jeden ze stavebníků. V daném případě smluvní podmínky plnil až do své smrti dne 13. 6. 2003 manžel J. V. K tomuto datu však žalovaná již v domě nebydlela, a žalobkyni tak vzniklo dnem následujícím po smrti J. V. (od uvedeného okamžiku přestaly být plněny podmínky poskytnutí příspěvku alespoň jedním z manželů) právo na jeho vrácení. Se zřetelem k tomu, že povinnost vrátit příspěvek nebyla ve smlouvě dohodnuta jako solidární, vznikla prvé žalované povinnost k vrácení příspěvku v rozsahu 65.000,- Kč. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku promlčení, avšak se zřetelem k tomu, že soud prvního stupně přijal chybný závěr o vyloučení aplikace §3 odst. 1 obč. zák., zrušil jeho rozsudek vůči prvé žalované v rozsahu částky 65.000,- Kč včetně blíže specifikovaného úroku z prodlení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 6 Nc 310/2000-87, soudu prvního stupně uložil posoudit, zda v důsledku užívání nemovitosti tehdy nezletilým R., synem J. V., vznikla prvé žalované vůbec povinnost příspěvek vrátit.
V dovolání směřujícím proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), prosazuje názor, že závazek ke vrácení státního příspěvku vznikl oběma bývalým manželům, neboť nesplnili podmínku užívat po dohodnutou dobu rodinný domek k trvalému bydlení. Zdůrazňuje, že závazkový vztah bývalých manželů vznikl za trvání jejich manželství, přičemž se zřetelem k čl. VIII bodu 2. zákona č. 91/1998 Sb. se stal součástí společného jmění manželů a podle §145 obč. zák. jde o závazek solidární. Na podporu tohoto názoru argumentuje §18 odst. 4 vyhlášky č. 136/1985 Sb., podle něhož se nepožaduje vrácení příspěvku, plní-li podmínky smlouvy alespoň jeden z manželů – stavebníků, z čehož dovozuje, že měl-li být závazek manželů pouze dílčího charakteru a nikoli solidárního, potom by toto ustanovení postrádalo smysl. Není srozuměna se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé až čtvrtého žalovaných, neboť má zato, že na ně, jako na právní nástupce zemřelého J. V., přešla povinnost k plnění, jež nezanikla jeho smrtí. Při právním posouzení věci odvolací soud pominul §579 odst. 1 obč. zák., podle něhož smrtí dlužníka jeho závazky nezanikají, ledaže by byly vázány výlučně na jeho osobu; o takový případ se v dané věci ale nejedná, neboť jde o peněžitý závazek, jehož splatnost byla vázána na odkládací podmínku, která byla svojí povahou splnitelná kýmkoliv. Nemůže tak obstát závěr, že prvá žalovaná může být zavázána ke vrácení příspěvku pouze v rozsahu jedné poloviny, neboť je zavázána i jako jeden z právních nástupců J. V.
Žalovaní navrhli dovolání jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle §145 odst. 3 obč. zák. závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně.
Podle §149 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství.
Podle §22 odst. 1 věty prvé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů, manželství zaniká smrtí nebo prohlášením jednoho manžela za mrtvého.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 1080/2004, uzavřel, že ustanovení §143 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 upravovalo rozsah BSM tak, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle §145 odst. 2 obč. zák. v citovaném znění (jehož aplikace se žalobkyně dovolává, resp. z něhož dovozuje solidární odpovědnost prvé žalované a jejího bývalého manžela za vrácení státního příspěvku) jsou z právních úkonů týkajících se společných věcí oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Z této úpravy je zřejmé, že závazky jednoho či obou manželů vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem bezpodílového vlastnictví manželů a pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony týkající se věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu nebyly dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly peníze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů M. a J. V. teprve získávány. Nešlo tudíž o právní úkon, který se týkal společné věci, z něhož by byli oba manželé oprávněni společně a nerozdílně (solidárně). Pokud by takový právní úkon uzavřel pouze jeden z manželů, byl by z něho oprávněn nebo zavázán sám, pokud jej uzavřeli oba manželé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), byli by z něho oprávněni a zavázaní společně a nerozdílně jen za podmínek §74 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991; jinak jim vznikly dílčí oprávnění a povinnosti. Nebylo-li nic ujednáno, jsou ve vztahu k věřiteli (žalobkyni) podíly obou manželů stejné, a to i v případě, že získaná věc nebo peníze jsou v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění zákona č 91/1998 Sb. platí, že součástí SJM jsou ty závazky, které vznikly některému z manželů nebo oběma manželům společně za trvání manželství, s výjimkou závazků, týkajících se majetku, který náleží výlučně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Nelze přehlédnout, že předmětem smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 18. 12. 1989 (obsahem práv a povinností) byl jednak závazek stavebníků (manželů V.) provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení §16 písm. b) vyhlášky, a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření této smlouvy, (...) rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení (bod 4. smlouvy), tak závazek při nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 smlouvy a v případě , že před uplynutím doby stanovené v odst. 4 smlouvy přestanou být vlastníkem rodinného domku (...) tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit (bod 6. smlouvy). Do té doby bezpodílové spoluvlastnictví manželů se v důsledku zákonné změny transformovalo do společného jmění manželů (viz článek VIII. bod 2. a 5. přechodných ustanovení k zákonu č. 91/1998 Sb.). Protože do okamžiku své smrti (13. 6. 2003) podmínku užívání rodinného domku k trvalému bydlení plnil J. V., a jeho smrtí společné jmění manželů zaniklo, nemohl se součástí tohoto majetkového společenství stát solidární závazek ke vrácení příspěvku (§145 odst. 3 obč. zák.). Tento závazek si ponechal svůj dílčí charakter, přičemž v rozsahu jedné poloviny příspěvku, pro porušení podmínek smlouvy, přešel na dědice s tím, že těmito jsou všichni žalovaní.
Zanikne-li SJM, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku jsou stejné a že závazky obou manželů, vzniklé za trvání manželství, jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§149 odst. 2 obč. zák.). Podle §175l odst. 1 o. s. ř. mě-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obecné ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 19. března 2004, č. j. 1 D 877/2003-53, Nd 193/2003, určil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitele J. V. a pozůstalé manželky – prvé žalované, přičemž určil, které z věcí ve společném jmění náleží do dědictví a že do výlučného vlastnictví prvé žalované připadá ideální ½ nemovitostí evidovaných na listu vlastnictví katastrální území a obec D., budovy v D. č. p., způsob využití – bydlení, na st. p. č., st. p. č. – zastavěná plocha a nádvoří. Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 15. září 2004, č. j. 1 D 877/2003-65, Nd 19/2003, poté, co byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 6. 2004, č. j. 6 Nc 310/2000-116, Sen. 10 PaNc 308/2004, schválena soudem za tehdy nezletilé druhou až čtvrtého žalované dědická dohoda, schválil dohodu dědiců, podle které každý z žalovaných nabyl blíže uvedené části dědictví po zůstaviteli.
Je třeba připomenout, že dědici odpovídají podle §470 obč. zák. za všechny dluhy zůstavitele, a to až do výše ceny nabytého dědictví bez ohledu na to, zda takové dluhy byly nebo nebyly do pasiv dědictví zařazeny. Přechod dluhů zůstavitele na dědice přitom vyplývá z §579 odst. 1 obč. zák., podle něhož smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Ustanovení §470 obč. zák. upravuje míru odpovědnosti dědiců (do výše ceny nabytého dědictví) a jejich poměr na této odpovědnosti (podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví). Rozhodnutím soudu může být více dlužníkům uloženo splnit dluh společně a nerozdílně jen tehdy, jestliže to vyplývá z právního předpisu nebo z dohody účastníků anebo z povahy plnění. Více dědiců, jak plyne z výše uvedeného, nemá podle právního předpisu povinnost splnit zůstavitelův peněžitý dluh společně a nerozdílně, neboť podle ust. §470 odst. 2 obč. zák. odpovídají za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Připadá-li dědictví více dědicům, má každý z nich povinnost uhradit každý z dluhů, dědictví tížících, podle poměru ceny toho, co z dědictví nabyl, k ceně celého dědictví a do výše ceny nabytého dědictví.
Nejvyšší soud otázku odpovědnosti dědiců za závazek vrátit poskytnutý státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu řešil v rozsudku ze dne 23. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 1017/2010. Z principu universální sukcese, která ovládá dědění, vyplývá, že na dědice přecházejí všechny povinnosti (závazky) zůstavitele, které nezanikají jeho smrtí. Na dědice nepřechází ty povinnosti (závazky), jež jsou vázány svým trváním na osobu zůstavitele (§579 odst. 1 obč. zák.). Zůstavitelovými dluhy, které ve smyslu §470 obč. zák. přecházejí na dědice, jsou nejen povinnosti (závazky), které se zakládají na důvodu, jenž nastal ještě za života zůstavitele, ale i povinnosti (závazky), které mají původ v právním úkonu, v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit (svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě) zůstavitel, kdyby tomu nezabránila jeho smrt. Okolnost, kdy na základě takové povinnosti vzniklo věřiteli (jiné oprávněné osobě) právo na plnění, je nepodstatná (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008). Smrtí některého z účastníků smlouvy nezaniká vázanost smluvními projevy, nejde-li o právo nebo povinnost vázanou pouze na osobu zemřelého. Uplatní-li věřitel (který nebyl účastníkem dědického řízení) svou pohledávku proti dědicům dlužníka (pokud nebyla provedena likvidace dědictví), zabývá se soud důvodností uplatněného nároku nezávisle na rozhodnutí v dědickém řízení. Není rozhodné, zda konkrétní dluh byl zahrnut do pasiv dědictví v řízení o dědictví, či nikoliv. (...) Účastníci smlouvy byli svými projevy vůle vázáni, i když účinnost závazku nenastala. Závazek zůstavitele vrátit poskytnutý příspěvek ke dni jeho smrti existoval (byť jeho účinnost byla učiněna závislou na skutečnosti, o niž nebylo jisté, zda nastane) a jako takový přešel na jeho dědice (žalovaného), neboť měl původ v právním úkonu, který zůstavitel před svou smrtí uzavřel, a nešlo o závazek, jenž byl svým trváním vázán na osobu zůstavitele. Splněním odkládací podmínky – nedokončením výstavby domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy - závazek nabyl účinnosti a žalovanému nastala povinnost příspěvek vrátit (tyto závěry se uplatní mutatis mutandis i v situaci neužívání domu k trvalému bydlení po dohodnutou dobu) . Z těchto důvodů nemůže obstát závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace dědiců (všech žalovaných).
Žalobkyni se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu