ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1320.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1320/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. P. T. , zastoupeného JUDr. Alicí Burianovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalované M. C. , zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Rokycanova 1268/1, o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 60/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2012, č. j. 10 Co 160/2011-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. května 2010, č. j. 23 C 60/2003-173, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., protože hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že „Dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví“ ze dne 3. 6. 1994, (dále jen „dohoda“), je nepodmíněný právní úkon, avšak učinila tak procesně neregulérním způsobem, a to výhradně námitkami, že soudy nesprávně interpretovaly obsah dohody a že nepřihlédly k výsledku jednání účastníků s Komerční bankou, a.s. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že z obsahu ujednání účastníků obsažných v článku IV bodu 4 dohody lze dovodit, že před vyplacením vypořádacího podílu ze zrušeného podílového spoluvlastnictví měl žalobce splnit své závazky vůči bance. Takový výklad dohody je podle žalované podpořen skutečností, že při jednáních v bance ve dnech 3. 6. 1994 a 27. 4. 1995 bylo konstatováno, že banka jí poskytne úvěr na zaplacení vypořádacího podílu pouze pod podmínkou, že žalobce nejprve splní své závazky vůči bance; na nemovitostech totiž vázlo zástavní právo, které zřídil žalobce. Protože žalobce bance neplnil, neposkytla jí banka žádaný úvěr na zaplacení vypořádacího podílu; nastala u ní proto nemožnost plnění a její povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl zanikla. Pokud svůj dluh vůči žalobci dne 25. 5. 1998 uznala, učinila tak pod nátlakem.
Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (popř. jednostranného právního úkonu, jímž je uznání dluhu), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací námitky jsou založeny výhradně na kritice správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění ohledně obsahu smluvních ujednání účastníků. Pokud žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vyšel z její skutkové verze, tj. vyložil-li by obsah článku IV bodu 4 dohody ve spojení s výsledkem z jednání účastníků s bankou správně tak, že účastníci si sjednali podmínku plnění (dohodli se, že její plnění žalobci se podmiňuje jeho plněním třetí osobě), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že dohoda je podmíněným právním úkonem ve smyslu §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“), a protože nedošlo k naplnění odkládací podmínky (žalobce nesplnil svoje závazky vůči bance, která jí proto neposkytla úvěr na zaplacení vypořádacího podílu), její povinnost plnit žalobci vypořádací podíl zanikla. Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že se její plnění z dohody (zaplacení vypořádacího podílu ve výši 2,000.000,- Kč) nestalo následně nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. Posouzení, zda je plnění nemožné (a zda způsobuje zánik dluhu), závisí zejména na obsahu závazku, příp. na předmětu plnění. Praxe vychází ze zásady, že zánik závazku k peněžitému plnění pro nemožnost nepřichází s ohledem na ustanovení §575 odst. 2 obč. zák. v úvahu. Přitom subjektivní nemožnost plnění (zcela pro důvody na straně dlužníka) působí zánik závazku jen ve výjimečných situacích (např. trvale zhoršený zdravotní stav dlužníka bránící mu splnit závazek čistě osobní povahy - srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1683). Žalovaná v řízení netvrdila, že by nemohla peněžní částku představující vypořádací podíl uhradit za ztížených podmínek, s většími náklady a po sjednaném čase. Nelze akceptovat, že by k financování vypořádacího podílu měl žalované sloužit výlučně úvěr od Komerční banky, a.s. a z provedeného dokazování nevyplynulo (a žalovaná to ani netvrdila), že by se snažila obstarat si finanční prostředky na zaplacení vypořádacího podílu žalobci jinou cestou. Přestože pak žalobci neuhradila vypořádací podíl za postoupený spoluvlastnický podíl na nemovitostech, podala návrh na vklad svého vlastnického práva a stala se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, že plnění vypořádacího podílu se nestalo nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. a že povinnost žalované zaplatit žalobci částku 2,000.000,- Kč nezanikla, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Jen na okraj se sluší připomenout, že názor žalované, že není-li smluvní stranou splněna odkládací podmínka, zanikne povinnost ze smlouvy plnit, je nesprávný. Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky, a to odkládací či rozvazovací. Odkládací podmínka je taková, kde právní účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti, nastanou teprve splněním podmínky. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky (conditione pendente) existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li ovšem stanoveno stranami něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon již účinnosti nenabude. Způsobí-li splnění odkládací podmínky záměrně, tj. úmyslně, subjekt, kterému je splnění na prospěch, ač splnění podmínky ovlivňovat neměl, ke splnění podmínky se nepřihlíží. To, jinak řečeno, znamená, že právní účinky právního úkonu nenastanou, neboť podmínka platí za nesplněnou. Jestliže však naopak subjekt, jemuž je nesplnění odkládací podmínky ku prospěchu, její plnění záměrně zmaří, platí v takovém případě podmínka za splněnou. Žalovaná v posuzovaném případě ve skutečnosti neprosazovala názor, že vznik, změna nebo zánik dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl vázán na splnění podmínky (jinak řečeno, že by sama dohoda byla podmíněným právním úkonem); o tom ostatně svědčí skutečnost, že navrhla, aby na základě dohody bylo vloženo její vlastnické právo do katastru nemovitostí, přičemž tomuto návrhu bylo vyhověno. Prokázala-li by žalovaná, že splnění její povinnosti zaplatit žalobci vypořádací podíl bylo smluvním ujednáním „odloženo“ do splnění jeho závazku vůči třetímu (opačný skutkový závěr dovozený odvolacím soudem je však – jak výše vyloženo – v dovolacím řízení nezpochybnitelný), nesplněním odkládací podmínky by (jak nesprávně dovozuje) nezanikla její povinnost žalobci plnit, nýbrž by se pouze její závazek nestal dosud splatným.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem řádně odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 , §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. července 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu