ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1643.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1643/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 577/19, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 6, Pod Bateriemi 1096/23, o zaplacení 257.907,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 402/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 58 Co 130/2010-180, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 58 Co 130/2010-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. ledna 2007, č. j. 42 C 402/2005-68, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2007, č. j. 42 C 402/2005-78, a rozsudek ze dne 3. prosince 2007, č. j. 42 C 402/2005-90, Městský soud v Praze zrušil usneseními ze dne 29. srpna 2007, č. j. 58 Co 263/2007-87, a ze dne 24. července 2008, č. j. 58 Co 322/2008-106) rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. 42 C 402/2005-150, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 257.907,- Kč a úroky z prodlení ve výši 23 % ročně z částky 373.097,- Kč od 15. 7. 2005 do 3. 10. 2005 (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 7. 1997, č. j. 37 D 2769/94-31, schválil dědickou dohodu dědiců po zemřelé M. K., v níž se žalovaný zavázal vyplatit žalobci na vypořádání dědického podílu částku 373.097,- Kč do jednoho roku od právní moci tohoto usnesení, t. j. do 9. 9. 1998. Protože tak neučinil, byl od 10. 9. 1998 v prodlení. Žalovanému, který tvrdil, že se ústně se žalobcem dohodl, že po něm nebude částku 373.097,- Kč požadovat, se nepodařilo jeho tvrzení prokázat, byť bylo podpořeno svědkem Ing. P. K. Skutkovou verzi žalobce totiž kromě nezpochybnitelného pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplynula platební povinnost žalovaného, podpořila svědkyně M. B., která vypověděla, že žalobce po žalovaném uvedenou částku požadoval. Nárok žalobce na zaplacení částky 257.907,- Kč představující úroky z prodlení z částky 373.097,- Kč za období od 15. 7. 2002 do 15. 7. 2005 (tedy za dobu tří let před podáním žaloby) shledal soud prvního stupně opodstatněným (§517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Nepřisvědčil námitce, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., kterou žalovaný odůvodnil tím, že žalobce po něm požaduje úrok z prodlení po mnoha letech, že se ústně dohodli, že nebude platbu požadovat, a že pravomocným soudním rozhodnutím bylo určeno, že do bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a zůstavitelky náležela i částka 2,550.000,- Kč, která nebyla projednána v dědickém řízení, ač tomu tak mělo být. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný žalobci neplnil po mnoho let, ačkoli z dědictví nabyl jednu polovinu nemovitostí, tedy více, než kolik činil jeho zákonný podíl. Za nerozhodný považoval argument žalovaného ohledně nevypořádané částky 2,550.000,- Kč, neboť existence takového aktiva může vést pouze k doprojednání dědictví po zůstavitelce.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 58 Co 130/2010-180, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 257.907,- Kč a 23 % úroku z prodlení z částky 373.097,- Kč od 15. 7. 2005 do 3. 10. 2005 zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Uvedl, že vyšel z podstaty skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a že neměl v zásadě důvod se od něho odchylovat. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že uplatnění nároku na zaplacení úroků z prodlení z částky připadající na dědický podíl žalobce podle dědické dohody schválené usnesením ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. 37 D 2769/94, není uplatněním zákonného práva, ale je odvetou za události, k nimž došlo mezi účastníky, a které vyústily ve vzájemné napadení dne 6. 6. 2005 a v rozsáhlé trestní a přestupkové řízení. Přihlédl přitom k tomu, že žalobce po dobu osmi let zaplacení částky 373.097,- Kč po žalovaném nepožadoval a učinil tak až v roce 2005 návrhem na výkon rozhodnutí. Vzal za prokázané, že žalobce zamlčel částku 2,554.842,- Kč, kterou měl v bezpodílovém spoluvlastnictví se zůstavitelkou a nezahrnul ji do dědictví, a že způsob jeho chování měl významný podíl na zhoršení vzájemných vztahů účastníků. Dovodil, že „z chronologického sledu událostí vyplývá pravdivost tvrzení žalovaného o tom, že vymáhání částky z dědického rozhodnutí a žaloba na úroky z prodlení jsou následkem změny stanoviska a původních ujednání mezi účastníky (viz otcem a syny podepsané Prohlášení ze dne 25. 7. 1996)“. Odvolací soud vyslovil názor, že uplatnění práva na úroky z prodlení po osmi letech lze vnímat jako šikanózní výkon práva, jehož účelem není dosažení hospodářského cíle, nýbrž poškození a znevýhodnění rodiny žalovaného; proto za použití §3 odst. 1 obč. zák. odmítl poskytnout ochranu výkonu žalobcova práva na úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Především namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže dospěl k odlišnému skutkovému závěru ohledně existence dohody účastníků o nevymáhání jeho dědického podílu, aniž v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně čerpal svá zjištění. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost zjištění, že v dědickém řízení zamlčel částku 2,554.842,- Kč a že měl významný podíl na zhoršení vzájemných vztahů účastníků, neboť nemají oporu v provedeném dokazování. Na základě vlastního hodnocení jednotlivých důkazů shromážděných ve spise prosazuje svou verzi skutku, podle níž byla částka 2,554.842,- Kč v dědickém spise zmiňována, rozpory mezi účastníky inicioval žalovaný, který ho fyzicky napadl, vyvolal první konflikty prováděním nepovolených stavebních úprav a neuposlechl nařízení stavebního úřadu, aby je odstranil. Zdůrazňuje, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že dědickou dohodu uzavřel pod příslibem, že po něm nebude pohledávka vymáhána. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění nároku na úroky z prodlení z jistiny je v posuzovaném případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Po rekapitulaci jednotlivých důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají (a žalobce je ani nenamítá), je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobce vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř., tedy aniž zopakoval relevantní důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci.
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je - zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti - nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1713 s., a např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010). Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností daného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
V posuzované věci se odvolací soud uvedenými hledisky důsledně neřídil. Ačkoli konstatoval, že se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, na rozdíl od něho uvěřil skutkové verzi žalovaného, že se účastníci ústně dohodli na tom, že žalobce po něm nebude požadovat částku 373.097,- Kč, k jejíž úhradě se zavázal v dědické dohodě schválené pravomocným soudním rozhodnutím; nezopakoval přitom v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. žádný z důkazů provedených soudem prvního stupně. Přehlédl, že soud prvního stupně čerpal zjištění ústící v závěr, že se žalovanému nepodařilo prokázat existenci uvedené dohody, z výpovědí účastníků řízení a svědků Ing. P. K. a M. B., a ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu je případně považoval za nevýznamné. Pochybil i tím, že „ze skutečností obsažených zejména v přestupkovém spisu a rozhodnutích správních orgánů“ (jež sice soud prvního stupně provedl k důkazům spolu s řadou dalších důkazů, avšak žádná zjištění z nich neučinil) vzal za prokázané, že způsob chování žalobce měl významný podíl na zhoršení vzájemných vztahů účastníků a že uplatnění nároku na úroky z prodlení žalobcem je jen odvetou za události spojené se vzájemným napadením v roce 2005. Přihlédl tedy k důkazům, k nimž soud prvního stupně při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci vůbec nepřihlížel (alespoň se z odůvodnění jeho rozhodnutí nic jiného nepodává). Jestliže odvolací soud vyšel z odlišného skutkového závěru než soud prvního stupně, aniž tyto opomenuté důkazy provedené soudem prvního stupně sám zopakoval, nedodržel postup podle §213 odst. 3 o. s. ř. Lze uzavřít, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Protože se žalobci podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami (že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení otázky, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) se - se zřetelem k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno - již nezabýval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu