ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2124.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2124/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. G. , zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Plzeň, Šafaříkovy sady 5, proti žalované FORSET COLLECT LIMITED, reg. č. HE 265667, se sídlem Agiou Nikolaou, 67-69, Flat/Office 103, 2408 Egkomi, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 114/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2012, č. j. 24 Co 298/2011-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobkyni částku 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Zikmunda, advokáta se sídlem Plzeň, Šafaříkovy sady 5.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. 24 Co 298/2011-159, potvrdil rozsudek ze dne 18. srpna 2011, č. j. 7 C 114/2010-107, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zrušil „rozhodčí nález ze dne 8. 9. 2010, č. j. 50280/2010, vydaný rozhodcem Bc. P. V., se sídlem Lično 118, ve věci žalobce FORSET COLLECT LIMITED, adr. Agiou Nikolaou, 67-69, Flat/Office 103, 2408 Egkomi, Nicosia, proti žalované V. G., o zaplacení 5.402,90 Kč s úrokem z prodlení z částky 7.097,50 Kč od 26. 4. 2010 do 26. 8. 2010“, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 Sb. (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání uplatněných námitek nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku vyřešit jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalovaná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila závěr, k němuž odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně), podle něhož je rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru uzavřené dne 24. 3. 2010 mezi její právní předchůdkyní a žalobkyní neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s §56 odst. 1 obč. zák., neboť procesní pravidla v ní dohodnutá nezaručují žalobkyni (spotřebitelce) spravedlivé řízení, a to zejména možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle §27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění před 1. 3. 2012 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“).
Otázky (ne)platnosti rozhodčí doložky ve vztahu k ustanovením zákona zakotvujícím ochranu spotřebitele a erokonformního výkladu právních předpisů Evropské unie vztahujících se k ochraně spotřebitele nepatří mezi ty, které dosud Nejvyšší soud neřešil (srovnej např. usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010). Ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, vyslovil, že směrnice Rady 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách (o zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí doložky a zrušil tento nález v důsledku toho, že dohoda smluvních stran obsahuje zneužívající klauzuli. Jakkoli totiž může existovat kvalitní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. Rozhodčí řízení musí v takovém případě zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva); možnost přezkoumat rozhodčí nález jinými rozhodci (§27 zákona č. 216/1994 Sb.) je atributem spravedlivého procesu. V rozsudku ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1858/2011, pak Nejvyšší soud připomněl, že ustanovení §52 a následující obč. zák. - představující právní úpravu ochrany spotřebitele (spotřebitelských smluv) - jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, a uzavřel, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu jsou soudy povinny posoudit platnost (pro spotřebitele nezávaznost) sjednané rozhodčí doložky z hlediska §56 obč. zák. (tj. zda v rozporu s požadavkem dobré víry nevytváří k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran) v závislosti na čl. 3 odst. 1 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS, jakož i výkladu, který doposud v obdobných věcech podal Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr). Možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter určité klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v článku 6 směrnice, totiž zabránit tomu, aby byl konkrétní spotřebitel zneužívající klauzulí vázán, a přispět ke splnění cíle stanoveného v článku 7 této směrnice, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných mezi spotřebiteli a podnikateli (srovnej rozsudek ESD ze dne 21. 11. 2002, ve věci C-473/00, Cofidis, bod 32, a rozsudek SDEU ze dne 26. 10. 2006, ve věci C-168/05, Mostaza Claro, bod 27).
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zabýval námitkou neplatnosti rozhodčí doložky, aniž byla tato námitka vznesena v rozhodčím řízení, a dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je neplatná, neboť v ní sjednaná procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení, postupoval v souladu se zmiňovanou judikaturou. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, je nepřípadný, poněvadž v uvedeném případě nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §9 odst. 1, §7 bodu 3., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 1.000,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 273,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 19. června 2013
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu