ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2553.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2553/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. T. , zastoupeného Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem Hustopeče, Mrštíkova 15, proti žalovanému KLAS - družstvo Starovičky se sídlem Starovičky, identifikační číslo: 494 34 632, zastoupenému JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou se sídlem Brno, Jakubské nám. 2, o zaplacení 286.195,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1086/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 14 Co 374/2009-106, ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 14 Co 374/2009-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 14 Co 374/2009-106, ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 14 Co 374/2009-110, se zrušuje věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném zaplacení částky 286.195,- Kč představující část ceny za postoupení pohledávky sjednané účastníky ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 29. 10. 1993.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 3. března 2009, č. j. 9 C 1086/2004-84, žalobu o zaplacení částky 286.195,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný vyhotovil písemný návrh smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 10. 1993, který podepsali dva jeho statutární zástupci s připojeným otiskem razítka žalovaného. Návrh byl bezprostředně poté zaslán žalobci, přičemž neobsahoval lhůtu určenou k jeho přijetí. Žalobce po poučení podle §118a o. s. ř. doplnil skutková tvrzení tak, že návrh žalovaného po jeho doručení podepsal a neprodleně jej žalovanému osobně doručil. Nebyl schopen označit konkrétní osobu, které podepsaný návrh předal, a kdy se tak stalo. Vzhledem k tomu, že žalovaný s tímto tvrzením nesouhlasil, a předložil návrh smlouvy, který mu žalobce podle otisku razítka doručil až 31. 3. 2003, aniž jej ovšem podepsal, soud prvního stupně poučil žalobce, aby označil důkazy prokazující jeho tvrzení o doručení akceptace návrhu žalovanému. Žalobce žádné důkazy způsobilé prokázat jeho skutkovou verzi neoznačil. Soud prvního stupně za takový důkaz nepovažoval žalobcem předložený originál smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 10. 1993 s jeho podpisem, neboť z něho nevyplývá, kdy jej žalobce podepsal a doručil žalovanému. Ani dopis ze dne 19. 1. 2000, v němž se předseda žalovaného družstva V. R. omluvil žalobci, že nebyl dodržen termín úhrady první splátky, a vyjádřil příslib splnění závazku ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 10. 1993, neprokazuje, zda a kdy žalobcovo prohlášení o přijetí návrhu postupní smlouvy došlo žalovanému. Nelze vyloučit, že žalovaný se v otázce uzavření smlouvy se žalobcem zmýlil, jak také posléze žalobci sdělil. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že podepsaný návrh smlouvy doručil včas žalovanému. Naopak uvěřil žalovanému, že žalobce mu nepodepsaný návrh smlouvy ze dne 29. 10. 1993 předložil až 31. 3. 2003. Z takto zjištěného skutkového stav věci soud prvního stupně dovodil, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi účastníky nedošlo. Žalovaný doručil žalobci písemný návrh na uzavření smlouvy ze dne 29. 10. 1993, obsahující úplné znění navrhované smlouvy, z něhož byla patrna vůle žalovaného být vázán v případě jeho přijetí (§43a odst. 1 obč. zák.). Jelikož však návrh neobsahoval lhůtu určenou k jeho přijetí, bylo na žalobci, aby jej přijal v přiměřené době ve smyslu §43b odst. 1 obč. zák., za jakou lze považovat lhůtu nejdéle dvou týdnů. Protože žalovanému v této lhůtě přijetí návrhu žalobcem nedošlo (§43c odst. 1 a 2 obč. zák.), nelze dovodit, že smlouva byla uzavřena (§44 odst. 1 obč. zák.). Nad rámec uvedeného konstatoval, že i kdyby žalobce prokázal vznik postupní smlouvy, byla by tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem pro svoji neurčitost a nesrozumitelnost ve sjednané výši úplaty za postoupení pohledávky a v počtu a výši jejích splátek (§37 odst. 1 obč. zák.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 14 Co 374/2009-106, ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 14 Co 374/2009-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 286.195,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval listinné důkazy, doplnil dokazování dopisem žalovaného ze dne 19. 1. 2000 adresovaným žalobci a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že návrh žalovaného na uzavření postupní smlouvy po jeho obdržení podepsal a bezprostředně poté jej žalovanému doručil. Konstatoval, že sice ani jedno ze dvou předložených vyhotovení postupní smlouvy neprokazuje tvrzení žalobce, že jím přijatý návrh postupní smlouvy bezprostředně po jeho obdržení došel žalovanému, avšak prokazováno je dopisem předsedy žalovaného V. R. ze dne 19. 1. 2000. Jestliže se v něm žalovaný omlouvá za své prodlení s plněním z postupní smlouvy, nutně z toho plyne, že tak jednal při vědomí si platného uzavření postupní smlouvy, předpokládajícího včasné přijetí písemného návrhu žalobcem. Současně vyslovil přesvědčení, že smlouva o postoupení pohledávky byla vyhotovena ve více exemplářích, z nichž jeden měl žalobce podepsat a bez zbytečného odkladu jej doručit žalovanému. Pokud tak učinil, je zcela bez významu, že v roce 2003 předložil žalovanému další exemplář bez podpisu. Za nerozhodné považoval to, že žalobce pro odstup času a svůj věk již nedokázal doplnit svá tvrzení o okolnostech, za nichž přijal návrh žalovaného na uzavření postupní smlouvy. Úvahu soudu prvního stupně, že zaslání omluvného dopisu bylo způsobeno nepořádkem v evidenci žalovaného, posoudil jako spekulaci. Na tomto skutkovém základu dovodil, že účastníci uzavřeli písemně smlouvu o postoupení pohledávky, neboť žalobce doručil včas žalovanému akceptovaný návrh na uzavření smlouvy. Soudu prvního stupně nepřisvědčil ani v tom, že smlouva o postoupení pohledávky je pro neurčitost ceny za postoupenou pohledávku neplatným právním úkonem, poněvadž z textu smlouvy vyplývá jednoznačný projev vůle obou účastníků smlouvy stanovit cenu za postoupenou pohledávku právě ve výši postupované pohledávky, tj. částkou 400.675,- Kč. I když ujednání ohledně termínů a výše jednotlivých splátek, v nichž měl žalovaný zaplatit žalobci sjednanou cenu, je neurčité a tedy neplatné, pro věc je rozhodné, že požadavku určitosti vyhovuje ujednání, že celá cena je splatná po 12 letech od uzavření smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce doručil včas žalovanému akceptovaný návrh na uzavření smlouvy. Připomněl, že soudu byla předložena dvě vyhotovení postupní smlouvy ze dne 29. 10. 1993. Na tom, které předložil žalobce, jsou sice podpisy obou smluvních stran, a to dvou jeho statutárních zástupců (Š. P. a J. Š.) a úředně neověřený podpis žalobce; nelze proto zjistit, kdy žalobce návrh smlouvy podepsal, ani zda a kdy jej druhé smluvní straně doručil. Na vyhotovení, které soudu předložil on, je otisk jeho podacího razítka s datem 31. 3. 2003, kdy mu bylo doručeno žalobcem, avšak chybí na něm podpis žalobce. Z toho, že byly vyhotoveny a žalobci doručeny pouze dva exempláře návrhu na uzavření postupní smlouvy, z nichž jeden si měl žalobce ponechat a druhý podepsaný doručit zpět, vyplývá, že žalobce si oba dva doručené návrhy ponechal až do roku 2003, kdy mu teprve jeden z nich (nepodepsaný) doručil, a druhý - již podepsaný - mu byl doručen až se žalobou. Zjištění odvolacího soudu, že návrh na uzavření postupní smlouvy byl vyhotoven ve více exemplářích, nevyplynulo z žádného důkazu. Žalobci se proto nepodařilo prokázat tvrzení, že návrh na uzavření písemné postupní smlouvy včas přijal a toto přijetí mu bez zbytečného odkladu oznámil. Potřebnou důkazní sílu postrádá přípis tehdejšího předsedy družstva V. R. ze dne 19. 1. 2000 vzhledem k době, která od učinění návrhu v mezidobí uplynula. Z tohoto důkazu vyplývá jedině to, že žalovaný mohl v roce 2000 vědět o tvrzeném závazku, nikoli o tom, zda a kdy mu žalobce podepsaný návrh doručil. Žalovaný zopakoval, že v roce 1993 rozesílal stovky (formulářových) návrhů na uzavření postupních smluv oprávněným fyzickým osobám a že žalobce nebyl nikdy veden v jeho evidenci postupitelů, neboť mu podepsanou smlouvu nedoručil. Poté, co svůj omyl zjistil, žalobci tuto skutečnost přípisem ze dne 25. 3. 2003 sdělil. Žalovaný zpochybnil rovněž závěr, podle něhož je ujednání o výši úplaty za postoupenou pohledávku z hlediska určitosti platné a v tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1605/2005. Vyjádřil názor, že v situaci, kdy by cena za postoupení pohledávky bez dalšího odpovídala její výši, jednalo by se ve skutečnosti o převzetí dluhu, tudíž o obcházení zákona. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považoval dovolání za účelové.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Žalovaný sice v dovolání avizoval použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak z obsahového vylíčení dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že ve skutečnosti uvedený dovolací důvod neuplatnil, a ani z obsahu spisu se existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako zmatečností nepodává (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci bylo pro právní závěr, zda mezi účastníky došlo k uzavření písemné smlouvy o postoupení pohledávky (§524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „obč. zák.“), podstatné zjištění, zda vyjádření souhlasu žalobce s obsahem návrhu na uzavření smlouvy došlo žalovanému a zda šlo o včasné přijetí návrhu, tj. v přiměřené době (§43c odst. 1 a 2, §44 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uvěřil žalobci, že návrh žalovaného na uzavření postupní smlouvy ze dne 29. 10. 1993 po jeho obdržení ihned podepsal a bezprostředně poté jej žalovanému osobně doručil. Připustil, že žalobcovo tvrzení sice nevyplývá ani z jednoho ze dvou předložených vyhotovení smlouvy, protože však považoval za „zjevné, že písemná smlouva o postoupení pohledávky musela být vyhotovena ve více vyhotoveních“, hodnotil jako nevýznamné, že žalobce v roce 2003 předložil žalovanému jiné vyhotovení smlouvy; tato okolnost totiž nevylučuje, že žalobce mohl další vyhotovení smlouvy podepsat a doručit žalovanému bezprostředně poté, co je obdržel. Skutkovou verzi žalobce, tj. včasné přijetí návrhu žalovaného žalobcem a jeho doručení žalovanému podporuje dopis žalovaného ze dne 19. 1. 2000, z jehož obsahu odvolací soud usoudil, že žalovaný jej žalobci zaslal „při vědomí platného uzavření předmětné postupní smlouvy, jemuž odpovídá včasné přijetí písemného návrhu žalobcem“. Skutkový závěr, že žalobce učinil včasné prohlášení o přijetí návrhu, jež došlo žalovanému, však nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud jej totiž dovodil ze zjištění, že návrh postupní smlouvy byl vyhotoven ve více exemplářích; to však nevyplynulo ze žádného z provedených důkazů. Pak je ale - logicky vzato - vyloučeno, aby žalobce doručil přijatý návrh postupní smlouvy žalovanému bezprostředně po jeho obdržení, neboť z předložených vyhotovení postupních smluv vyplývá, že žalobce je oba měl u sebe až do 31. 3. 2003, kdy jeden z nich doručil žalovanému, a druhý z nich posléze připojil k žalobě. Za této situace se nelze ztotožnit ani s vyhodnocením dopisu předsedy žalovaného V. R. ze dne 19. 1. 2000, jemuž odvolací soud přisoudil vysokou vypovídací hodnotu, s tím, že prokazuje pravdivost tvrzení žalobce a naopak vyvrací obranu žalovaného. Předseda žalovaného družstva se sice v dopise omluvil žalobci za prodlení s plněním závazku z postupní smlouvy, tato skutečnost však sama o sobě ještě není způsobilá prokázat, zda žalobce v roce 1993 akceptoval návrh žalovaného a zda tak učinil včas (§43c odst. 1 a 2 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že žalobce prokázal své tvrzení, že coby adresát písemného návrhu žalovaného na uzavření postupní smlouvy učinil včasné prohlášení o přijetí návrhu, jež došlo žalovanému v přiměřené době ve smyslu §43c odst. 1 a 2, §44 odst. 1 obč. zák., tak nemůže za této důkazní situace obstát.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Zabývat se další dovolací námitkou žalovaného bylo již nadbytečné.
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. ledna 2013
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu