ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2800.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2800/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. M. D. , a b) K. R. , zastoupených Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem v Brně, Tábor 2333/8, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 20 C 190/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2012, č. j. 13 Co 355/2010-149, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. dubna 2010, č. j. 20 C 190/2008-90, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2012, č. j. 13 Co 355/2010-149, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že žalovaný napadl dovoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenul uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. dubna 2010, č. j. 20 C 190/2008-90, zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. dubna 2010, č. j. 20 C 190/2008-90, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům „rovným dílem“ 1.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu je tudíž výhrada žalovaného proti závěru, že se mu nepodařilo prokázat existenci dohody o převzetí dluhu K. K.Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Jak již bylo výše vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel prosazuje názor, že notářským zápisem ze dne 26. 10. 2005 vznikl mezi žalobci a K. K. nový závazkový vztah, na jehož základě měl K. K. povinnost uhradit sám dluh ze smluv o půjčce ve výši 2.000.000,- Kč.
Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání (k charakteru notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 762). Ve světle uvedeného závěru nemohl notářský zápis založit nový právní vztah, v jehož důsledku by zanikla povinnost žalovaného k plnění a naopak vznikla třetí osobě povinnost k plnění místo žalovaného; není proto důvod připouštět dovolaní pro tuto již Nejvyšším soudem vyřešenou právní otázku.
Podle §242 odst. 4 věty první o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že vázanost dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů obecně uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřoval jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha C.H.Beck 2003, s. 1078; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23 pod č. C 1691). Z toho pak ovšem dále plyne, že dovolatel nemůže po uplynutí dovolací lhůty úspěšně měnit konkrétní vylíčení dovolacích důvodů obsažené v původním (ve lhůtě podaném) dovolání. V takovém případě dovolání sice lze opravit či doplnit, ale toliko ve smyslu opravy a doplnění dovolacích důvodů, které už dříve byly uplatněny. Doplnit dovolání uplatněním důvodů, jež dosud v dovolání uvedeny nebyly, oproti tomu možné není; nelze-li dovolací důvody po lhůtě k dovolání měnit, nelze je logicky ani nově uplatnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 738/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 3 pod č. C 279).
Dovolací soud proto nemohl přihlížet k obsahové změně, tj. k novému vylíčení dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v jeho podání ze dne 5. 10. 2012, v němž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení v otázce úroků z prodlení; nejde o doplněním dříve uplatněného dovolacího důvodu podle dovolání ze dne 23. 7. 2012.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům, kteří by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. července 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu