ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.298.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 298/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. S. , zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 857/25, o příslušenství pohledávky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 192/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2011, č.j. 15 Co 98/2010-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.753,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Eduarda Pavlíka, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, č.j. 20 C 192/2008-30, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2009, č.j. 20 C 192/2008-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve specifikované výši a za specifikované období z částky 315.500,- Kč a nahradit mu náklady řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaného zavázal k zaplacení úroků z prodlení ve stejné výši a za stejné období jako soud prvního stupně avšak z částky 313.500,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu, i když je výrok ve věci samé formulován jako měnící, je co do úroků z prodlení z částky 313.500,- Kč rozsudkem potvrzujícím; soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti účastníků v této části shodně. Odvolací soud ostatně odkázal na ustanovení §219 o.s.ř. a uvedl, že pouze z technických důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil, neboť žalobce se domáhal zaplacení úroků z prodlení z částky 313.500,- Kč a nikoli z částky 315.500,- Kč. Tím, že pochybení soudu prvního stupně sám napravil, nepostupoval důsledně podle §222 odst. 3 o.s.ř., které umožňuje při splnění podmínek §164 o.s.ř. nařídit soudu prvního stupně opravu odvoláním napadeného rozhodnutí. Jelikož rozsudky soudů obou stupňů jsou po obsahové stránce shodné (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 52/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 7/2000), je třeba posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu není zásadně právně významné. Dovolatelem nastolená právní otázka již byla Nejvyšším soudem vyřešena a odvolací soud se při jejím posouzení neodchýlil od právního závěru, podle něhož rozhodnutí (bývalých) státních notářství a od 1. 1. 1993 rozhodnutí soudů o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví, jež ukládají povinnost k plnění mezi dědici navzájem (vypořádání nároků mezi účastníky dědického řízení), jsou exekučními tituly. Takové právo na plnění se jako právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu promlčuje podle ustanovení §110 odst. 1, věty první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1753/2011, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1299/2006, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1110/96).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 4., odst. 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 – viz čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb. tj. částkou 7.760,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 – viz čl. II vyhl. č. 486/2012) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.693,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. března 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu