ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3176.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3176/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. D. , zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1936/19, o zaplacení 10,785.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 221 EC 271/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 367/2011-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Pernici, advokáta se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1936/19.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 367/2011-94, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2011, č. j. 221 EC 271/2010-70, ve znění opravného usnesení ze dne 16. září 2011, č. j. 221 EC 271/2010-74, zamítající žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 10,785.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože výtka žalobce, že odvolací soud pochybil, nevyhověl-li jeho návrhu na přerušení odvolacího řízení do doby, než bude rozhodnuto o žalobě na určení doby plnění, je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., dovolací soud k ní v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemohl přihlédnout.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce správnost závěru odvolacího soudu, že žaloba byla v posuzovaném případě podána předčasně, neboť doba plnění byla ve smlouvě o půjčce, kterou účastníci uzavřeli dne 3. 10. 2007, ponechána na vůli dlužníka (žalovaného); žalovaná pohledávka tak není dosud splatná. Oproti odvolacímu soudu prosazuje žalobce názor, že žalovanému poskytl „výhradně účelovou půjčku na výhodný nákup nemovitostí“, takže jejich právní vztah neměl být poměřován ustanovením §564 obč. zák. nýbrž ustanovením §563 obč. zák.; žalovaný jako dlužník byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy ho jako věřitel o plnění požádal.
Z nezpochybnitelného zjištění odvolacího soudu vyplývá, že účastníci smlouvy o půjčce se dohodli, že dlužník (žalovaný) vrátí věřiteli (žalobci) půjčku bezprostředně poté, co nemovitosti, které koupí za půjčené finanční prostředky, následně prodá. Již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/93 pod č. 47, byl formulován a odůvodněn závěr, že se ustanovení §564 obč. zák. nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. V takových případech má dlužník právo plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne; určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu §563 obč. zák.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.), případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle než je určení splatnosti (§161 odst. 3 o. s. ř.). Tento závěr je citován také v judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3481/2009). Odvolací soud rozhodl zcela v intencích uvedeného rozhodnutí, jestliže dovodil, že splatnost půjčky byla ponechána ve smyslu ustanovení §564 obč. zák. na vůli dlužníka (žalovaného), bylo-li ve smlouvě o půjčce účastníky sjednáno, že dluh bude věřiteli (žalobci) vrácen bezprostředně poté, kdy dlužník prodá nemovitosti nakoupené za půjčené peníze. Dovoláním zpochybněný právní závěr proto nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání přípustným.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2012) a z částky 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 24. ledna 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu