ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3401.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3401/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. I. K., advokáta se sídlem Olomouc, Riegrova 12, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovanému Z. V. , zastoupenému Mgr. Janem Klváčkem, advokátem se sídlem Olomouc, Tylova 1136/6, o 76.432,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 207/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. března 2012, č. j. 12 Co 487/2011-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.421,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem Olomouc, Riegrova 12.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 12 Co 487/2011-120, potvrdil ve výroku I. rozsudek ze dne 26. července 2011, č. j. 16 C 207/2009-97, jímž Okresní soud v Olomouci uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 76.432,- Kč s úrokem z prodlení od 19. 2. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, a změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 Sb. (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) - soud prvního stupně předchozím rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. 16 C 207/2009-49, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 27. ledna 2011, č. j. 12 Co 297/2010-69, nerozhodl jinak než v rozsudku ze dne 26. července 2011, č. j. 16 C 207/2009-97 (žalobě rovněž vyhověl), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání uplatněných námitek nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalovaný sice namítá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak jeho závěr o právu žalobce na doplacení smluvní odměny za poskytnuté právní služby zpochybňuje procesně neregulérním způsobem. Jeho výhrady k zjištěnému obsahu dohody účastníků o odměně žalobce za právní zastupování žalovaného v řízení před soudem, z něhož odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel při právním posouzení věci, totiž vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Učinil-li tudíž odvolací soud závěr, že si účastníci v dohodě o smluvní odměně sjednali, že žalobci přísluší za právní zastupování odměna ve výši 10 % z vysouzené částky a přiznané náklady od protistrany, dospíval ke skutkovým zjištěním. Teprve dovodil-li v návaznosti na toto zjištění, že dluh žalovaného z této dohody nezanikl splněním zcela (§559 občanského zákoníku), formuloval závěry právní. Jinými slovy řečeno, žalovaný zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem jen v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svém skutkovém zjištění a uvěřil jeho skutkové verzi (že si účastníci sjednali smluvní odměnu ve výši 10% z „čistého vysouzeného finančního plnění“, v němž je zohledněn odpočet žalovaným zaplacených nákladů řízení státu a protistranou sporu zaplacených nákladů řízení), dospěl by nutně k odlišnému (správnému) právnímu závěru o neopodstatněnosti žaloby. Podstatu jeho námitek tak tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů. Žalovaný přehlíží, že skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.180,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 941,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu