ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.351.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 351/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. J. K. , a b) P. K. , zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované J. R. , zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 241/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010, č.j. 23 Co 294/2010-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž městský soud potvrdil rozsudek ze dne 3. 12. 2009, č.j. 33 C 241/2008-45, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu ideálního podílu specifikovaných nemovitostí, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Ačkoli žalobci v dovolání avizují použití způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jejich argumentace obsahově směřuje proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci. Výtky dovolatelů směřují proti skutkovému zjištění, podle něhož Ing. J. R. (právní předchůdce žalované), jenž směnnou smlouvou uzavřenou s M. H., která podíl nenabídla ostatním spoluvlastníků, nabyl spoluvlastnický podíl předmětných nemovitostí, byl v době převodu ve smyslu §116, části věty za středníkem, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ve vztahu k převodkyni osobou blízkou. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že vztah Ing. J. R. a M. H. (bratrance a sestřenice) byl takové kvality, že újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, by druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní; odvolací soud se s tímto skutkovým závěrem ztotožnil. Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy nepochybily ve svých skutkových závěrech, musely by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že převod spoluvlastnického podílu se neuskutečnil mezi osobami blízkými a že M. H. obešla ostatní spoluvlastníky, kterým svědčilo zákonné předkupní právo (§140 obč. zák.). Žalobci tedy uplatnili ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož použití je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. vyloučeno.
Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že uplatnění předkupního práva spoluvlastníků vylučuje již pouhá skutečnost převodu podílu osobě převodci blízké (§140 obč. zák.); ze zákona nevyplývá požadavek, aby důvodem (pohnutkou) převodu byl vztah osob navzájem sobě blízkých.
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou nerozhodné i další výhrady žalobců, že soudy neprovedly dostatečné dokazování k prokázání vztahu M. H. k právnímu předchůdci žalované; tyto námitky totiž vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Žalobci sice v dovolání uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i výrok týkající se nákladů řízení; podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnili. Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu navíc ani není objektivně přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalované podle obsahu spisu žádné náklady, na jejichž náhradu by měla jinak vůči žalobcům právo, nevznikly).
V Brně 31. října 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu