ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.475.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 475/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce O. A. , zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému J. H. , o zaplacení 39.000,- Kč a o smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 39 C 291/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 26. září 2011, č. j. 30 Co 9/2011-95, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 26. září 2011, č. j. 30 Co 9/2011-95, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. června 2010, č. j. 39 C 291/2009-44, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 39.000,- Kč, se odmítá .
II. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 26. září 2011, č. j. 30 Co 9/2011-95, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. června 2010, č. j. 39 C 291/2009-44, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 70.800,- Kč a smluvní pokuty ve výši 50,- Kč za každý den prodlení od 9. 6. 2009 do 25. 9. 2011, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2010, č. j. 39 C 291/2009-44, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39.000,- Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 50,- Kč za každý den prodlení od 1. 7. 2004 do 8. 6. 2009 v kapitalizované výši 90.150,- Kč a dále smluvní pokutu ve výši 50,- Kč za každý den prodlení od 9. 6. 2009 do zaplacení částky 39.000,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce listinou ze 17. 12. 2003 označenou jako „Dohoda o uznání dluhu a jeho úhradě“ prokázal zapůjčení částky 50.000,- Kč žalovanému a „rubopisem“ na této listině, že žalovaný dne 2. 4. 2008 uznal co do důvodů i výše zůstatek nesplacené částky. Jelikož žalovaný již žalobci část dluhu zaplatil (6.000,- Kč a 5.000,- Kč), zbývá doplatit 39.000,- Kč. Důvodným shledal soud prvního stupně požadavek na zaplacení smluvní pokuty, která byla písemně sjednána v listině ze dne 17. 12. 2003.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. září 2011, č. j. 30 Co 9/2011-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 19.350,- Kč (v části požadavku na zaplacení smluvní pokuty), změnil jej tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 39.000,- Kč (jistina půjčky), stejně tak jako v rozsahu kapitalizované smluvní pokuty ve výši 70.800,- Kč a smluvní pokuty ve výši 50,- Kč za každý dne prodlení od 9. 6. 2009 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Zdůraznil, že žalovaný u jednání dne 17. 6. 2010 vznesl námitku promlčení práva žalobce, kterou se zřetelem k obsahu odůvodnění, nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou. Za uznání dluhu, které by mělo vliv na běh nové desetileté promlčecí doby, nelze považovat ani listinu ze dne 17. 12. 2003 ani rubopis ze dne 2. 4. 2008. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že text na líci listiny ze dne 17. 12. 2003 představuje dohodu o půjčce se současně sjednanou smluvní pokutou; aby šlo o uznání dluhu, muselo by k uznání dojít až po vzniku dluhu. Nelze proto uznat dluh prohlášením při podpisu smlouvy o půjčce, protože v tomto okamžiku dluh (závazek k plnění) teprve vzniká. Za správnou tudíž nepovažuje úvahu o tom, že žalovaný dne 2. 4. 2008 uznal dluh co do důvodu a výše, s důsledkem desetileté promlčecí doby. Nejednoznačnost uznávacího prohlášení žalovaného má za následek, že tento jeho úkon je neurčitý a tudíž neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. Použité slovní spojení „předchozí dluh“ bez jeho bližší specifikace např. odkazem na smlouvu o půjčce či lícní stranu listiny působí neurčitost předmětu uznávacího prohlášení zvláště v situaci, kdy mezi účastníky nešlo o jediný závazek, nýbrž jen o jeden ze závazkových vztahů; žalobce půjčil žalovanému peníze ve více případech. Odvolací soud shledal uznávací prohlášení neurčité co do výše uznávaného dluhu, neboť dluh není v prohlášení vyčíslen; přitom měl být uznán „předchozí dluh v plné výši“. Zda je tím míněna částka odpovídající půjčce v plné výši 50.000,- Kč nebo snížená o 6.000,- Kč či snad jiná částka, nelze zjistit ani výkladem. Protože se právo na zaplacení sporné půjčky promlčelo v obecné tříleté promlčecí době, je částečně promlčeno i právo na zaplacení smluvní pokuty. Bez zřetele na námitku promlčení odvolací soud uzavřel, že žalobci nelze přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty od data vyhlášení rozsudku do budoucna, protože nárok na zaplacení smluvní pokuty (na rozdíl od požadavku na zaplacení např. úroků z prodlení) vzniká samostatně za každý den, kdy dlužník porušuje svou povinnost, a nelze jej tak přiznat do budoucna. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, a ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, dodal, že po promlčení práva na zaplacení smluvní pokutou zajištěné jistiny nelze přiznat ani právo na zaplacení smluvní pokuty, která po vznesení námitky promlčení dále nabíhá.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že k sepisu uznání dluhu došlo sice téhož dne, kdy byla uzavřena smlouva o půjčce, ale stalo se tak až po předání peněz. Tomuto sledu událostí odpovídá tvar použitého slovesa „půjčil“ – před sepsáním uznání – jinak by byl v textu listiny použit tvar „zapůjčuje“. Odvolacímu soudu v návaznosti nato vytýká nesprávný závěr, že listina ze dne 17. 12. 2003 není uznáním dluhu, ale smlouvou o půjčce, a proto s ní nemohou být spojeny účinky podle §558 obč. zák. Dovolatel není srozuměn ani se závěrem o neurčitosti a tedy neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. uznávacího prohlášení na rubu téže listiny. Odvolací soud pominul, že uznání dluhu ze dne 2. 4. 2008 se nachází na rubu listiny vyhotovené již 17. 12. 2003, a je tudíž zřejmé, že se vztahuje přímo k dluhu uznanému na líci listiny. Nelze pochybovat o tom, jaká částka byla 2. 4. 2008 uznána, neboť obsahuje-li listina text, podle něhož bylo k uvedenému datu splaceno 6.000,- Kč, prostým odečtením této částky je zřejmé, že žalovaný uznal dluh ve výši 44.000,- Kč.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští [§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.)].
Přestože žalobce ohlašuje, že jeho dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) brojí pouze proti měnícímu výroku ve věci samé, s výjimkou části, kterou byla zamítnuta žaloba o smluvní pokutu za dobu od vyhlášení rozsudku odvolacího soudu do budoucna, neboť proti této části rozhodnutí nevznáší žádné výhrady.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. V dané věci žalobce napadá dovoláním výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 39.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce, a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 70.800,- Kč (představující smluvní pokutu za období od 1. 7. 2004 do 6. 6. 2006 a za období od 2. 7. 2007 do 8. 6. 2009 z částky 39.000,- Kč). Protože těmito výroky bylo rozhodnuto o samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (požadavek na vrácení půjčky a na zaplacení smluvní pokuty), je třeba přípustnost dovolání posuzovat ohledně každého nároku zvlášť. Zatímco dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto ohledně 70.800,- Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti nepřevyšující částku 50.000,- Kč (39.000,- Kč), je vyloučena vzhledem k §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání směřující proti tomuto výroku odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce obsahově vymezil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho právo na zaplacení smluvní pokuty je promlčeno.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je založeno na závěru, že listina ze dne 17. 12. 2003 není platným uznáním práva co do důvodu a výše, a že právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty zajišťující vrácení půjčky se tudíž promlčelo v obecné tříleté promlčecí době.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.).
Podle §110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo.
Se závěrem odvolacího soudu, že prohlášením žalovaného obsaženém v listině ze dne 17. 12. 2003 nedošlo ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. k založení běhu nové desetileté promlčecí doby, neboť jím nedošlo k uznání práva (§110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák.), natož k uznání dluhu (§558 obč. zák.), Nejvyšší soud souhlasí.
Z listiny sepsané dne 17. 12. 2003 v České Lípě mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem se podává, že tyto smluvní strany uzavírají DOHODU o uznání dluhu a jeho úhradě, s tím, že podle čl. I. žalobce zapůjčil dne 17. 12. 2003 žalovanému částku v hotovosti ve výši 50.000,- Kč , s tím, že dosud neuhrazená částka je mezi účastníky dohody nesporná a dlužník ji uznává jako svůj splatný závazek. Žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit nejpozději do 30. 6. 2004 do rukou žalobce. Zároveň si strany domluvily smluvní pokutu, která činí 50,- Kč za každý den prodlení po lhůtě splatnosti (čl. II.). Podle čl. III sjednaná dohoda je výsledkem svobodné a vážné vůle obou smluvních stran bez užití tísně, obě smluvní strany prohlašují, že je dohoda určitá a srozumitelná a na důkaz toho ji stvrzují svými vlastnoručními podpisy. Po tomto textu následují podpisy obou smluvních stran – žalobce a žalovaného.
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008). Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nenastane.
Podle textu listiny ze dne 17. 12. 2003 je zřejmé, že zachycuje projevy vůle smluvních stran dvoustranného právního vztahu (viz slovní vyjádření ... uzavírají ..., ... obě smluvní strany prohlašují ) z titulu smlouvy o půjčce peněz, a nikoli jednostranný právní úkon dlužníka vůči věřiteli. Nelze z ní dovodit, že peníze byly předány před jejím podpisem; smlouva o půjčce peněz jako reálný kontrakt přitom vzniká až okamžikem jejich předání, neboť samotnou dohodou o předmětu půjčky smlouva nevzniká. Písemně zachycené projevy vůle tak představují dohodu o podmínkách smlouvy a o době splatnosti v budoucnu půjčené částky, odhlédnuto od toho, že dohoda o smluvní pokutě musí mít obligatorně písemnou formu (§544 odst. 2 obč. zák.). Je proto vyloučeno, aby před předáním peněz (před vznikem závazkového právního vztahu) žalovaný dluh z půjčky uznával.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišel žalobce s (novým) tvrzením, že k sepisu uznání dluhu dne 17. 12. 2003 došlo až po poskytnutí půjčky. Dovolací soud k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo - nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl žalobce uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinil.
Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci spatřuje žalobce dále v závěru o neurčitosti uznávacího prohlášení žalovaného na rubu listiny ze dne 17. 12. 2003, podepsaného žalovaným dne 2. 4. 2008.
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavce 2). Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7).
Uznání práva, popř. uznání dluhu, jako právní úkony, pro který zákon vyžaduje obligatorně písemnou formu (§40 odst. 1, §110 odst. 1 věta druhá a §558 obč. zák.), se musí týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z listiny, na které je takový projev vůle zachycen.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníků smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny.
Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je nutno závazek, jehož se uznání týká, identifikovat takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným (např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně). Nemá-li dlužník vůči věřiteli v době uznání jiný závazek nebo jiné závazky ze smlouvy (smluv) o úvěru (tedy jiné závazky zaměnitelné s uznávaným závazkem), pak platí, že závazek je v uznání dostatečně určitě identifikován i tehdy, vymezuje-li jej jen údaj o osobě věřitele, výši plnění a označení, že jde o závazek ze smlouvy o úvěru (aniž by bylo nutné smlouvu o úvěru blíže specifikovat např. číslem či datem uzavření).
Rub listiny ze dne 17. 12. 2003 obsahuje rukou psaný text, podle něhož „ ke dni 2. 4. 2008 bylo zaplaceno 6.000,- Kč. Další splátky budou nabíhat od 1. 9. 2008 v průměrné výši 5.000,- Kč. Po tomto sdělení následuje vlastnoruční podpis žalovaného a po něm další text se slovy „předchozí dluh uznávám v plné výši“ k čemuž je připojen údaj o datu (2. 4. 2008) a opět podpis žalovaného. První část textu obsahuje informaci o tom, kolik žalovaný zaplatil a jeho deklaraci o způsobu poskytování dalších finančních částek bez bližšího určení o plnění na jaký dluh šlo (má jít). Prohlášení žalovaného, že „předchozí dluh uznává v plné výši“ je neurčité v tom, o jaký dluh (vymezeno skutkově) a v jaké výši uznává.
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy, popř. tomu, kdo činí jednostranný právní úkon, je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, popř. jakou vůli vyjadřuje, není-li to poznatelné z textu listiny
Lze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu, že závazek, jehož se uznání mělo týkat, nebyl vymezen určitě, a to jak co do důvodu, tak i co do jeho výše. Mělo-li by mít uvedené prohlášení charakter uznání práva, pak se zřetelem k jeho úvodní pasáži, podle níž bylo zaplaceno již 6.000,- Kč, a přesto žalovaný předchozí dluh uznává v plné výši, jde o rozpor, který působí, že není určité, v jaké výši dluh vlastně uznává.
Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu