ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.578.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 578/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Peckova 9, proti žalovanému Ing. V. P. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o zaplacení 2,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 393/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2012, č. j. 22 Co 321/2012-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkami žalovaného, že žalobce nebyl před vydáním platebního rozkazu vyzván k odstranění vad žaloby, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a odůvodnění tohoto rozsudku je kusé, že soud prvního stupně neposoudil jeho žádost o prominutí zmeškání soudcovské lhůty podle §41 odst. 2 o. s. ř. taktéž jako žádost o její prodloužení, že soud prvního stupně v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobní požadavek, přičemž odvolací soud tato pochybení soudu prvního stupně toleroval, a že se odvolací soud nezabýval podle §212a a §205b o. s. ř. veškerými, v odvolání výslovně neuplatněnými ani žalovaným blíže nespecifikovanými důvody, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) žalovaný namítá, že soudy obou stupňů dovodily naplnění podmínek, za nichž se má zato, že uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou, a že jsou proto dány předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpěla vadami, neboť z ní jednoznačně nevyplývá opodstatněnost žalobou uplatněného nároku, a že proto nebylo možno rozhodnout platebním rozkazem ani vydat výzvu podle §114b o. s. ř. Jinými slovy řečeno, že rozsudek pro uznání nebylo možné vydat.
Ze zákonné úpravy [§153a odst. 1 a 3, §99 odst. 1 a 2 o. s. ř., §205 odst. 2 písm. a) a §205b o. s. ř.] vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu §153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle §114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal.
Z obsahu žaloby ze dne 23. 7. 2009 se podává, že „žalovaný (...) požádal žalobce o finanční půjčku na úhradu nákladů spojených se stavbou bytu (...) Žalobce žalovanému vzhledem k jejich velmi dobrým vztahům a společným plánům (...) vyhověl a v prosinci roku 2004 půjčil žalobci částku ve výši 2,500.000,- Kč s tím, že uvedenou částku žalovaný žalobci vrátí do 31 . července 2006 (odst. I. žaloby). Žalobce a žalovaný se 13. 7. 2006 za účelem dohody o vrácení dlužné částky sešli v restauraci, kde se dohodli na změně splatnosti dlužné částky tak, že žalovaný uhradí žalobci částku ve výši pouze 1,000.000,- Kč do 31. 7. 2006, dále částku ve výši 1,000.000,- Kč do 30. 8. 2006 a částku ve výši 500.000,- Kč do 31. 7. 2007 (...) Žalovaný obsah uvedené dohody sám zapsal do diáře žalobce, který jej o toto pro zvýšení právní jistoty požádal (odst. II. žaloby). Žalobce a žalovaný tedy uzavřeli v prosinci 2006 ústně smlouvu o půjčce, na základě které žalobce půjčil žalovanému částku 2,500.000,- Kč a žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit do 31. 7. 2006 (odst. III. žaloby)“. Jde o zjevnou nesprávnost, kterou lze odstranit s ohledem na celý text žaloby, je-li v odst. I. žaloby uvedeno, že „žalobce žalovanému (...) vyhověl a v prosinci roku 2004 půjčil žalobci (ačkoli správně má být uvedeno „žalovanému“) částku 2,500.000,- Kč“, a taktéž je-li v odst. III. žaloby uvedeno, že „žalobce a žalovaný uzavřeli v prosinci 2006 (ačkoli správně má být uvedeno „2004“) ústně smlouvu o půjčce“. Přes jistou neobratnost spočívající v uvedení nesprávného procesního označení dlužníka, nelze mít pochybnosti o tom, kdo byl v tomto závazkovém vztahu věřitelem a kdo dlužníkem. S přihlédnutím k žalobním tvrzením o okamžiku splatnosti půjčené částky a nové dohodě o této skutečnosti (viz odst. II. žaloby) je jisté, že k uzavření smlouvy došlo v prosinci 2004 a půjčka měla být splatná podle původní dohody 31. 7. 2006. Žaloba tak obsahuje všechna rozhodující tvrzení podle §79 odst. 1 o. s. ř. (kdo, komu a kolik půjčil a do kdy má být půjčená částka vrácena - §657 obč. zák.), netrpí vadami a výhrada nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání z tohoto důvodu neobstojí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. představuje námitka žalovaného, že na jeho straně byl dán omluvitelný důvod, pro který se včas nevyjádřil k výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 4552/2010) dovodila, že soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit, a nemůže-li z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření, zákon mu ukládá, aby před uplynutím lhůty sdělil soudu důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání. Pokud ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření nepodal; výjimku představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření.
Rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že na straně žalovaného neexistoval tak vážný důvod, který by mu neumožňoval ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření, je správné, a proto nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vydání rozsudku pro uznání za splnění zákonných předpokladů nelze podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 175/2007).
Protože řešení žalovaným nastíněných otázek nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný sice uvádí, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti potvrzujícímu výroku, ale rovněž proti výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku skutečně směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, který by na jejich náhradu jinak měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu