ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.236.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 236/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný H. V. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 301/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 193/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. V. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 11 T 193/2011, byl obviněný H. V. V. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tak, že dne 11. 8. 2011 ve 13.15 hod. v B. na ulici B. , převážel v osobním motorovém vozidle tovární značky VOLKSWAGEN GOLF PLUS 1KP, patřící N. N. H. , za účelem další distribuce zboží specifikované ve výroku o vině tohoto rozsudku neoprávněně označené zde uvedenými ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jinému, ačkoliv věděl, že uvedené zboží bude použito za účelem jeho dalšího prodeje, přičemž si byl vědom, že výrobky jsou označeny slovním a grafickým vyobrazením, a že zboží je takto označeno a prodáváno neoprávněně, a jednal tak v rozporu s §8 odst. 2 zákona č. 441/2008 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť výhradní právo užívat ochrannou známku ve spojení se jmenovaným zbožím náleží pouze společnostem uvedeným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, čímž poškodil oprávněné zájmy těchto držitelů ochranných známek.
Za to byl odsouzen podle §268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 7 tr. zákoníku celkem v částce 300.000,- Kč a stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Soud I. stupně podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyslovil trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které vyjmenoval ve výroku o trestu, byť užil nesprávnou formulaci „se…zabírají věci…“. Zároveň byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoliv činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu 10 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli vyjmenovaní poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 301/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl opět odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které soud označil v části výroku o trestu. Zároveň byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoliv další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný H. V. V. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Hladíka. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ve svém dovolání obviněný vytkl obecným soudům, že v dané věci aplikovaly ustanovení §268 odst. 1 tr. zákoníku, aniž dostatečně hodnotily právní otázku neoprávněnosti označení zboží ochrannou známkou či zaměnitelností konkrétních zajištěných věcí. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož právní názor podle mínění dovolatele je třeba užít i na jednání, pro které byl obžalován, resp. odsouzen. Zásadní vadou, jíž se podle přesvědčení obviněného soudy dopustily, bylo to, že neměly možnost vidět veškeré předmětné zboží, aby mohly správně právně posoudit možnost trestního postihu obchodování s ním. K tomu nestačí pouze „jakési vzorky zboží z neoznačeného pytle dodaného k hlavnímu líčení policejním orgánem, namátkou vybrané z celkového údajného množství“. Pokud jde o odborná vyjádření poškozených, na která soudy obou stupňů odkazovaly, podle obviněného „pro tyto účely nelze dovodit ničeho“, neboť se nepochybně dané výrobky k rukám poškozených vůbec nedostaly. Soudy tak podle obviněného rozhodly pouze na podkladě paušálního předpokladu jisté zakázanosti zboží převáženého, případně nabízeného v daném prostředí a daným způsobem.
Dále se obviněný ohradil proti uloženému trestu zákazu činnosti. Jeho vymezení je podle názoru obviněného v rozporu s ustanovením §73 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný upozornil na to, že popsaná činnost („…jakoukoliv obchodní činnost ve vztahu k textilnímu zboží…“) není živnostenskému zákonu známa, soudy široce koncipovaný zákaz není vázán na žádnou funkci nebo zákonem předpokládanou registraci a nesplňuje tak předpoklady daného hmotně právního ustanovení trestního zákoníku. Uložený druh trestu je proto podle obviněného nepřípustný.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 301/2012 i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 11 T 193/2011, a aby přikázal Okresnímu soudu v Olomouci (správně zřejmě Městskému soudu v Brně) věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného H. V. V. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radka Doležela. Ten nejprve ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. poukázal na to, že v dané věci jej nelze uplatnit, neboť Krajský soud v Brně z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci nově rozhodl. Argumentace obviněného ohledně nedostatečně provedeného dokazování ve vztahu k předmětnému zboží, které soudy dříve činné ve věci neměly možnost si prohlédnout, resp. pouze jeho vzorek, není podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dalšímu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž obviněný napadl výrok o trestu zákazu činnosti, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství názor, že Krajský soud v Brně nepostupoval v intencích judikatury a jím vymezený zákaz stejně s dovolatelem označil za příliš široký a neurčitý. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, a to v celém výroku o trestu. Následně alternativně navrhl, aby byla buď věc vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu projednání a rozhodnutí, popřípadě aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám o uložení trestu zákazu činnosti, který vymezí při zohlednění dosavadního oboru podnikání (s textilem) a bude obviněnému zakázán v celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný H. V. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný nesprávně užil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obsahuje dvě alternativy, z nichž žádná nedopadá na předmětnou trestní věc. Odvolací soud totiž nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), nýbrž rozsudek napadený odvoláním zrušil a znovu sám ve věci rozhodl o vině a trestu obviněného. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu proto neodpovídá ani jedné z variant, které vymezuje ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a tento dovolací důvod obviněný použil nesprávně.
Pokud jde o další námitky obviněného, spadající pod další dva důvody dovolání, shledal je Nejvyšší soud opodstatněnými.
Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl soudy zjištěn, nebo vadu jiného hmotně právního posouzení. Nelze proto uplatnit výhrady proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, ale pouze k jejich právnímu posouzení. To znamená, že dovolatel může tvrdit, že skutek není tím trestným činem, za který jej soudy označily, nýbrž je nutné jej právně posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. na jinou skutkovou okolnost aplikovat jiný hmotně právní předpis, a dále může namítat, že skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. V této souvislosti je nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž je možné zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudů. Jeho uplatnění proto není možné v tak široké míře, jako řádný opravný prostředek - odvolání. Těžiště dokazování je soustředěno v řízení před soudem prvního stupně a právě již z důvodu omezené možnosti provádět či opakovat důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (srov. §267r odst. 7 tr. ř.) nemá Nejvyšší soud možnost bez dalšího přehodnocovat důkazy provedené před soudy nižších stupňů, a je vázán skutkovým zjištěním, k němuž tyto soudy dospěly.
Obviněný užil uvedený dovolací důvod pro svůj nesouhlas s průběhem dokazování ve vztahu k naplnění znaků zaměnitelnosti zboží, resp. jeho označení ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, za účelem uvedení tohoto zboží do oběhu. Zásadně tak svou námitku směřoval proti způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení, resp. soudy obou stupňů, posuzovaly uvedený znak skutkové podstaty přečinu podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. K této výhradě, jež neodpovídá smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu konstatovat, že z obsahu trestního spisu nezjistil žádnou skutečnost, jež by jakkoli zpochybňovala správnost procesního postupu soudů obou stupňů, ani orgánů činných v přípravném řízení. V protokolu o vydání věci na č. l. 27 jsou vyjmenovány výrobky zajištěné ve vozidle řízeném obviněným, a to s konkrétním označením chráněného názvu, druhem a počtem jednotlivých kusů. V průběhu hlavního líčení bylo od zasahujících policistů zjištěno, že v rámci dopravní kontroly dne 11. 8. 2011 byl zastaven obviněný jako řidič automobilu plně naloženého černými pytli. Po nahlédnutí dovnitř vzniklo podezření, že se jedná o padělky, proto bylo přistoupeno k vydání věcí ve smyslu §78 tr. ř. V rámci přípravného řízení byli požádáni zástupci držitelů příslušných ochranných známek o vyjádření se ke způsobu označení zajištěných věcí, a to podle názvu i barevného a grafického znázornění, které nesly. Jednotlivým zástupcům poškozených byly evidentně zaslány k vyjádření podklady zcela dostačující pro poskytnutí velmi podrobných vyjádření ohledně pravosti předmětného zboží, jak vyplývá z jejich jednotlivých stanovisek k charakteru zboží nesoucího shodnou či lehce zaměnitelnou podobu s ochrannou známkou. Jak nakonec vyplývá z listin založených v trestním spise na č. l. 28a - 94, byly v nich komentovány i takové detaily jako např. štepování, provedení knoflíků, materiál i štítky výrobku. Nejvyšší soud proto nemá pochybnost o tom, že uvedení zástupci držitelů zneužitých ochranných známek již ve vlastním zájmu, resp. v zájmu jimi zastupovaného subjektu, sami dbají na ochranu dobrého jména klienta a jemu svědčících práv a náležitým způsobem zkoumají jejich porušení. V daném případě nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, že soudy předmětné zboží neměly k dispozici. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném před Městským soudem v Brně dne 21. 2. 2012 (viz č. l. 135 trestního spisu), svědek L. P. přinesl a soudu předložil u tohoto hlavního líčení reprezentativní vzorky všeho zajištěného zboží. Samosoudce tak sám mohl vizuálně posoudit, zda jednotlivá vyjádření zástupců poškozených odpovídají popisem konkrétnímu druhu výrobků, jež obviněný vydal zasahujícím policistům. Svědek rovněž podrobně popsal manipulaci se zajištěným zbožím a vyloučil možnost jeho záměny, jak naznačovala obhajoba. Sám obviněný k dotazu soudu nevyužil možnosti se ke způsobu dokazování vyjádřit a nevznesl ani jakoukoli připomínku.
Nejvyšší soud považuje za nepřípadný odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 13/2009, ze dne 25. 6. 2009. V této věci došlo ke zrušení rozhodnutí celního ředitelství a celního úřadu o uložení pokuty a propadnutí výrobků, u nichž bylo zjištěno porušení práva duševního vlastnictví. Důvodem takového postupu bylo nedostatečné skutkové zjištění spočívající v tom, že příslušný správní úřad neměl před svým rozhodnutím možnost prohlídky předmětných výrobků, ani jeho fotografie. Podle soudů ve věci činných tak nebylo možné náležitě objasnit otázku způsobu a rozsahu porušení práv duševního vlastnictví. Jak je však evidentní z již uvedeného, nejedná se v případě obviněného H. V. V. o srovnatelnou situaci, neboť orgán činný v trestním řízení, zástupci poškozených a nakonec i samosoudce nalézacího soudu měli možnost osobní prohlídky zboží, případně jeho vzorků a mohli proto dostatečným způsobem ověřit porušení práv držitelů konkrétních ochranných známek. Nejvyšší soud tedy považuje postup nalézacího soudu při hodnocení předmětného zboží za zcela správný, a nezjistil žádnou vadu, vytýkanou v dovolání.
Obviněný dále uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění zákon podmiňuje tím, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky obviněného, že uložený trest je příliš široce koncipovaný a lze jej tedy považovat za nepřípustný, je možné podřadit pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu. Obviněnému byl Krajským soudem v Brně uložen trest zákazu činnosti „spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoliv další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu 5 let“. K takové formulaci trestu zákazu výkonu činnosti ale obviněný vyjádřil své výhrady, a to že je v rozporu s ustanovením §73 odst. 3 tr. zákoníku, když není obviněnému zakazován výkon určitého zaměstnání, povolání, nebo funkce, a případně činnosti, k níž je třeba zvláštního povolení, nebo je snad upravena zvláštním právním předpisem. Činnost, jak ji soud popsal ve výroku o trestu, není podle obviněného zvláštnímu právnímu předpisu, tj. zákonu č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), známa.
Nejvyšší soud považuje za nutné znovu připomenout, že v ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku je obecným způsobem vymezena podstata trestu zákazu činnosti, a to tím, že stanoví rozsah a okruh činností, jež mohou být pachateli zakázány. Základní podmínkou pro určení předmětu trestu zákazu činnosti je, aby šlo o činnost, v souvislosti s níž došlo ke spáchání trestného činu. Smyslem uložení tohoto druhu trestu je totiž zabránit pachateli možnosti opakovat takovou činnost, při níž k trestnému činu došlo, nebo která mu umožnila jeho spáchání, či k tomu poskytla příležitost (viz např. č. 42/1967 a č. 22/1985 Sb. rozh. tr.). Jestliže byla obviněnému zakázána jakákoliv obchodní činnost spojená s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení, byla splněna podmínka, že trestný čin spáchaný přechováváním výrobků neoprávněně označených ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, za účelem jejich uvedení do oběhu, přičemž těmito výrobky bylo oblečení a doplňky, souvisí s předmětem uloženého trestu. I když trestný čin byl spáchán v rámci výkonu obchodní činnosti podle §34 živnostenského zákona, a uložený trest je možné chápat ve smyslu §73 odst. 3 jako zákaz výkonu činnosti upravené zvláštním předpisem. Není však možné obviněnému zakázat veškerou obchodní činnost. Proto bylo vymezení trestu zúženo stanovením zakázaného okruhu předmětů obchodní činnosti. Byly tak splněny i nezbytné požadavky na vykonatelnost a kontrolovatelnost trestu zákazu činnosti, a především došlo k naplnění účelu tohoto druhu trestu, jak je vykládá soudní judikatura. (Srov. zejména č. I/1965, s. 12, dále např. č. 20/1996, č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.) Předmět a rozsah činnosti, jejíž výkon byl obviněnému napadeným rozsudkem odvolacího soudu zakázán (v podstatě shodně s předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně), odpovídá nejen zákonným podmínkám ustanovení §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale respektuje i soudní praxí dlouhodobě uznávaný výklad. Obviněnému byl zakázán výkon obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoliv další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu pěti let. S ohledem na skutková zjištění popsaná ve výroku o vině je již na první pohled evidentní, že se jedná o takovou činnost, v souvislosti s níž se obviněný dopustil protiprávního jednání. Podle názoru Nejvyššího soudu není uvedená formulace tohoto trestu neurčitá a nezahrnuje širší okruh činností, než těch, jež souvisejí s přečinem, za který byl obviněný odsouzen. Z hlediska požadavku na „kontrolovatelnost“ skutečného výkonu takto vymezeného trestu zákazu činnosti naopak podle přesvědčení Nejvyššího soudu zcela odpovídá požadavkům na srozumitelnou a jasnou formulaci kladeným. Obviněnému je totiž zakázána manipulace v rámci obchodování, tj. veškeré jednání, které nemusí být jen samotnou nabídkou spotřebiteli, ale může mu i předcházet (např. jeho pořízení, tj. nákup, doprava, skladování). Pro kontrolní činnost je tak naprosto srozumitelné, co obviněný nesmí vykonávat, aby neporušil uložený trest, a to jednak v postavení podnikatele, ale také zaměstnance (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1389/2004, publikované pod č. T 753 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 11, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Výhrady, které obviněný H. V. V. k formulaci trestu zákazu činnosti uplatnil, proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Nejedná se o nepřípustný druh trestu, jak se snažil dovolatel prosadit, nýbrž o trest, jehož vymezení odpovídá zákonným podmínkám a zohledňuje i platnou soudní judikaturu. Nejde o obecný zákaz podnikatelské činnosti, k níž je třeba zvláštního povolení, ale obviněnému je zakazováno právě takové jednání, které mu umožnilo spáchat přečin podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. (Srov. č. 23/1963, 42/1967, 10/1973 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, a 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, publikovaná pod č. T 351 a T 443 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14 a svazek 18, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Nejvyšší soud také připomíná, že v době rozhodování o dovolání obviněného bylo již v právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 11 T 193/2011, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013, a byl mu podle článku IV. odst. 1 písm. b), odst. 3 rozhodnutí o této amnestii prominut trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na čtyři roky.
Dovolací námitky obviněného H. V. V. zčásti neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, a pokud ano, musel je Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová