ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.408.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 408/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání, které podal obviněný L. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 6 To 186/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 102/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 3 T 102/2011, byl obviněný L. R. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, kterého se ve stručnosti dopustil tím, že v období nejméně od 1. 1. 2008 do 1. 3. 2011 v místě sídla společnosti LR Consulting, spol. s r. o., v Ústí nad Labem ani jinde jako jednatel podle §4 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nevedl řádně účetnictví, zejména deník, hlavní knihu, ani jiné doklady, učinil tak neprůkazným účetnictví této obchodní společnosti, správci daně Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem počínaje rokem 2009 nepodával příslušná daňová přiznání, na výzvy správce daně nereagoval, nepřebíral poštu z datové schránky, čímž ohrozil nejméně správné vyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků jmenované společnosti za roky 2008 až 2010.
Za to byl obviněný odsouzen podle §254 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem. Dále soud obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu na dobu tří let.
O odvolání obviněného L. R. proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 6 To 186/2012 tak, že je zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný L. R. dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Rostislava Sochora ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolatel nejprve vytkl soudu prvního stupně, že mu přes jeho žádost neustanovil obhájce, přestože neměl prostředky k zajištění smluvní obhajoby a jako laik potřeboval v dané složité právní věci odbornou pomoc. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentoval svou omluvou z neúčasti na hlavním líčení a tvrdil, že požádal o jeho odročení. Za tímto účelem navrhoval doplnit dokazování již v odvolacím řízení, avšak nebylo mu vyhověno. Nesprávné právní posouzení věci /důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ spatřoval obviněný v nedostatečném prověření skutečného stavu věci. Již policejním orgánům nabízel totiž svou účetní a daňovou evidenci, ale byl odmítnut. Díky zásadě subsidiarity trestní represe považoval za nepřiměřený postih podle trestního práva za to, že pouze nevedl řádně účetnictví, ale nikoli vůbec. Vyslovil přesvědčení, že soudy v jeho případě vycházely z presumpce viny a neprověřily náležitě jeho obhajobu. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný zdůraznil, že se nachází ve výkonu trestu, žádal proto o propuštění na svobodu do skončení dovolacího řízení a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, aniž by definoval další postup.
Nejvyšší státní zástupce se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové. Především upozornila na judikaturu k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který nedopadá jen na případy nutné obhajoby, avšak neshledala u obviněného splnění podmínek bezplatné obhajoby a tudíž pro soud nenastala povinnost mu obhájce k jeho žádosti ustanovit. Také druhý z dovolacích důvodů nebyl podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství naplněn, neboť nalézací soud rozhodl o konání posledního hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného na podkladě jeho telefonické omluvy, přičemž vycházel z obsahu úředního záznamu pracovnice soudu, sepsaného o proběhnuvším hovoru s obviněným. Nebylo nijak objektivizováno, že obviněný výslovně požádal o odročení hlavního líčení a že mu jeho zdravotní stav skutečně bránil se jej účastnit ve stanoveném termínu. K námitce nesprávného právního posouzení skutku obviněný argumentoval pouze skutkovým odchýlením se od zjištění soudů. S přihlédnutím k výroku o vině a příslušné části odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že obviněný nevedl řádným způsobem účetní evidenci, ačkoli byl k tomu povinen, nebyly tudíž k dispozici podklady pro kontrolu plnění fiskální povinnosti subjektu daně, v další části sledovaného období nevedl žádnou evidenci a daňová přiznání ani nepodával. Není pochyb o tom, že důsledkem jednání obviněného došlo k ohrožení řádného plnění daňové povinnosti a právní kvalifikace skutku je v souladu se zákonem. Proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tudíž především o případy nutné obhajoby ve smyslu §36, avšak nikoli každé porušení práva na obhajobu je soudní praxí považováno za odpovídající tomuto důvodu dovolání. Např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 48/2003 Sb. a č. 23/2007 Sb. rozh. tr. byl přijat výklad, podle něhož pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nestačí, aby po určitou dobu řízení obviněný neměl obhájce, ačkoli jej mít měl, ale je nutné zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony směřující k meritornímu rozhodnutí, resp. dokonce jen v případech, v nichž se úkony prováděné v takovém stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem pro rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného L. R. nejde o případ nutné obhajoby, přičemž soud prvního stupně v rámci prvního hlavního líčení rozhodl o jeho žádosti o ustanovení obhájce tak, že jí zamítl podle §33 odst. 2 tr. ř. a contr., s tím, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že tak soud učinil na podkladě sdělení obviněného o jeho výdělku, kdy dospěl k názoru, že nesplňuje podmínky pro bezplatnou obhajobu. Takový postup soudu je plně v souladu se zákonnou úpravou a nelze mu tudíž nic vytknout. Rozhodně jím nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jak se domáhal dovolatel.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné pod č. T 621 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 26, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck Praha).
Obviněný L. R. spatřoval tento důvod dovolání ve skutečnosti, že ačkoli se telefonicky omluvil z neúčasti na hlavním líčení dne 29. 3. 2012, požádal o jeho odročení, soud prvního stupně jej přesto provedl a odmítl doplnit dokazování za účelem zjištění, zda obviněný v rámci omluvy skutečně požádal o odročení s tím, že na své účasti trvá. Námitka dovolatele zpochybňující postup soudu prvního stupně sice obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji shledal nedůvodnou.
Přestože trestní řád v zásadě počítá s účastí obviněného, může soud přistoupit ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti za podmínek uvedených v ustanovení §202 odst. 2, 4 tr. ř. Jsou jednak materiální podmínky a jednak formální. Soud tak může konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, má-li zato, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout přesto, že se obviněný neúčastní hlavního líčení. Formální podmínky spočívají v tom, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba, k hlavnímu líčení byl řádně a včas předvolán, a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a činit návrhy na doplnění vyšetřování.
V projednávané věci proběhlo dne 14. 7. 2011 první hlavní líčení za přítomnosti obviněného, soud jej vyslechl a také svědkyni T. B., bývalou asistentku obviněného. K odročenému hlavnímu líčení dne 20. 9. 2011 se obviněný nedostavil, v den jeho konání se telefonicky omluvil z důvodu pracovní neschopnosti. Soud jednání odročil, další hlavní líčení nařídil na 3. 11. 2011, avšak obviněnému se nepodařilo doručit předvolání. Byl stanoven nový termín na 10. 1. 2012 a současně soud vydal příkaz k zatčení obviněného. Dne 5. 12. 2011 se obviněný sám dostavil do budovy soudu a převzal předvolání s tím, že se dostaví. Skutečně tak učinil, dne 10. 1. 2012 proběhlo za účasti obviněného hlavní líčení, byli vyslechnuti dva svědci a čteny listinné důkazy. Za účelem předvolání dalšího svědka a předložení účetní dokumentace obviněným soud opětovně odročil hlavní líčení na 23. 2. 2012, v jehož rámci za účasti obviněného byl vyslechnut poslední svědek a provedeny listinné důkazy předložené obviněným. Znovu bylo odročeno hlavní líčení na 29. 3. 2012. V tento den obviněný telefonicky sdělil pracovnici soudu, že je v pracovní neschopnosti a proto se k soudu nedostaví. Soud přesto konal hlavní líčení, v jeho průběhu přehrál zvukový záznam předložený předtím obviněným, přečetl listiny vztahující se k osobě obviněného a vyhlásil rozsudek.
Ze skutečností citovaných z trestního spisu je zcela zřejmé, že v případě obviněného L. R. nedošlo k porušení jeho práva být přítomen u hlavního líčení, jak se domáhal v dovolání. Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na to, že osobní účast obviněného při hlavním líčení je v prvé řadě jeho právem, a jestliže jej nevyužije, k účasti ho nelze nutit, a pokud jsou splněny výše uvedené zákonné podmínky, může soud oprávněně rozhodnout o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 7 Tdo 145/2004). Obviněný v rámci svého dovolání neoznačil porušení ani jednoho z vyjmenovaných zákonných předpokladů pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a Nejvyšší soud sám neshledal nic, co by takovému postupu Okresnímu soudu v Ústí nad Labem bránilo. Dovolací argumenty se vztahovaly k obsahu jeho poslední telefonické omluvy, kdy mj. navrhoval provedení výslechu pracovnice soudu, která hovor přijímala a také své nadřízené, jež měla být přítomna na druhé straně aparátu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že konání hlavního líčení nebrání ani omluva obviněného, nakonec ani žádost o odročení by rovněž v dané věci nevyloučila postup podle §202 odst. 2 tr. ř., protože všechny zákonné podmínky v tomto ustanovení vyjmenované, byly naplněny. Současně i ve shodě se soudním výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je významné, že v přítomnosti obviněného, řádným způsobem vyslechnutého, byly provedeny prakticky veškeré opatřené i jím předložené důkazy, měl možnost se vyjádřit ke každému z nich, rovněž mu byla poskytnuta příležitost potvrdit svou obhajobu ohledně existence sporných účetních dokladů, což také obviněný využil. V rámci posledního hlavního líčení již soud pouze přečetl obnovené osobní výkazy a přehrál zvukový záznam, jež byl obviněnému znám, neboť jej sám k důkazu navrhl a předal soudu.
Soud prvního stupně proto v daném případě neporušil ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného totiž nejsou vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, zda důvodem byla jeho pracovní neschopnost. Obviněnému bylo umožněno poměrně široké uplatnění jeho ústavně garantovaných práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 420/2004, také nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000 a II. 145/02.)
Další z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. deklarovaných v mimořádném opravném prostředku, spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení, je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech, kdy soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního či druhého stupně, a takto zjištěný skutek pak může být přezkoumán v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, které směřují proti jeho právnímu posouzení soudy ve věci rozhodujícími a odkazují na konkrétní vady v aplikaci hmotného práva. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání proto není možné napadat samotné skutkové závěry soudů, ani rozsah provedeného dokazování. Především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy ani jak postupovaly při dokazování.
Na podkladě příslušné části dovolání však nebylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení, protože obviněný nepoukázal na žádnou vadu, která by měla svůj původ v aplikaci hmotného práva. Jeho výhrady směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem odsuzujícího rozsudku a zamítavého usnesení odvolacího soudu. Domáhal se odlišného způsobu vyhodnocení provedeného dokazování s tím, že v podstatě setrval na své obhajobě, již uplatňoval od počátku svého trestného stíhání a jež spočívala v tom, že jako jednatel vedl účetní a daňovou dokumentaci obchodní společnosti LR Consulting, spol. s r. o., ovšem pouze způsobem, kterého byl schopen. Uvědomoval si, že zřejmě evidence neodpovídá požadavkům zákona resp. správce daně, na což jej také upozornil, ale popřel, že by vůbec nevedl účetnictví, jak je mu kladeno za vinu. Stejně jako v odvolání tak i v dovolání zopakoval, že může předložit příslušnou dokumentaci, ačkoli tak neučinil ani v rámci odvolacího řízení. Jak bylo naznačeno, již soud prvního stupně mu poskytl časový prostor, odročil hlavní líčení a převzal od obviněného šanony s doklady, které se však vztahovaly k období roku 2008 a nebyly úplné. Soud prvního stupně se velice podrobným způsobem zabýval všemi okolnostmi, které měly význam pro rozhodnutí o podané obžalobě a také přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů posoudil obhajobu obviněného jako nevěrohodnou. Také odvolací soud se náležitým způsobem vypořádal se shodnými námitkami obviněného a Nejvyšší soud v podstatě nemá, co by již ke všemu, co obviněný opakovaně tvrdí, doplnil. Pokud by obviněný měl k dispozici účetní dokumentaci, k jejímuž vedení jej zavazoval právní řád, nebylo by nutné přistupovat k jeho trestnímu postihu. Vzhledem k výsledkům dokazování, které jednoznačně potvrdily spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, nemohla opakovaná obhajoba obviněného zvrátit skutkové závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly. Právní posouzení skutku není zatíženo žádnou vadou, všechny znaky skutkové podstaty citovaného přečinu byly naplněny a jejich existence dostatečně odůvodněna již nalézacím soudem včetně subjektivní stránky. Dovoláním se obviněný jen snažil dosáhnout změny v hodnocení důkazů výlučně ve svůj prospěch a prosazoval jiné zjištění ve vztahu k vedení účetnictví, než jaké se stalo podkladem odsuzujícího rozsudku. Typicky námitkami skutkového charakteru obviněný popíral, že by skutková zjištění soudů „byla prokázána“.
Nejvyšší soud tak neshledal naplněným žádný z uplatněných dovolacích důvodů, proto odmítl dovolání obviněného L. R. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud pak nečinil žádné rozhodnutí ohledně návrhu obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu trestu. Jednak předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh podle §265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud sám nepostupoval podle ustanovení §265o tr. ř. právě s ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání, když navíc byl obviněnému prominut zbytek trestu odnětí svobody amnestií prezidenta republika z 1. ledna 2013.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová