ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.455.2013.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2013 o dovolání, které podal obviněný K. F. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 14 To 323/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 54/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 2 T 54/2012, uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozeného a zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
Odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 14 To 323/2012, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný K. F. podal dne 8. 4. 2013 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Obviněný k otázce nepřípustnosti svého trestního stíhání odkazuje na ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 a dovozuje, že pokud jeho trestní stíhání k uvedenému datu pravomocně neskončilo, dopadá na jeho případ zmíněné aboliční ustanovení a další řízení proti němu bylo nepřípustné, takže odvolací soud nepostupoval v souladu se zákonem, když zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Podle názoru obviněného si soud prvního stupně nesprávně vyložil právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho dřívějším rozhodnutí, kterým zrušil původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Jak dále obviněný zdůraznil, v novém rozhodnutí se soud prvního stupně nevypořádal se všemi důkazy a odvolací soud nenapravil tento nezákonný postup. Obviněný proto považuje postup soudů obou stupňů za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Své výhrady zaměřil obviněný i proti procesním úkonům provedeným policejním orgánem v přípravném řízení. Závěrem podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby ho podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby, anebo aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného K. F. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 nevztahuje na obviněného vzhledem k době, která uplynula od zahájení jeho trestního stíhání. Pokud jde o další námitky obviněného, nepovažuje je státní zástupce za důvodné. Státní zástupce pak v podrobnostech uvedl argumenty k jednotlivým bodům obsahu dovolání, jimiž zpochybnil pravdivost nebo důvodnost tvrzení obviněného. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný K. F. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. O nepřípustné trestní stíhání ve smyslu citovaného dovolacího důvodu jde tehdy, pokud proti obviněnému bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních §11 odst. 3 a §257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Obviněný K. F. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, protože na posuzovanou trestní věc dopadá ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, takže zde údajně byl důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud se ovšem neztotožnil s tímto tvrzením obviněného, neboť je založeno na nesprávném výkladu ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 publikovaného pod č. 1/2013 Sb. Ve zmíněném aboličním ustanovení totiž prezident republiky nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Trestní stíhání obviněného K. F. sice nebylo pravomocně skončeno ke dni 1. 1. 2013 a týká se trestných činů, za které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let, ovšem od jeho zahájení, k němuž došlo usnesením policejního orgánu ze dne 31. 10. 2011 (viz č. l. 103 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 54/2012), zdaleka neuplynula doba 8 let. Tato doba se přitom nevztahuje k trvání řízení proti uprchlému, jak se mylně domnívá obviněný ve svém dovolání, ale ke všem ostatním trestním stíháním, která mají být zastavena na podkladě aboličního ustanovení amnestie. Výjimka vázaná na řízení (trestní stíhání) vedené proti uprchlému zde znamená pouze tolik, že ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se neuplatní v případě, že jde o pravomocně neskončené trestní stíhání, které je ke zmíněnému dni vedeno jako řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. řádu). Ostatně trestní stíhání obviněného v této věci trvalo do jeho pravomocného skončení necelých 15 měsíců, takže zde není důvodu, proč by mělo být zastaveno s ohledem na jeho celkovou délku.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 se netýká obviněného K. F. Jeho námitky založené na opačném tvrzení jsou proto neopodstatněné.
Další dovolací důvod uplatnil obviněný ve svém dovolání s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný K. F. však nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Jde zejména o hodnocení svědeckých výpovědí poškozeného K. M. a dalších svědků. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jím tvrzeném chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn přezkoumat, doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný K. F. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v převážné části svého dovolání jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného K. F. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil též odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Totéž platí o námitce obviněného K. F. , v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný K. F. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný K. F. ve svém dovolání namítl existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. K těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jejich naplnění, protože trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné a právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je správná a nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítané v dovolání. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, jestliže soud prvního stupně učinil nové rozhodnutí o vině a trestu obviněného až na podkladě dřívějšího zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, jehož právním názorem byl soud prvního stupně vázán a v následném rozhodnutí ho respektoval (§264 odst. 1 tr. řádu).
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný K. F. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného K. F. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 5. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y