ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.262.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 262/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 4 To 495/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 41/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 1 T 41/2010, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“) (bod 1), trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona ( body 2,3), trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona (bod 4), trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zákona (bod 5) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ( bod 6), neboť podle skutkových zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích se těchto trestných činů dopustil tím, že
1) v blíže nezjištěné době na přelomu měsíců března a dubna 2009 před obchodním domem Billa v M. ul. v Č. B. udeřil pěstí do obličeje T. T. , když ke zranění nedošlo,
2) v přesně nezjištěné době od 15.5.2009 do 15.6.2009 v odpoledních hodinách v prostoru autobusové zastávky MHD před restaurací P. v L. ul. v Č. B. fyzicky napadl T. T. , kterého kopal a bil pěstmi do obličejové části, přičemž od něj požadoval vydání batohu a navíc mu hrozil, že půjde za jeho babičkou a vykuchá ji, takže mu T. T. vydal batoh černé barvy v hodnotě 2.500,- Kč, který obsahoval blíže nezjištěné oblečení,
3) v přesně nezjištěné době od 15.6.2009 do 15.7.2009 v odpoledních hodinách v prostoru herna baru G. P. v L. ul. v Č. B. pod pohrůžkou zbití přinutil T. T. , k vydání finanční hotovosti ve výši 1.500,- Kč,
4) dne 19.6.2009 kolem 10.00 hodin v areálu bývalých vojenských kasáren v ulici E. R. v Č. B. v úmyslu přinutit J. Š. , k zaplacení dlužné částky ve výši 3.500,- Kč, na alobalovou fólii nastříkal z injekční stříkačky blíže nezjištěnou kapalinu, čímž došlo k prudké reakci a vyleptání díry do alobalové fólie, což komentoval slovy „koukej, co to dělá s kovem, do večera máš čas, abys zaplatil, co dlužíš, jinak uvidíš“,
5) ačkoliv dne 22.6.2009 převzal výzvu k nástupu trestního opatření odnětí svobody v trvání 5 dnů za nevykonané trestní opatření obecně prospěšných prací v rozsahu 16 hodin z celkové výměry 200 hodin uložených mu rozsudkem OS České Budějovice sp. zn. 2Tm 41/2004-463 ze dne 18.4.2005 s nabytím právní moci dne 9.6.2005, jak mu bylo nařízeno usnesení OS České Budějovice sp. zn. 2Tm 41/2004-496. Toto trestní opatření nenastoupil do 11.7.2009, jak byl povinen a do výkonu trestu byl dodán dne 21.8.2009 v 7:30 hodin na základě příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 10.8.2009 vydaného OS České Budějovice,
6) dne 27.10.2010 v době kolem 15:18 hodin v Č. B. po ulici O. , ulici P. do ulice J. P. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, a to přestože byl rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 7.11.2008, č.j. D 2536/2008-Ko, které nabylo právní moci dne 28.11.2008, uznán vinným ze spáchání přestupků podle §22 odst. 1 písm. d), 1), §22 odst. 1 písm. e) bod 1. a §22 odst. 1 písm. f) bod 5. zákona o přestupcích a byl mu uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 24 měsíců.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době v období od 1. 10. 2008 do 30. 11. 2008 na různých místech v Č. B. nejméně v 5 případech měl prodat drogu pervitin vždy v množství 0,1 g za částku 500,- Kč, tedy celkově 0,5 g za částku 2.500,- Kč, T. T. , když pervitin obsahuje metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, jako látka psychotropní a k nakládání s ní je třeba povolení, které neměl.
Za trestné činy ad 1) až 5) byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., tedy i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c), e) tr. zák. a trestný čin neoprávněné držení platební karty podle §249b tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 3 T 63/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 To 222/2010, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 44 (čtyřicetčtyři) měsíců,
pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm.c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 3 T 63/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 To 222/2010, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byl obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin ad 6), uložen samostatný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm.c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl ještě uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, na 2 (dva) roky.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. T. , se svým požadavkem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 4 To 495/2011, a to tak, že
I.
Z podnětu odvolání obž. M. B. byl podle §259 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek doplněn tak, že jednáním popsaným v části 5) výroku o vině obž. M. B. , spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009.
II.
Z podnětu odvolání obž. M. B. byl podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušen, a to v části 6) výroku o vině a ve výroku o uložení samostatného trestu.
Podle §259 odst. 1 tr. řádu byla ve zrušené části věc vrácena Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
III.
V ostatním /ve výroku o vině v části 1)-5), ve výroku o uloženém souhrnném trestu, ve výroku o náhradě škody a ve zprošťujícím výroku/ zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného prostředku obviněný uvedl, že pokud jde o trestný čin loupeže, kterého se měl dopustit v herně baru G. P. na ulici L. v Č. B. , okresní i krajský soud nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť nebyl vyslechnut svědek D. , který byl dle poškozeného T. údajné loupeži v tomto baru přítomen. Zároveň obviněný oběma soudům vytkl, že se bez dalšího přiklonily k výpovědi poškozeného T. T. , který je drogově závislý a křivě ho obvinil z trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Pokud jde o trestný čin loupeže před restaurací P. , obviněný uvedl, že ani v tomto případě nebyl zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Hodnocení důkazů jak okresním tak krajským soudem je nesprávné a nemohlo proto dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže. Dále obviněný uvedl, že co se týká trestného činu výtržnictví a trestných činů loupeže, měl nalézací soud v trestním řízení prokazatelně zjistit, zda vůbec skutky, jejichž spáchání mu je kladeno za vinu, naplnil také materiální znaky těchto trestných činů. Prokázáním materiálního znaku trestného činu výtržnictví se pak soud nezabýval vůbec. Obviněný vyslovil přesvědčení, že jednání, v němž jsou spatřovány znaky trestného činu výtržnictví, není trestným činem, jelikož nebyly naplněny znaky tohoto trestného činu, neboť v tomto případě zde chybí nebezpečnost trestného činu pro společnost vyšší než nepatrná. Bez bližšího zkoumání intenzity útoku nelze dojít k závěru, že se v daném případě vskutku jedná o trestný čin výtržnictví. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by se dopustil vůči poškozenému násilí v úmyslu zmocnění se jeho batohu, případně hotovosti ve výši 1.500,- Kč. V té souvislosti obviněný odkázal na svědecké výpovědi svědků H. a T. , kdy je usvědčován pouhou výpovědí poškozeného T. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 4 To 495/2011 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 1 T 41/2010 a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že ze způsobu, jakým obviněný naplnil svoji argumentaci v odůvodnění vytýkané nesprávnosti právního posouzení obou dílčích skutků pokračujícího trestného činu loupeže, je však zřejmé, že svoji právní námitku opírá pouze o prosazení vlastní verze skutkového děje – ad 2) a ad 3) se omezuje na pouhé zpochybnění rozhodných skutkových okolností výroku o vině. V tom tak v obou případech postupuje na podkladě vlastního doporučení, jak by měly soudy hodnotit provedené důkazy z hlediska kvality a tím i nezbytné míry jejich vypovídací hodnoty. Pohybuje se tak mimo meze použitého dovolacího důvodu, neboť své dovolání zakládá na vyjádření nesouhlasu se způsobem, jakým soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu hodnotily provedené důkazy, aby tím docílil stavu přezkoumávání rozhodných skutkových zjištění ještě znovu na úrovni třetí soudní instance. Přitom současně nelze přehlédnout, že tak nečiní v duchu ustálené judikatury jediným možným způsobem, který lze účinně založit pouze na řádně odůvodněné námitce extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Za jedinou kvalifikovanou právní námitku nesprávnosti právního posouzení skutku je tak možno považovat pouze tu, která se vztahuje k jednání ad 1) výroku o vině, kdy dovolatel soudům vytýká, že dospěly k závěru, že se jedná o trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, aniž by se zabývaly naplněním jeho materiální stránky. Této námitce však není možno přisvědčit právě s odkazem na popis přisouzeného skutku spočívajícího v úderu pěstí do obličeje (v dovolatelově verzi v pouhé facce) poškozeného T. T. na místě veřejnosti přístupném. Taková intenzita dovolatelova fyzického útoku do obličejové části poškozeného na místě s obvyklým výskytem veřejnosti nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že by jeho jednání dosahovalo pouze nepatrného stupně společenské nebezpečnosti. Navíc výše naznačené skutkové okolnosti, které jednání ad 1) výroku o vině předcházely, staví předmětný skutek do takového světla, které hraničí až s jednáním loupežné povahy za stavu, že bezprostředním důvodem dovolatelova fyzického útoku bylo jeho zalíbení v nově pořízené bundě poškozeného.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání a přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 4 To 495/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu, podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. řádu ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „úmluva“) a článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem ( viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 4 ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky obviněného ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže (body 2, 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně) primárně směřují do oblasti skutkové a procesní a nelze je pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Nesprávné právní posouzení, které obviněný oběma soudům nižších stupňů vytkl (neexistence formálních znaků užití násilí nebo pohrůžky násilí a úmysl zmocnit se cizí věci), dovozoval z vlastní verze skutkového děje, které však nalézací soud a potažmo ani odvolací soud neuvěřil (viz zejména str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8-9 usnesení odvolacího soudu).
Obviněný dále vytkl nesprávnou hodnotící činnost obou soudů, která podle jeho názoru neodpovídá hledisku ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, neboť nebyla vzata v úvahu malá hodnověrnost svědka – poškozeného T. T. , na jehož výpovědi je výrok o vině především postaven. Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jejichž porušení obviněný namítl, jsou instituty trestního procesního práva a nemohou založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud druhého stupně doplnil ve smyslu ustanovení §263 odst. 6 tr. řádu dokazování výslechem svědků J. H. a F. T. (č. l. 259-263) a na základě takto doplněného dokazování konstatoval, že usvědčující výpověď svědka T. T. je podpořena zejména svědectvím svědka J. H. a naopak vyvrácena obhajoba obviněného, který fyzické napadení poškozeného připustil až po výpovědi tohoto svědka, ačkoliv předtím jakékoliv násilí vůči poškozenému popíral (viz zejména str. 8 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud dále nad uvedený rámec dodává, že vycházel striktně ze skutkového zjištění , ke kterému dospěl soud prvního stupně a se kterým se i po doplněném dokazování ztotožnil odvolací soud vyjma části výroku o vině pod bodem 6), z něhož jednoznačně lze dovodit naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, tedy včetně užití násilí /bod 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně/, resp. pohrůžky násilí /bod 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně/ i úmysl zmocnění se cizí věci – batohu a finanční hotovosti ve výši 1.500,- Kč, k čemuž v obou případech i došlo.
K dovolací argumentaci obviněného konstatující nenaplnění materiálního znaku u trestného činu loupeže a výtržnictví, kterou lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu formálně podřadit, pak Nejvyšší soud poznamenává následující:
Z definice pojmu trestného činu podle §3 odst. 1 tr. zákona vyplývá, že při posuzování, zda skutek je či není trestným činem, musí být zkoumáno, zda zjištěné skutkové okolnosti jednak naplňují formální znaky trestného činu a dále, zda tento skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zákona). Čin může být posouzen jako trestný jen tehdy, je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Nenaplnění materiálního znaku by přicházelo v úvahu pouze tehdy, jestliže konkrétní společenská nebezpečnost nedosáhne ani dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost a nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu té které skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu R 43/1996 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §3 odst. 4 tr. zákona obsahuje příkladmo kritéria spoluurčující stupeň nebezpečnosti pro společnost. Jsou to význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost musí být výsledkem hodnocení všech shora uvedených kritérií, přičemž není možné jednostranně zdůrazňovat jen některé rozhodné okolnosti, např. způsob provedení činu, na úkor osoby pachatele nebo jeho pohnutky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 300/2000 ze dne 18. 1. 2001). Okolnosti spoluurčující stupeň společenské nebezpečnosti nemusí být ani zákonnými znaky trestného činu, jako je např. chování pachatele po dokonání trestného činu anebo naopak okolnosti, které předcházely trestné činnosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 919/2010 ze dne 30. 11. 2010).
Pro posouzení odůvodněnosti odvolací námitky obviněného stran nenaplnění materiálního znaku u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona (bod 2, 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona (bod 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně) vycházel Nejvyšší soud jednak z popisu skutků tak jak jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku ve spojení s odůvodněním, které obsahuje další zjištění stran okolností, které sice nejsou určující pro naplnění zákonných znaků uvedených trestných činů, ale mají význam pro stanovení výše společenské nebezpečnosti (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nepřesně uvedeno společenské škodlivosti).
Pokud jde o pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, tak obviněný kromě skutkových námitek, o nichž bylo už pojednáno výše, neuvedl na podporu svého tvrzení, že nebyl naplněn materiální znak tohoto trestného činu, žádnou konkrétní skutečnost. Oba dílčí útoky nejenže byly dokonány, ale i dokončeny, neboť obviněný dle zjištění obou soudů se zmocnil jak batohu v hodnotě 2.500,- Kč, tak finanční hotovosti 1.500,- Kč. Při prvním útoku se navíc dopustil intenzivního násilí tím, že poškozeného kopal a bil pěstmi do obličejové části hlavy. Z takovéhoto způsobu provedení trestného činu, navíc spáchaného formou pokračování, rozhodně nelze dospět k závěru, že šlo o jednání, které by neodpovídalo ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
U trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona ve svém dovolání obviněný skutkové námitky neuplatnil a jen konstatoval, že se oba nižší soudy prokázáním materiálního znaku nezabývaly vůbec. Materiálním znakem se však v rozporu s konstatováním obviněného soud prvního stupně zabýval na str. 8 odůvodnění svého rozsudku, byť užil nesprávně termín „společenská škodlivost“ i přesto, že většinu skutků /body 1) – 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně/ kvalifikoval podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Obsahově však úvahy nalézacího soudu vycházely z hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zákona. Odvolací soud pak na str. 9 napadeného usnesení zdůraznil motiv jednání obviněného, jehož snahou bylo donutit poškozeného k vydání mincí, které předtím poškozenému předal jako zástavu za bundu náležející poškozenému, aniž by však tuto bundu vrátil anebo zaplatil sjednanou cenu 1.000,- Kč.
Při posuzování materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona je vždy nutné uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku – zejména zda šlo pouze o slovní atak anebo nebezpečnější formu fyzického ataku. Důležité jsou i okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda se tak stalo na málo frekventovaném místě anebo na místě naopak velmi frekventovaném, kde se nalézá zpravidla větší počet osob). Důležitá je i pohnutka činu – zejména zda-li byl pachatel ke svému jednání vyprovokován nebo šlo z jeho strany o projev jeho arogance. Význam mají i následky spočívající ve zranění osob a poškození věcí a konečně i osoba pachatele, zejména jeho dosavadní způsob života, kriminální minulost, apod. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 593/2002 ze dne 18. 9. 2002 anebo R č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že materiální znak nelze dovozovat pouze ze samotného útoku, který dle zjištění soudu prvního stupně spočíval v jednom úderu pěstí do obličeje poškozeného T. T. bez toho, že by došlo k jeho zranění, ale i z dalších skutečností, které jsou pro obviněného nepříznivé. Obviněný se svého jednání dopustil na frekventovaném místě a za účelem přimět poškozeného, aby mu vrátil poskytnutou zástavu. Nešlo přitom o jednorázový projev agresivity, která se naopak vůči poškozenému ještě více vystupňovala /viz jednání uvedené pod body 2), 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně/. Obviněný byl také mnohonásobně postižen Magistrátem města Českých Budějovic, a to i za přestupky proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. např. tím, že dobrovolně nechtěl po ošetření opustit úrazovou ordinaci nebo fyzicky napadl M. E. (viz zpráva Magistrátu města Českých Budějovic na č. l. 117 – 122) a je osobou vícekrát trestanou (viz opis rejstříku trestů na č. l. 115 – 116). Všechny tyto okolnosti svědčí pro závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl i v tomto případě vyšší než nepatrný (opět lze odkázat na rozhodnutí č. R 43/1996 Sbírky rozhodnutí trestních). Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, kterou zpochybňuje existenci materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností tedy dospěl k závěru, že obviněný podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Vilém Ravek